|
Předpokládám, že uzávěrka pohádek je o půlnoci, takže mi to nedalo a taktéž přispívám svým Troškou do mlýna. Vyskytuje se tam všech 20 lidiček, kteří do této místnosti přispěli za poslední měsíc (+2 navíc;o)).
Jak Jeremius ztratil chuť k životu
Bylo nebylo, v městě opředeném mnoha mýty žila Taverna. Ano, Taverna žila, protože ti, kdož se tam scházeli ji dali vlastní osobnost a život. A v této Taverně byl od nepaměti hostinským Veliký Jeremius. Staral se o Tavernu a její návštěvníky a ti se tam po čase zabydleli natolik, že Velikého již každý den nepotřebovali. Taverna žila sama o sobě a již nepotřebovala vedení, takže sem Jeremius chodil jen občas, aby zjistil, jestli je vše v pořádku a popovídal si se stálými hosty.
Jednoho dne si však Nimitz, kterému v Taverně nikdy nic neuniklo, uvědomil, že Veliký se v Taverně neukázal už velice dlouho. Sedl tedy na kolo a i přes sněhovou bouři, která venku zuřila, se vydal za Jeremiem. Když konečně dorazil k němu domů, domácí ho nejdřív nepoznal (vypadal po té vánici jako sněhulák), ale pak ho beze slova gestem pozval dál. Nimitz mu vysvětlil, že měl o něj strach a Veliký jen mlčky přikyvoval.
"Co se s Tebou děje?" ptal se Nimitz, nechápajíc jeho rozpoložení.
"Nevím, nějak nemám chuť do života," zněla odpověď.
Nimitz si povzdechl, když pochopil, že tady sám nic nezmůže (Jeremius už nechtěl přijít ani do Ventilačky). Nasedl na kolo a odjel zpět do Taverny. Poté, co štamgasty uklidnil, když si ikonku změnil zpět ze sněhuláka na původní, vysvětlil, co se děje. Někteří hosté Jeremia politovali, jiným to bylo jedno, ale vesměs se nikomu nechtělo odejít z vyhřáté Taverny, aby povzbudili jejího zakladatele. Nimitz se tedy vzdal a čekal, zda se situace časem nezpleší sama.
Ale stal se pravý opak - bez Velikého Jeremia Taverna postupně chřadla, protože se svým stvořitelem byli jedno. Hosté (kromě Nimitze) si toho zpočátku nevšímali, až se to stalo neúnosné - diskuze vázla, pravidelných návštěvníků postupně ubývalo. A když už to vypadalo opravdu kriticky (nepřišel ani Nimitz), rozhodla se konečně hrstka zbývajících, že stvořitele skomírajícího podniku navštíví.
Když dorazili k němu, poznali, jak je situace vážná - Veliký seděl u obrazovky počítače a nehýbal se. Položili ho tedy na postel a přemýšleli, jak mu pomoci.
"Určitě je mu tady samotnému smutno, zkusíme ho nějak rozveselit," navrhla Narwenka a začala kolem Jeremia pobíhat po čtyřech a panáčkovat jako cirkusový pejsek.
"Takhle to nepůjde, rozveselíme ho jinak," tvrdil VLK, ale naštěstí ho ostatní (kromě Aes Sedai, ta se chtěla dívat, co z toho bude) stihli zastavit, než se na Velikého vrhl.
"Co takhle mu dát přečíst nějakou mangu? Nebo pustit anime?" ozvala se Dara, ale ani to nepomohlo.
"Určitě to bude tím, že jsme byli moc OT a už rezignoval," posmutněl Legáček.
"Tak začneme nějakou pěknou věděckou diskuzi, třeba..." začal Petd, ale ostatní ho raději zarazili, protože Jeremius na tohle očividně neměl náladu.
"Já si myslím, že ho zaklel nějaký temný mág," tvrdil Quadrix a začal připravovat monumentální magický obřad, kterým být prokletí zlomil. Ale ani poté, co na radu povolal démona ze Sedmi pekel, ani když dal Velikému vypít jeden ze svých poníkovských dryáků, nic se nezměnilo.
"Tak pokud s ním ani tohle nic neudělá, tak je ztracen," zhodnotil Q.
"Když je teď tak pěkně nalitej, tak ho můžeme uvařit," navrhl Gadr. Bilbo nadšeně souhlasil a Sikar dodal: "Chtělo by to víc kari a pár chili papriček, aby se ten Quadrixův elixír přebil."
Už se s Ozzrem chtěli pustit do porcování toho chudáka, ale zastavila je veliká (když ne tělem, tak aspoň duchem) Deidre: "Neporcujte toho trpaslíka, už tak je dost maličký."
Vtom do místnosti vletěla stropem Ekyelka a jasným gestem svými drápy hladovcům naznačila, že Jeremius se jíst nebude. Aspoň ne, dokud ho nevyužije pro své účely.
"Já si myslím, že bysme ho měli vzít na pivo," skočil do toho Felix.
"Pivo, takový přízemní nápoj," znechuceně se od kocoura odvrátila Quendi. "Veliký by si zasloužil něco lepšího - co takhle třeba pár kapek brusinkové šťávy? To by ho mohlo postavit na nohy."
"Arbiter elegantiarum," pronesl Iwo Olorin, přistoupil k Jeremiovi a zblíka mu přímo do obličeje majestátním hlasem zařval: "Carpe diem!" Jeremius mrkl. Toť vše.
"Má nezdravou barvu, je málo růžový," ozvala se Mivka, když se konečně dostala ke slovu. Jala se tento nedostatek napravit, ale po chvíli ji ostatní od Velikého odtrhli, protože ti roztomilí zajíčci a růžová srdíčka, co mu nakreslila na čelo, očividně nezabírali.
"A čo volaká deskovka?" navrhla Silmarien, ale nepomohlo ani "Člověče, nezlob se", ani "Blafuj".
"Final Fantasy?" zareagoval Tidus při zmínce o hrách, ale Jeremius bohužel neměl doma PlayStation.
"Potřebuje lásku," prohlásila nakonec Sheritra a Jeremiovi věnovala dlouhý polibek. Všichni se zatajeným dechem čekali, co se bude dít, protože Veliký zvedl hlavu a rozšířily se mu zorničky.
"VLKu!" zvolal roztouženě.
VLK se zarazil a sledoval jeho výraz s obavami. Obavy vzápětí vystřídala hrůza, když se Jeremius vrhl překvapenému VLKovi do náruče.
"Bukvice!" zařval VLK a dal se na útěk.
"Stůj! Hledal jsem Tě tak dlouho, jsi láska mého života!" volal za ním Jeremius a pak se se za ním rozběhl.
"Hlavně, že je se mají rádi," zašklebil se škodolibě Quadrix, když dvojice zmizela za obzorem ozářeným zapadajícím sluncem.
A pak se všichni vrátili do Taverny a protože byl Jeremius zamilovaný, i Taverna byla naplněna láskou, Sikar pronásledoval Ozzra, Ozzro Legáčka, Gadr Felixe (i když tady by se o důvodech dalo pochybovat), Dara Narwen, Narwen Quendi, Quendi Deidre, a tak dále a každý si našel nějakého partnera. A všichni spolu žili v Taverně šťastně a pokud neumřeli, žijí tam dodnes. |