 |
Předem se omlouvám za délku, ale těch postav je tam opravdu hodně...
Pohádka o Hnědé Narwence (podobnost s Červenou Karkulkou čistě náhodná)
Byla jednou jedna malá skřítek Narwen, a protože ráda nosila hnědé oblečení (ne z hygienických důvodů), říkali jí Hnědá. A protože byla strááášně hodná, zdrobňovali jméno na Narwenka.
Ta se jednou rozhodla navštívit svou starou babičku Felixe. On to kdysi býval dědeček Felix, ale poté co na radu jednoho nejmenovaného Taverníka namotal své mužství na rumpál, stala se z něj babička Felix. Můžeme říci, že mu/jí to velmi slušelo. Zvláště velké brýle a čepeček s krajkou. Jenom časopis, který babička Felix často třímala v ruce, přece jen napovídal, že s babičkou Felix není vše tak úplně v pořádku. Ano, byl totiž plný nahatých koček. Opravdu, věřte nebo ne, ani jeden chloupek! Nikde! (Slušná koťata si teď zakryjí oči… No tak, Petde, honem zakrýt!)
Hnědá Narwenka si tak vesele vykračovala lesem, až najednou o cosi zakopla. To cosi sedělo v trávě a podobalo se to pandě. Teda pandě s jedním velkým okem…
„Kdo jsi?“ zeptala se udiveně Narwenka.
„Já jsem Deidre.“
„A jsi dobrá, nebo zlá?“
To cosi v trávě dlouze přemýšlelo. Pak píplo. „Asi dobrá, už o mě zakoplo sto lidiček!“
Narwen si radostně poskočila: „Tak to s tebou šup do košíčku. Babička Felix má moc ráda dobrůtky!“
Marně ubohá Deidre kopala nožičkama, marně koulela svým pandím okem. Narwenka ji šupla do košíčku a přikryla proutěné víko. Líbezně se usmála. „To bude mít babička Felix radost, třeba mi zase umotá tu voňavou cigaretu, co mi po ní nožky samy běžely domů!“
Zvesela si vykračovala, ano, dokonce i písnička zazněla z jejích líbezných úst. Možná právě písnička přivedla na její stopu zlého Vlka… Vůně čerstvého masíčka mu nedávala spát, a tak se pustil po stopě. Brzy Narwenku dostihl, protože se zastavila a oškubávala šafrán na věneček. Trochu nadávala, že je ho v lese jako šafránu, a snažila se věneček doplést ostružiním.
„Zkus raději kopřivu, ta je zdravá. Pak budeš taky zdravá,“ ozvalo se jí za zády. To Vlk dorazil na mýtinu a pokusil se konverzovat. Nechtěně mu přitom ukápla slina.
Narwen soucitně pokývala hlavou: „Naše ovce taky mají slintavku, milý pejsku. Děkuji ti za radu.“
„Rádo se stalo. A kampak jdeš, sličná poch… skříťulko?“
„K babičce Felix, tááámhle za tu roklinku.“
„Sama za roklinku?! Tam běhá kdejaká žoužel zlá, radši tě doprovodím.“
Vlk samozřejmě nebyl takový skřítkomil, on si jen uvědomil, že v roklince je spousta příhodných míst, kde ubohou Narwenku zakousnout. Nemá tam kam utéct, a tak vynaloží jen minimální úsilí… Maximum požitku s minimální prací…
Jak tak šli, najednou vedle nich stanul sličný elf. „Slečno, neobtěžuje vás tenhle opelíchaný vlk?“ Naklonil se k Narwence a směrem k Vlkovi výmluvně natočil svůj luk.
„Naopak, byl moc hodný, nabídl mi doprovod. Aby mě ochránil.“
„Slečno, můžu vám nabídnout své služby i já? Věřte mi, že v případě nebezpečí vás dokážu ochránit mnohem lépe, než tohle…“ opovržlivě sykl k Vlkovi. „Legáček, jméno mé,“ galantně políbil Narwence ručku.
„Jistě, ráda uvítám společnost tak pohledného muže,“ špitla Narwenka a začervenala se. A tak pokračovali v cestě. Vlka Legáček postrčil kupředu, aby klestil cestu, která za tu dobu už zarůstala, nevšímaje si jeho nespokojeného vrčení. Sám galantně vedl Narwenku za ruku a sem tam i za zadek, když potřebovala pozdvihnout…
Najednou se vlk zastavil. Legáček s Narwen o něj zakopli a z košíčku se ozvalo zuřivě bolestivé „au!“.
Cesta končila. Nebo se spíše ztrácela ve spáleništi. U vstupu do roklinky se rozvaloval drak a hladil si bříško. Líně nadzvihl hlavu a pravil: „Jsem dračice Dara. Vítám oběd. Seřaďte se a pomalu postupujte vpřed. Prosím, abyste odhodili všechny kovové předměty, způsobují mi zácpu…“ říhla.
