 |
O klubíčku a jeho cestě přes Temný les
Na jednom zapadlém statku žilo malé klubíčko. Klubíčko, ano. Narodilo se na dřevěném spřadleně v rukou staré babičky. Babička byla stará a hodná, tak odešla do nebe a klubíčko osamělo. Nechtělo se mu poslouchat bečení ovcí a bučení krav a nadávání starého protivného sedláka. Ten sedlák byl věčně opilý, nosil přes záda přehozenou tuze smradlavou ovčí houni a u každé práce pekelně klel. Žil nezdravým životem a týral svá zvířata. Jmenoval se Sikar z Varberku.
Však vždy jednou za čas nastala na statku slavnostní chvilka. Sikar vyjímečně vystřízlivěl, k zvířatům začal být po čas celého dne vlídný a dopřál jim chutnějšího krmení. Na statku poklidil a dokonce ani při práci nenadával, nýbrž se před každým jídlem i prací pokřižoval a bohabojně pozřel v nebe. Večer se umyl a oblékl čistý švihácký šat. Vyhřebelcovaného koníka zapřáhl do kárky a vyjel do města za svou milenkou. Té se chtěl ukázatl jen v dobrém světle… a vlastně i celý ten den před její návštěvou se musel do dobrého naladit. Když si s milenkou užil krásných chvil při polibcích, vracel se po dvou dnech domů. Ukrutně rozzlobený na ni, na svět i na sebe, že ji nikdy nepřinutí, aby se sem za ním přestěhovala z města. Na statek za zvířaty. A zas žil hrubě a sprostě, protože byl tady na statku bez své lásky nešťastný.
A jedné té Sikarovy spanilé cesty využilo i klubíčko. Řeklo si, že zatímco je pán domu pryč, uteče. Nebaví ho to tu, když hezky je tady na statku jen den a pak nejmíň tři neděle zas zle. Dokutálí se až do malé vísky Vrbčice, kde jistě žije nějaká hodná babička, která by se ho ujala. A tak klubíčko šlo.
Kutálí se klubíčko po cestě a potká Felixe.
„Jé, ahoj klubíčko,“ řekl Felix. „Jak se máš, kam jdeš, ty jsi hezké, budem kamarádi?“ vychrlil na něj jedním dechem.
„Ka….kamarádi?“ otázal se ten chomáček vlny napůl ulekle a napůl udiveně.
„No jasně, budem kamarádi a půjdem spolu na pivo!“ pohladil si Felix vousky.
„Ehm. Nejsem si jisté, jestli toužím po poznávání tak prudkých kocourů, jako jsi ty.“
„A kam tedy jdeš?“
„Do Vrbčic za babičkou.“
„Tak to si dej pozor, tam vede cesta přes Temnej les. A strašidelnej. Nemělo bys tam jít samo.“
„Jééé, jak to víš, že to vede přes les? Ty to tu znáš?“ zeptalo se klubíčko již důvěřivěji.
„Já to znám všude. Jsem tulák. A kde jsem zrovna nebyl, tam to znám podle map. Do Vrbčic se jde přes les a ty potřebuješ doprovod. Rád bych šel s tebou, budem kamarádi?“
„Hmm… Když já se tě ještě pořád maličko bojím…“
„Jaký bojím. Ser na to, já jsem hodnej…“
Klubko se leklo sprostého slova a radši se odkutálelo do listí. Felix by ho sice uměl najít, ale to už by bylo vrcholně oprsklé aj na Felixe, tak radši zklamaně odešel…
Klubíčko se po chvíli vymotá z listí, kutálí se dál a potká skřítku.
„Ahoj klubíčko, kam se kutálíš?“
„Do Vrbčic, k babičce.“
„Jé, to je hezký, klubíčko běží ke své babičce…“ zveselila se skřítka.
„Nešla bys prosím se mnou? Na cestě mám zlý les a nemělo bych přes něj samo.“
„Já bych s tebou šla, ale vůbec nemám čas a navíc mě moc bolí nožičky. Koleno – já bych to neušla.“
„To je škoda,“ zalitovalo to malé. A pomyslelo si, jestli ještě potká někoho tak milého jako skřítku. Po Felixovi to byla příjemná změna, pravdaže.
Kutálí se kutálí a potká Smolu, vyhřívajícího se na sluníčku. Zrovna se, světe div se, vzbudil.
„Ahoj klubíčko, kam tak spěcháš?“ ptá se kocour.
„Já nespěchám, ale mám namířeno do Vrbčic k babičce. Nechtěl bys jít se mnou?“
„Áááá, když tady se tak krááásně vyhřívá. A nechtělo by ses tu ty se mnou slunit?“
„Bohužel nemůžu, musím za babičkou.“
Kocour nic neodpověděl, protože už zase usnul.
Kutálí se klubíčko pastvinami dál a potká holčičku. Byla sympatická a jmenovala se Deidre.
Protože milá dívčina nic neříkala, ptalo se první klubko: „Ahoj holčičko, kam jdeš ty?“
„Tam,“ pověděla holčička bez toho, aby naznačila směr.
„Nešla bys mě, prosím, doprovodit Temným lesem?“
„Ty vole, nic po mně nechtěj, já jsem zhulená jak troky, vole.“
„Vážně?“ zeptalo se naivně, „Co to znamená ‚zhulená‘?“
„Ty vole, tři brka a mám dost. Nic po mě nechtěj, čau.“
Klubko se radši zase schovalo v listí a řeklo si, že roztomilým už radši důvěřovat nebude.
