 |
„Začátečníka poznáte podle plamenů. Tryskají z něho do všech stran podobny praporům a je docela jedno, je-li to začátečník herec, číšník nebo ředitel. Každému ze svých úkonů věnuje desetkrát tolik energie, než je třeba. Předmět pětikilový zvedá silou, která by zvedla půl metráku, každou větu nadije tisícerým významem a po lokále se pohybuje s vehemencí, která méně obsluhuje a více kácí.
Pak nastane vždycky a nutně období druhé, jakási úlevná perioda mírného lajdáctví. Řemeslo je osvojeno, což vede k pýše a suverenitě, ba hůř: řemeslo je zdánlivě prokouknuto až ke dnu, až k tomu, co za dno považujeme, a hle: je šedé, šedé jako déšť, ani stopy po zlatu úsloví, a to má horší následky: nudu a pocit marnosti. Jsme jakoby ošáleni tím, co jsme začali s takovou slávou, tytam jsou plameny, popel stydne a my opakujeme za dnem úkony svého účelu stále malátněji a matněji.
Mnozí tak končí. Doutnajíce uvnitř, roznášejí vlažnou krmi své profese ať již po jevišti nebo po lokále nebo v úřadě, kdekoli. Zklamáni sami sebou, manifestují nahlas své zklamání příslušným oborem.
Ale je tu, bývá tu třetí období, kdy vyzrálý mistr je opět podoben začátečníku: nikoli měrou energie, ale neutajitelnou přítomností ohně. Neplýtvá již silou – je silný. Je rozkoš pozorovati ho. Je-li to číšník, který přistoupil k vašemu stolu, máte pocit, že jste jeho prvním a jediným hostem. On je vaším hostitelem, pozval vás, čekal na vás a záleží mu právě na tomto večeru, právě na vás. Žádný z jeho pohybů není jednoduchý; všimněte si mistrů kteréhokoli oboru – jsou přesní, ale jejich pohyby nemíří nejkratší cestou – vždycky je tu malý oblouk, vzlet a okruh, nikdy to není úkol sám o sobě, ale úkol a ještě cosi navíc: přítomnost ritu.“
M. Horníček - Chvála prvního kroku |