 |
Pierot
Jdeš městem, jdeš poloplnou ulicí.
Mezi lidmi, hozenými do éteru.
Jdeš městem a pod paží máš krabici-
nechceš živit dál svou starou nedůvěru.
Nevěra a pohrdání.
Naše duše uvězněny v stání.
Hle, tak se zase sklání
senilní dědek, co kdysi
vyslovil své hloupé přání:
Budiž světlo v lidském žití
avšak nikoli v počínání!
Jdeš městem, jdeš poloplnou ulicí
a ve svých slabých rukou máš svět celý.
Díky obyčejné, kartonové krabici
se shledají ti, kdož se shledat měli.
Procházíš dveřmi,
co pamatují válku.
šeptáš jí: "Věř mi."
Teď není místo pro zahálku.
Klíč zarachotí
v zámku.
Ty se svou chotí
překonáváš známku
sebeklamu
-rohož s nápisem:
Vítejte.
Teď konečně zaujme svou pozici
tvá maličká kráska z porcelánu.
A ty, dosud všechny prosící,
protančíš se ke svobodě k ránu.
Pierote, jen tanči dál!
Byl jsi smutný kdysi
a teď jsi smutku král.
Ten za odměnu visí!
Už nemusíš se bát,
že zapomeneš kroky.
Vždyť ty už umíš milovat,
byť trvalo ti roky
naučit se žít.
Již dávno jsi připravil jí polici.
Tančíš s ní pokojem svým prázdným.
Cupoval jsi kartonovou krabici,
snad abys konečně byl šťastným.
Víříte spolu místností,
šťastni, že jste spolu.
Tahleta tě neopustí
tuhle můžeš milovat
už napořád.
Podoben jsi volu
a nikoli knížeti.
V srdcervoucím objetí
idiot
a i deál.
Ve svém srdci chtěl jsi nechat plát
skutečnou lásku co opustila krabici.
A místo krásky vidíš v koutě stát
jen panenku mlčíci. |
