 |
Tady se to teda rozjelo... Akorát jsem si mohl všimnout dřív, ale co naplat, nechodím sem pravidelně.
Asi úplně nejdřív bych měl doříct, jak to bylo s tou veverkou. Byla to výstava přírodovědeckých ilustrací. Na plakátu, na pozvánce, na výstavě... prostě všude uvedeno, že šlo o přírodovědecké ilustrace. U tohoto typu uměleckého díla je myslím si očekávatelné, že pozbývá symbolický význam. Jde o to, aby měl divák z obrázku stejný dojem, jako z živého tvora. Aby se zachytily (a třeba i přehnaly) typické znaky a vlastnosti, podle kterých se dá poznat, v dostatečně názorné podobě (což fotka mnohdy nezvládne, jinak by se nemusela kreslit ilustrace).
To, co mě dostalo do kolen byl chlapík, možná teoretik umění, protože znal terminologii a dokázal produkovat veskrze smysluplné věty na téma sdělení, koncept, skrytý symbolismus toho či onoho, dokonce padl výraz narace, což teda už jsem vyvracel oči v sloup. Evidentně se pokoušel zapůsobit na vedle stojící pár studentů. Ona pouze zapáleně přikyvovala, on se občas zapojil s nějakým vlastním postřehem.
Neros: Uměleckého teoretizování jsem si užil na škole i po škole dost, takže mám určitou představu proč to shora uvedení dělali.
Fór je v tom, že "umělcem" je dnes každý, kdo se za "umělce" prohlásí. Takovým samozvaným "umělcem" je ten, kdo dokáže o svém umění dostatečně květnatě povídat co nejširší obci posluchačů. S dílem samotným nemusí úspěch takového člověka vůbec souviset. Stačí na ty povídačky utáhnout co nejvíc kavek. Rozuměj kupců, galeristů, ochotných uspořádat výstavu a v neposlední řadě teoretiků. Tohle samozřejmě vyžaduje z druhé strany přísun poptávajících - snobů, kterým dílo "umělcovo" propůjčí punc intelektuálů. Je to selhání kritiky, ale říct dneska na plnou hubu že císař je nahý, to už si asi nikdo netroufne.
Dál už je to jenom hra velkých čísel. Zatímco opravdových umělců - nadaných, pracovitých a pokorných vůči řemeslu i vůči divákům - je v populaci pořád zhruba stejně, "umělců" přibývá geometrickou řadou, takže dneska už se mnohem častěji setkáš s "umělcem" než s umělcem. A protože umění i "umění" chtě nechtě formuje diváka, tak se nutně objevují takoví postmoderně zmatení lidé jako v historce s veverkou.
Jestli mě, jak říkáš stačí vědomí, že nad nimi čním? Nemyslím si ani náhodou, že bych čněl nad diváky. Čním nad snoby a to je velký rozdíl. Vadí mi současná situace. Vadí mi, že se musím taktně ohradit, když mě někdo nazve umělcem a raději si říkám výtvarník, nebo kreslíř. Rád se zasměju snobskému nabubřelému císaři, který je ve skutečnosti nahý. Ale když začne být módní chodit s holým zadkem, tak to je spíš k pláči než k smíchu.
Eirellin: My v takové situací říkáme "umjení" s důrazem na to "-je-". A jeden můj profesor měl hlášku "tady to uhání k Neumětelům!" :-D
Fionor: Neshodnem se v tom, že umění je dílem náhody. Umění je podle mého názoru promyšlená práce, vyžadující řemeslnou zdatnost, talent, bezva nápady a tvůrčí myšlenky a v neposlední řadě pokoru. Pokud tam tyhle předpoklady nejsou, tak už to nelze zachránit falší, drzostí, exhibicionismem a květnatými obhajobami. Náhodného na tom není nic. I kdybych stříkal barvu štětcem na plátno, a pak po tom jezdil bicyklem, tak musím vymyslet jakou barvu, jak a kam stříkat, jak to tím bicyklem rozjezdit aby to vypadalo jako představa, kterou už mám dlouho předtím v duchu vymyšlenou. A pokud se to nepovede, nevadí. Od toho máme u domu popelnici.
Představ si, že by filmový režisér před každým promítáním vystoupil před diváky, posadil by se na židličku nohu přes nohu a sáhodlouze se rozhovořil co tím filmem myslel a jak ho má divák chápat. Asi by to moc nefungovalo, že? A s jinými uměleckými formami to taky nefunguje, přestože u malířství se o to neustále "umělci" pokoušejí.
Jinak třeba Švankmajer, a to je u mě mistr nad mistry, je známý tím, že své filmy interpretuje až po dokončení. (Vypadá to jako popření toho, co jsem napsal výše, ale není.) |