 |
Ten konec mi připomíná jednu mojí povinnou baladu ze střední, i když motivaci jsem měla trošku odlišnou :-) Když jsem konečně po dvou dnech ve dvě v noci dosmolila svoji první baladu formou metafory, pochopila jsem, že odevzdat toto prostě ve škole odvzdat nemůžu, leda, že bych chtěla jako správnej zvrhlík taxíka z houkačkou rovnou do Bohnic! :-( (a já tak šíleně miluju svojí svobodu :-)! )Tak jsem začala páchat něco přijatelnějšího...). Ze šílený nouze jsem si vzpomněla, jak jsem se vždycky trošku smáli, že je je dobrý na sloh psát dojemné příběhy, protože máme to jemnou a citlivou paní :-) tak vymyslela jeden srdceryvák v písňové formě... vám ho sem šoupnu...
Jedna z pražského podsvětí...
Po řece Vlatavě plaví se loďka,
ten, kdo mi nevěří, ať si na ní počká.
Hraje s hladinou unášena vlnami,
jen ona zná tajemství, co už je za námi...
Jen ona zná tajemství té proklaté vody
k jehož rozluštění vedou tři schody.
Trojka, ta v pohádkách šťastné je číslo
To tajemství v srdci mém má bolavé místo.
To tajemství v srdci mém plné je hrůzy.
Promarněného života mé života lůzy.
Šťastná jsem byla já, přešťastná jen s ním
pak ozval se výstřel a z lásky zbyl stín.
Pak ozval se výstřel a všechno! mi vzal,
mě zbylo jen prokletí, ten příběh a žal.
Jak začít ten příběh mám končící prokletím,
když včera tu se mnou stál při těsném objetí?
Když včera tu se mnou stál tmou mihl se stín,
(on) stoupl si přede mě, vyvalil se dým
Současně ozval se děsivý výstřel,
po kterým můj miláček pod hladinou zmizel...
Po řece Vltavě plaví se loďka
já už tu nebudu, kdo chce, ať si počká
Zbývá jen sestoupit z těch tří strmých schodů
zmáčkonout kohoutek - a splynout ve vodu. |
