 |
Jak to viděl plivník
Jelikož kolem fary svatomariánské u města kroměřížského všeliké hemžení v den svatého Hyacinta zaznamenáno bylo, vyslal mě Jeremiáš, takto představený spolku našeho plivnického, bych hemžení toto přehlížel a zprávy o něm mu urychleně předával. Pročež sešlost podivná se do neděle sv. Jana Eudese na faře uhnízdila, předávám takto sumárně hlášení svoje, jak postupně jsem je představenému svému zasílal:
Pátek v den sv. Hyacinta (zvečera)
Po sklepení myší dírou při východní farské zdi jsem nenápadně pronikl, kde sobě základnu položiti jsem měl. Zjišťuji zde první známky zhýralosti ve třech bednách pivo spočívající a v nesčetných láhvicích jakýsi nápoj barvy a vůně medové. Než však stačil jsem však nápoje tyto opojné okusiti, světlo loučí mnoha sirných se rozesvítilo a hluk hlasů a nohou mnohých do sklapení vtrhl. Nezbylo mě, než v koutě tmavém se ukrýti a pozorovati, kterak množství lidí hastrošně oděných po sklapení se potloukalo a tu radostně, tu zase zklamaně po sobě pokřikovalo, když keramiku fajánskou porůznu navzájem poskrývanou nalézalo. Činnost tato tuze se mi podezřelou zdála, i ihned jsem hlášení vrchnosti své podal.
Do chvíli notné koněčně podivíni tito sklepení opustili, když nejednu z flaší se sebou pobrali, co někteří ještě na schodech sklepních o sebe flašemi mlátili a notně sobě přihýbali. Po odchodu jejich, když příjemná tma nastala, jsem obsah láhvičný zkontrolovati musel, v důsledku čehož obestřely mě poněkud dřímoty pivniční. Mámení tomu jsem však statečně odolal a obezřetně stoupal po schodišti farském vzhůru, odkud rámusení frantovské burácelo. Ještě než do patra jsem mohl dojíti, kocour černý (spíše však kotě) na oprati uvázaný po mě shora skočil. Nebyl však lovcem obratným, proto jsem se mu v kožich uschoval a nutil jej do vřavy horní se vrátit, bych obzírat společnost hlučnou jsem mohl.
I viděl jsem, že na klampr a cyteru brnkají a k tomu nelibě pějí a halasně tak, že pochopil jsem proč myši všeckny nory své farní kvapně opustily a jako myši kostelní se nově ustavily. Zejména pak jeden s dlouhým vlasem střapatým v tom nad míru vinikal. Jiní lidé zas sobě životy ze stolů nacpávali, kde tolik jídla rozloženo bylo, že regiment švejdský by za jedno tažení tolik menáže neobežral.
Pak ti, kteříž už nacpaní byli, že břichy své po zemi ledva táhli, vedle do komnatky se odebrali, kde z listu sobě báchorky jakési čítali či spíše čítati chtěli, než nebylo možno, pročež ti u klimpru natolik skučeli, že ti čítači neustále žadonit o klid jich museli, než marně.
Než pak jeden člověk starý přišel a lál jim, že spáti nemůže, tak cytery odložili i klampr i báchorky a hráčské doupě sobě urobili, kde hry všelijaké hráli, než ne o peníze, ale jen pro radost ze hry, což se mi radostným zdálo.
Protože už pozdní hodina udeřila, bylo již po druhé po půlnoční, našel jsem si příjemný koutek, kde ke spaní jsem zalehl. Později, již v polouspánku jsem shledal, že koutek můj je as měchem spacím, neboť škvrně jakési zrzavé ke mě do saku toho zalezlo a příjemně mě do rána bílého hřálo.
Sobota v den sv. Jany Františky de Chantal
Vůně vynikající z farní kuchyně až do sklepení se linoucí byla prvním pozdravením nového dne. Bryskně jsem se pod povozy v průjezdu stojícími přesunul do kuchyně, kde kuchaři dva maso pokrájeli a máčku braunovou k němu míchali. Z toho pak pošla ona vůně mámivá, kteráž postupně všechny lidi taverní, jak sobě sami říkali, do kuchyně přilákala. Než nejedli oni maso pokrájené, kteréžto k jídlu polednímu si poschovávali, co dobře bylo, ponivadž ve chíli nestřežené jsem část nemalou jim ujedl.
