|
Tady máte OT pohádku holoto, už mě nebaví se na Vás pořád dívat... a budete tam VŠICHNI jeden po druhém, tak! :P
A jelikož neumím psát krátké věci, budete se muset spokojit s tím, že to bude na pokračování :-)
Jak hrdina OTa k OT přišel
Za dávných časů za patero horami, šestero řekami, sedmero potůčky a jednou nejenom OT Tavernou ležela malá víska.
Víska malá ba pranepatrná, přesto si však poklidně žila svým vlastním nezkaženým životem, pomalu se oddávala toku času neovlivněná okolním světem zanechávajíc za sebou tichou stopu příběhů, z nichž některé se dochovaly i do našich dob.
Budu Vám vyprávět jeden takový příběh, dost dobře jste už možná podobný někde slyšeli, pojednává o obyčejném mladíkovi z obyčejné chudé rodiny, který prý údajně ve vísce nějakou dobu žil. Jisté to ale není.
Byl to chlapec prostý svým šatem i slovem, nepokroucených mravů a dbalý svých povinností… i když jak se hned přesvědčíme ten poslední bod nebyl tak úplně pravda…
Mladík se nejmenoval Honza, ale OTa. Taky nikterak zvláštní jméno, ale on si nestěžoval. Právě se totiž nacházel na oblíbeném místě většiny hrdinů takovýchto pošahaných pohádek, na vyhřáté peci. Ležel s nataženýma nohama, napůl přikrytý teploučkou dekou a jedl suchou housku.
OTova maminka stála opodál u plotny a vařila.
„Co děláš, OTo?“ zeptala se přes rameno a přisypala do kouřící polévky trochu soli.
„Nic,“ zahuhlal OTa a dál se cpal houskou.
„Ale měl bys…“ zkoušela to unavená maminka dále.
„Co?“ zeptal se ospale OTa a znuděně se ohnal po komárovi, který proletěl kolem.
„Něco dělat!“ řekla maminka důrazně a otočila se k němu s rukama v bok. „Takhle už to dál nejde, OTo! Vždyť ty celý den jenom ležíš na peci a nic neděláš. Na domečku hromada práce, kamna zanesená, střecha děravá, venku celý dvorek na starost a ty pořád jenom jíš nebo spíš! Měl bys začít projevovat alespoň náznak nějaké činnosti, jinak úplně zlenivíš a zakrníš!“
„Jsi OT!“ prsknul na ni lenivě OTa a odplivl si na podlahu.
„Ach…“ zasténala smutně maminka a vrátila se k vaření.
Neodpověděla, protože na tohle neměla odpověď. Nikdo na tohle neměl odpověď. Díky této jednoduché větě OTa nikdy nepotřeboval nikomu nic vysvětlovat ani se nějak zapojovat do složitějších diskuzí, kterým nerozuměl. Prostě si jen žil svůj poklidný život na své oblíbené peci a vymýšlel příběhy, které se netýkaly žádného tématu a ani nic neřešily. OTa byl prostě OT.
Venku svítilo slunce, zlatavé paprsky lehce pronikaly dovnitř špinavým oknem a náš hrdina právě usnul. A zdál se mu velmi zvláštní sen…
***
Gadr, starý, černý, protivný kocour stál u břehu potoka a prohlížel si svůj odraz ve vodě.
„Vážně jsem tak strašně… temnej?!“ zamumlal si tiše pro sebe a jeho spokojenost ještě poskočila o pár čísel nahoru.
Lesní potůček příjemně hučel, kolem voněl lesní vzduch a v korunách stromů zpívali ptáci.
Asi ano, pomyslel si po chvíli a začal si olizovat packu.
Jeden by možná řekl, že být hezká malá roztomilá kočička je fajn, ale Gadr byl opačného názoru. Roztomilé a malé kočičky jsou totiž bezbranné a předem odsouzeny k zániku díky nebezpečným predátorům jako byl třeba on.
Radši vypadat temně, nebezpečně a prskat na všechno okolo a svět bude o něco méně hnusnější místo, když vy budete ten, kdo je na vrcholku řetězce.
Šibalsky se usmál a protáhl zornice. Ve vodě totiž zahlédl rybu.
Už je čas k obědu, pomyslel si a bleskovým pohybem vystrčil drápek ostrý jako břitva.
***
„Tohle už přestává všechno!“ ječel Temný pán Sikar, pitomější než jódlující husa na lyžích a házel po svých služebnících porcelánovými soškami.
„Pane, prosím, my jsme jenom chtěli…“
„Jste neschopní! Neschopní! Naprosto neschopní pitomci!“ zakřičel vzteky a další ubohý kus umění zasvištěl vzduchem jenom aby o pár sekund později skončil jako smutná změť střepů na podlaze.
„Pane, snažili jsme se, ale on nám zase…“
„Okamžitě se vraťte zpátky a přineste mi ho!“
„Ale pane…“
„HNED!“
„Jak si přejete, jak si přejete, óóó vaše OTečkosti.“
Sikarovi ještě chvíli tvář tepala vzteky, ale pak se s úlevou svalil zpět do svého černého ocelového trůnu. Byt Temným pánem dneska fakt není žádná sranda… Vlastně je to občas fakt o nervy, pomyslel si zoufale.
Lusknul prsty a okamžitě k němu odněkud přispěchal pucflek s podnosem.
Natáhl se s lehkostí a jemnou nuancí v prstech uchopil sklenku červeného vína do rukou. Ostrý pohled mu projel skrze krvavý nápoj a zanechával za sebou zlověstnou stopu v temných hlubinách jeho očí.
„BUHAHAHA!“ začal se smát po záporácku.
„Jak mi to jde, Legáčku?“ usmál se po chvilce výjimečně na svého pucfleka.
„Se vší úctou, pane, ale včera vám to šlo lépe“ uklonil se Legáček a tvářil se při tom kysele.
„Vážně?“ zamračil se Sikar a zamyslel se na chvíli.
„No ano, asi máš pravdu…“
„Co tohle? – BUHAHAHAHA, chachááááá, jááááchachachacháááá, ichachachacháááááááá!!!“
„Lepší, ještě trošičku doladit ten konec a bude to perfecto, můj pane,“ řekl Legáček a věnoval se zkoumání svých prstů.
„Už jsem se bál, že jsem vypadl ze cviku,“ řekl s úlevou Sikar. „Teď ale zmiz! Musím si něco promyslet!“
„Jak si můj uchechtaný temný OT pán přeje,“ zadrmolil sluha otráveně a odkráčel pevnými kroky dlouhou chodbou trůnního sálu.
Sikar ještě chvíli váhal, ale pak za ním rázně zavolal: „A přiveď sem mé věrné, mám pro ně důležitý úkol!“
Legáček se na chvíli zastavil, aby si vyslechl rozkaz, ale pak beze slova kvapně zmizel do dlouhé chodby na konci síně. Když však míjel staré plátové brnění důležitě postavené pod obrazem Sikarovy OTvrze, nevšiml si, že v temném záhybu helmy zasvitlo bílé očičko a u železných nohou se ozvalo cupitání dvou malinkatých nožiček.
Pokračování této OT pohádky příště... pokud na to máte odvahu!
|