Po chvíli se vlněná kulička opět vydá na cestu a potká vlka. Byl sice krajně nesympatický, však o to by mohl být užitečnější jako nebojácný průvodce do lesa, řeklo si.
„Ahoj klubíčko, dáme si sex?“ ptal se vlk.
„To je něco jako ‚zhulený‘?“ dotazovalo se klubko.
„Kdes, prosímtě, přišlo na takové slovo?“
„Říkala mi to ta holka. Prý tři brka.“
„No já mám sice jen jedno brko, ale za to trojnásobný.“ Vytahoval se vlk a lovil v trenkách necudný inštrument.
„Vlku, co to děláš? Tohle vytahuje vždycky náš sedlák na ovečky, to je e-e.“
„Nic se neboj, klubíčko,“ chlácholil vlk a začal tu obtěžovat svým penisem. Klubíčko se zase ukrylo do listí, ale vlk jej ani tam nenechal a naháněl jej a tisknul k němu své pohlaví a přitom ještě mohutně prděl.
Nečekaně přiběhl spanilý elf, poškádlil vlčí kůži několika šípy a důrazně úchylného šedivce upozornil, co se sluší a patří.
„Ale vždyť to bylo jen škádlení. A i klubíčku se to líbilo. Že jo?“ povídal vlk a sám svým slovům i věřil, protože vlci maj jakékoliv odpornosti i obtěžování jen za srandu. Aspoň pro ně.
Legáček znovu natáhl luk a vykázal vlka z rajónu. Zjišťoval, zda se klubíčku nic nestalo…
„Nene, neboj, jsem v pořádku. Až na ten otřesný zážitek.“
„A co že ses tady vzalo takhle samo?
„Rádo bych do Vrbčic za babičkou. Nebyl bys tak hodný, a nedoprovodil mě, prosím, přes Temný les?“
„No jasně, doprovodím tě, kamkoliv potřebuješ,“ slíbil elf.
„Jé, to jsem moc rádo, že jsem tě potkalo. Zahnal si vlka a ještě mě doprovodíš, to jsi nejhodnější, koho znám.“
„Došli a dokutáleli se k lesu, každý podle svého. Cesta vedla dál, ale z lesa se ozývaly strašidelné zvuky a byla tam tma a vlhko. První kroky a první kotouly byly dost bázlivé.
„Běda, běda, nevidím slunce,“ zahořekoval elf. Při třetím houknutí sovy se ulekl tak, že pelášil, odkud přišel, a nic ho v lese nezadrželo.
Klubíčko se dalo do pláče. „Bůůůů, ach jo! Jsem já to ale nešťastné klubko. Vlněné jedno hloupé! Tohle opravdu moc zlý les, kocour tulák měl pravdu…“ A brečelo, že ho nemá kdo doprovodit.
„Neplač, klubíčko,“ pověděl někdo sice chladným, ale přesto útěšným hlasem. „Pomohu ti,“ a velmi něžně jej pohladil.
„Kdo jsi?“ vzhlédlo klubko překvapeně.
„Jsem poutník…“
„…jako Felix?“
Postavu v černé kápi to přinutilo k úsměvu, jaký nedokázala zakrýt. „Ne, Felix je břídil. Já jsem poutník věčnosti.“
„To zní sice velkolepě, ale určitě mě nebudeš moci doprovodit přes tento les, viď?“
„Právě, že budu moci.“
„A nebudu muset být hned a okamžitě tvůj kamarád?“
„Ne.“
„A nejsi zhulený? A nebudeš po mě chtít sex?“
„Ani jedno.“
„A nebudeš se bát?“
„Ne, já se nikoho nebojím.“
Tak se milá dvojice polokutálivě vydala na cestu a společník v černém plášti došlapoval nějak velmi lehce.
„A nebudou tě bolet nožičky?“ napadlo ještě klubíčko…
„Kdepak, ty mě nebolely už pár miliónů let,“ ozvalo se zpod kápě.
Klubíčko se rozplývalo: „To jsem moc rádo, že jsem potkalo právě tebe, ty jsi ze všech na tomto světě nejhodnější, nejschopnější a přitom nejmíň náročný!“
„Ano. A to bys bylo překvapené, jak málo lidí si to uvědomuje,“ poučil muž s kosou.
Nástrahy lesa hravě překonaly a před nimi se rozprostíraly drobounké rybníčky a domečky Vrbčic.
„Když jsem spolu šli tím Temným lesem, přemýšlelo jsem, proč jsi vlastně na mě tak hodný, milý Smrti, proč se o mě staráš. Má tahle zásadní otázka nějakou odpověď?“
„Ano, má. Chtělo jsi přeci k babičce, klubíčko?“
„No jasně že. My klubíčka patříme k babičkám. Moje rodná babka mi umřela, sotva mne navinula. Potřebuju nějakou novou, abych nebylo osamělé. Aby mne, až budu ležet v košíku, měla nějaká babička vždy po ruce.“
„Přesně tak,“ pokýval Smrť.
Sluníčko krásně pražilo, hladiny rybníčků se třpytily, vrby se jen zelenaly. Smrť vybral správný domeček, kde měl jistotu, že klubíčko přijde do dobrých rukou. A to doslova. Klubíčko už vážně nevědělo, jak mu za všecku tu dobrotu poděkovat.
Klep, klep, klep! A dvířka malé roubenky se otevřela, tam stála stará babička Gadr a vzala si klubíčko.
To je konec pohádky. |
