 |
Pro mě začal sraz velice zajímavě již v Praze. Po mém nahlášení, jak pojedu do Kroměříže, se mi ozval Gadr a pod přísahou mlčenlivosti, protože nikdo prý nesmí vědět, že jede také (stejně to věděli skoro všichni, jak jsem pak zjistila) mě požádal o zakoupení lístku. Po krátké diskuzi, zda kupovat lístek den předem nebo až na místě, protože jsem měla obavy, abych na Florenci nakonec nestála sama se dvěma lístky, jsem lístky nakonec zakoupila předem.
Kocour se vzorně ohlásil tři hodiny před odjezdem, že už je v Praze, takže nemusím mít strach, že nedorazí. Zároveň mě žádal, abych si ho došla vyzvednout na určitou adresu, protože je kočka z lesa a neví jak trefí na nádraží. Já v té době (čtvrteční poledne) byla zrovna uprostřed balení a vaření oběda, nevěděla jsem jak všechno stihnu a navíc jsem si Gadra ze Svojanova pamatovala jako velkého vtipálka, tak jsem ho poněkud prudčeji odbyla, že na Florenc určitě trefí sám, sraz zůstává v 14,45 na nástupišti.
"Nemohla bys mě vyzvednout aspoň před autobusákem a ne až uvnitř?" škemral.
"Uvidíme," položila jsem telefon a pokračovala v hektickém balení.
Všechno jsem stihla, a tak jsem se slabým pocitem špatného svědomí vyrazila v předstihu a kolem půl třetí volala Gadrovi, kde je, kde ho mám vyzvednout.
"Nevím, kde jsem. Někde na ulici. Já se ti ozvu, až se najdu."
Telefonát přišel, zrovna když jsem dorazila k nádraží.
"Tak stojím u výlezu metra Florenc."
U výlezu z metra jsem stála rovněž a Gadra jsem neviděla. Tak jsem mu vysvětlila, aby našel výlez z metra směřující k pokladnám autobusového nádraží, zkontrolovala nástupiště odjezdu a postavila se u vchodu na nádraží, abych měla přehed, kdyby se Kocour náhodou vynořil z opačného směru než od metra. Bylo přesně 14,45. Autobus měl odjíždět v 15,00. Uplynulo pět minut a Gadr nikde. Začala jsem být trochu nervózní. Po dalších pěti minutách se z dvacet metrů vzdáleného východu z metra vynořil někdo, kdo vypadal jako Kocour, ale jenom se nahoře rozhlédl a zase zmizel dolů. Rychle jsem popadla telefon.
"Nevylezl jsi před chvílí z metra a zase sešel dolů?"
"Jo, je to možné."
"Tak se rychle vrať."
Vzhledem k tomu, že prve nechal zvonit telefon asi půl minuty, než ho zvedl, za kterou stihl ujít pěkný kus cesty, to chvilku trvalo, než se znovu vrátil, ale konečně jsme se našli. Autobus jsme stihli na poslední chvíli.
Teprve v něm jsem se dověděla, že to místo, kde Gadr původně chtěl, abych ho vyzvedla, byl Ellinořin obchůdek. Kdybych to věděla dřív, možná bych ten čas balení nějak smrskla, abych využila přílěžitosti pozdravit další Tavernici, a nic tady z toho by se nestalo. |