Narwen si zděšeně přikryla oči: „Oběd?!“
Legáček srdnatě pokročil vpřed. „Nebojte se, má drahá! My elfi se ani draka nezalekneme!“
Za chvíli vzduchem létaly šípy a oheň. To už se Narwen s Vlkem krčili za balvanem, tělo na těle, a Vlk tehdy pochopil, že nejen touha po dobrém jídle s ním dělá divy…
Najednou bylo ticho. Opatrně vykoukli. Na cestičce ležela hromádka popela a několik hrotů šípů, kousek dál nehybná dračice. Narwen zaplakala nad osudem sličného elfa… „ach, ta odporná dračice! Takový to byl mužný zjev, co já ubohá si teď počnu? Vždyť ani nepočnu!“, pak jako správná ochránkyně přírody i nad dračicí… „Ubohá dračice, ona jen chtěla naplnit sovu roli v potravinovém řetězci. Jak jí to mohl ten zlý elf udělat?!“
A pak se spolu s Vlkem vydali k babičce Felix.
Došli k chaloupce. Narwen zaklepala. „Koho to sem čerti nesou?“ ozvalo se naštvaně.
„To jsem já, babičko, tvá vnučka!“
„Už zase? To je už půl roku? Tak pojď dál…“
Narwen s Vlkem vstoupili dovnitř. „Co to sem vedeš za potvoru? Uvaž to u boudy! Neseš mi časopisy, neseš?“ slintala babička a tleskala packama. Narwen si stoupla před Vlka, aby zbytečně babičku nepopouzel.
„Nesu, babičko. A mám pro tebe ještě něco lepšího…“ vytáhla vzpouzející se Deidru.
Babičce Felix zajiskřily oči a než se Narwenka nadála, Deidru spolkla.
„Babičko, zase vůbec nekoušeš. Vždyť víš, že to není zdravé!“ brblala Narwen, ale babička jen mávla rukou. Jenže tenhle úkon polykání Deidry Vlka vybičoval k nepříčetnosti. Vyskočil a babičku Felix schlamstl.
„Cos to udělal?!“ vykřikla Narwen zděšeně. „To, co udělám tobě, jestli mi hned nebudeš po vůli,“ zasyčel Vlk. Jenže vtom se otevřely dveře a vstoupil Sikar v mysliveckém oděvu.
„Ha, Vlk!“ vykřikl bojovně myslivec.
„Ha, myslivec!“ vykřikl zděšeně Vlk.
Pak už to bylo dílo okamžiku. Myslivec se s obnaženým… tesákem vrhl na Vlka. Ale než stačil ponořit nůž do jeho útrob, Vlk se začal svíjet a v jeho břiše se zvětšovala díra. Vyskočila z ní naštvaná Deidre.
„Fuj, čím jsem se to musela prokousat, ještě mám plnou hubu chlupů…“ vztekala se a plivala chloupky. Pak vztekle hodila okem po Narwen a řádně ji nakopla do kolene. „Za to můžeš ty.“ Kopla ji i do druhého a vztekle odhopsala…
„Babičko Felix, žiješ?!“ vrhla se Narwen k díře v břiše Vlka. Vytáhla polomrtvou Felix.
„Ta je tak hezká,“ zasnil se Sikar. „Ukažte, slečno. Já si vaši babičku zašiji,“ vzal rozkousanou Felix do náruče.
„Nebude třeba,“ pronesl někdo zlověstně ve dveřích. Stál tam On. Velký, černý, krvelačný. Už samotný pohled na něj je přimrazil k zemi. GADR.
V jedné tlapě svíral kopající Deidre, v druhé táhl zdechlinu dračice.
Upustil Deidre na zem a přišlápl ji (ovšem jen tak, aby neutekla). Pak se zálibně zahleděl na Narwen… trvalo to snad celou věčnost. Pak jeho pohled sklouzl na Felix… A na Sikara… na Vlka…
Po pár minutách se slastně olizoval a ukládal do postele. „To jsou kočky,“ zajásal, když vzal do rukou časopis po babičce Felix.
„Až uděláš karbanátky z dračice, přijď mi pofoukat tu pokousanou tlapu,“ poručil Deidre, uvázané na vodítku. „Sakra, takový prcek, a jaké má zuby. Fakt se mi líbíš, ty jsi správná partie pro mě…“
„Jistě, velký“, okouzleně přikývla Deidre. „Tvá rozhodnutí jsou vždy moudrá…“
„Já vím,“ odtušil Gadr a položil láskyplně tlapu na Deidřinu okohlavu…
U chaloupky stála postava v kápi a do rytmu pohřební písně si pohupovala kosou. „To byl dneska dobrý den. S těmahle dvěma se mi bude moc dobře spolupracovat. A co teprve s jejich dědičkama!“ usmál se Quadrix a v jeho bezertém úsměvu bylo cosi děsivě zlověstného… |