Pak ovšem, ještě s knírem od máčky braunové mohutným, jsem se doslechl zprávu ohromnou, a sice, že do sídla našeho ve sklepeních plesnivých se chystají. Ihned jsem představeného svého o tom spravil a správu od něj obdržel, bych na místě farním ostával, že dohlédat na ně ve sklepeních plesnivých sám představený Jeremiáš bude. Jak později doslechl jsem se, choval se tamo lid taverní vcelku obstojně, nevychlastav více vína než co Veliký Sud obsahuje. Jen někteří jedincové zdatní z klanu ledového zostávali u sudů déle, by mohli se ke dnu Sudu Velikého propíti.
Ostatní pak věnovali se prý potěšení onačejšímu, když zahradou podzámeckou procházeli a ke stromům podivně čuchali. Jeden z rádců Jeremiášových se domníval, že kůru stromovou hledají neb listí, kterým by víno ve sklepích plesnivých pokazili, pročež je dal bedlivě strážiti Plesnivou gardou plivnickou. Pak většina, krom podroušenců, se na do fary vrátila a maso braunové ve velkém do sebe házela, než nedojedla do dna neb hrnec masný větším se než Veliký Sud jevil. To pak bylo dobře, neboť službou mohl jsem o zážitek užitečný obohatit.
Po obědvání očekával jsem, že jako každý plivník normální lidi taverní ulehnou a odají se spánku, než nestalo se. Vynašli v některém zavazadle loptu a na zahradě farní jí přes povraz přehazovat neb podávat s velkou vervou začali. Účely konání tohoto byly mně zcela nepochopitelnými, snad vysnětlení jediné je nasnadě, že takto se ke svému božstvu klaní.
Navečer pak ohniště v zahradě zadní rozpálili a chutné kousky masa na něm opékali. Když pak jednomu nešikovi s vousem bílým uzenka taková do ohně spadla, vyňal jsem ji a pochutnal snad více, než u masa braunového. Neprodleně jsem o dobrotě této podal report i s tím, že ji štěkáčkem či podobně nazývají.
Pak všichni kol ohniště posedávali a nejprve sličné jedné děvě naslouchali, jak o paní vznešené Elenóře jménem jim káže a pak do disputace nekonečné o událostech dávných zabředli. Čím více událst byla vzdálená a méně významná, tím více na sebe křičeli, až provazce na krku a krhavé oči jim vyskakovaly. Nejvíce pak mladík postavy podsedité a zpěvák včerejší od cytery na sebe hudrali. I o tom jsem hlášení podal, neboť řečnění toto politikou daleko široko smrdělo a od představeného Jeremiáš byv poučen jsem byl, že zejména řeči politické třeba udávat.
Také večera toho v komnatce báchorky jedna s okuláry předčílala o králevici Janovi a drakovi, o čemž neprodleně jsem též zprávu podal, neboť jak každý ví, s draky žádný špás není, jen samá politika. Pak spát jsem šel, než nepovím u kterých přespával jsem, neb věci se tam děly tuze poutavé.
Neděle v den sv. Jana Eudese
Neděle pak už zajímavá velmi nebyla. Někteří ráno brzy chvátali slunce vítat do zahrady podzámecké, než ostatní pospávali, někteří až do doby polední. Pak setkání v zahradě farské bylo, kde o jakých zvířatech cizokrajných se vyprávělo, než nepochopil jsem proč. Potom se každý s každým loučil, všichni pak zvláště s farní paní, kteráž se o ně po dobu celou obdivně starala, ačli se mnozí jak parchanti malí chovali. Tato paní pak zasluhuje uznání veliké, na což pána Jaremiáše upozornil jsem, kdyby snad někdy potřeboval Velké celoplivnické sražení uskutečnit, by ji jako majordomusku přijal. |