 |
My jsme z maturitních předmětů prakticky pořád psali šíleně podrobný testy a neskutečně nás honili. Třeba dějepis a češtinu jsem v té době měla navrčený tak, že neexistovala dobrá a špatná otázka. I když z češtiny (vůbec celou literaturu bych nejradši zrušila - samý, čtěte čtěte čtětě, ale to že se s tím taky musí člověk nějak vyrovnat? Nějak to pobrat? hihi literturu fakt nemusím, jestli jsem se někdy ze školy málem složila, tak ve třeťáku kvůli literatuře (učí hodně číst, ale ne už jak s textem pracovat- s odborným jsem se to paradoxně naučila už na střední a beletrii překonáním krize a pak až na vejšce:-) ) Taky nástavbovej seminář z bižul byl u nás hodně drsnej, ale to když se člověk naučil, tak měl alespoň parádní základy, nejen informační, ale i v přístupech.
Nakonec mi ty nervy spolu s přeinformovaností téměř uškodily, protože třeba když si vytáhnete Tueckou expanzi (tři kontinenty a 13 století vývoje - to je na týden, ne na 15 minut), můžete mluvit o šíleně moc věcech (my museli říct o všech podotázkách něco) a sotva jsem se o něčem rozovídala, už mě hnali jinam(a to jsem detaily fakt vyechávala, opravdu) -brrr.
Úmyslně píšu o chybách. Můj nejzákladnější poznatek o zkouškách je - snažit se co nejdříve dozvědět, jak zkouška vypadá a co přesně se po člověku chce. Připravovat se hlavně podle toho. A na ústní zkoušku se obecně připravuje úplně jinak, než na písemné testy. Každý zkoušející má své požadavky a specifika, člověk by měl vždy využít toho, v čem je silnej, ale stejnětaková je hovadina, dělat věci úplně jinak, pokud to není úplně nutné, protože pak třeba nemá kdo házet záchranné lano ve chvilce ticha. |