 |
Přidávám se k pochvalným ódám na Porta Rossu. Jsem velmi rád, že jsem se nakonec s Davidem dohodl, že pojedu, jelikož se jednalo spolu se Systémem (který má pro mne atraktivnější prostředí / téma) o nejlepší outdoorový larp, na kterém jsem kdy byl (Nikdykde už jsou daleko).
Co na hře oceňuji nejvíce je
* bezchybné organizační zázemí. Zejména proto, že jako hráč jsem vůbec nevěděl, co se v něm dělo a zda-li řeší nějaké problémy;
* předem připravené postavy, množství charakterů a zápletek a čtyři organizátoři, kteří vědí, co se kdy bude dít a každý z nich (byl jsem teda během hry jenom za třema, ale Miki by to také určitě udělal) je ochoten a schopen poradit, co jít dělat a hrát, když se mi zdálo, že jsem z pohledu mé postavy všechny logické možnosti vyčerpal;
* silnou atmosféru, která byla zapříčiněna výběrem místa;
* většinu dobrých a připravených hráčů na klíčových pozicích (kazatel Quido, doktor, legát, Čistí).
Nyní se mírně rozepíšu o bodu druhém. Bez betatestů může jen ztěží organizátor vychytat silnější a slabší postavy. Domnívám se, že na Portě pro to, aby byli všechny postavy kvalitní, udělali organizátoři maximum, které lze v takovém počtu postav udělat. Jsem přesvědčen, že má postava - Jakob Schickel, nechtěný velvyslanec Říše, byla jednou z těch slabších. To se však ukázalo až při poherních rozhovorech, kdy jsem zjistil kolik důležitých dějových linek bylo ve hře a kolik silných, předem nachystaných scén s CP se ve hře událo.
Kdybych měl hrát postavu dle svého nejlepšího hráčského vědomí bez porady s organizátory, neměl bych v podstatě po pátečním karnevalovém večeru co hrát a vlastně ani co dělat. Naštěstí jsem se mohl poradit s organizátory, kteří mne díky tomu, že sami psali postavy, takže věděli co se kdy zajímavého stane, díky tomu, že ve hře byla při tom počtu postav obrovská spousta zápletek a díky tomu, že byli čtyři a byli velmi ochotní si se mnou povídat, byli schopni nasměrovat na zajímavou a pro mou postavu smysluplnou linku (zejména na linku Přerozených), kterou jsem původně z určitých důvodů nechtěl rozvíjet (u Přerozených proto, že se mi zdálo, že má srabácká postava nebude mít zájem se paktovat s lidmi, kteří šíří mor). Takhle jsem to s nimi probral, ujasnil si s nimi motivaci postavy (budu věřit spíše kazateli Quidovi, že se morem podruhé nakazit nelze, než doktorovi, jenž tvrdí opak) a dostal se k nejlepším okamžikům své hry.
Obrovskou výhodou takového postupu je to, že ani v nejmenším nepůsobí prefabrikovaně jako interakce s CP. Dodnes nevím, zda-li někdo z organizátorů řekl Samsonovi z Přerozených, aby za mou postavou zašel nebo to udělal z vlastní vůle. Ne larpech mne jako hráče asi nejvíce baví vymýšlení příběhů. Odůvodňovat si proč kdo co dělá. Larp je živoucí organismus. Nemyslím, že by Quido měl kázání, ve kterých říká, že se máme zříci intrikaření a politikaření, předem připravená od organizátorů. A právě tato "maličkost" posunula mou postavu a dala jí vnitřní rozměr a smysl.
A pár postřehů závěrem
* zdá se, že ve hře, která je delší než pár hodin se hraje RP úplně odlišně než ve hrách komorních. U krátkých her lze hrát zcela odlišný charakter, chovat se a působit zcela jinak než ve skutečnosti. U her delších velmi monoho hráčů hraje poupravené sama sebe. Co a proč udělají vychází z postavy, ale jak to stvární a zahrají již z hráčova normálu.
* s tím úzce souvisí to, že ve hře, kde je řada rozhovorů vedena o věcech nesouvisejících přímo se hrou či dějovými linkami (nikoliv mimoherně) jsou herní informace deklamovány. Hráči najednou přestanou působit přirozeně, začnou rozvažovat každé slovo a působit nuceně - deklamují. Na tento problém jsem narazil v ranných stádiích moru (hrál jsem vysoké horečky), kdy mi byl nabídnut ibalgin, paralen a coldrex třemi různými lidmi a k hernímu doktorovi jsem byl poslán pouze jednou a to nikterak důrazně (spíše žertem).
* ačkoliv jsem nebyl jedním z rovnocených organizátorů, líbal jsem Davidovu Evu. Muhehe. |