 |
Tak jsme byli - díky Klair, Opatřovatelce Nesehnatelných Lístků - na Duškových Čtyřech dohodách.
Měla jsem z toho mírné obavy. Neuzavírám se ničemu, když do mě ale někdo cpe duchovno či esoterično pod tlakem, začínám pociťovat touhu mluvit sprostě a dát si pečené koleno. A z rozhovorů s Duškem, které jsem v posledních několika letech četla, jsem nabyla dojmu, že už dávno překročil hranici mezi "zajímavý svéráz" a "naprostý magor".
Přátelé, všechno je jinak. Dušek je okouzlující, autentický, vtipný a charisma z něj stříká takovým proudem, že se to snad dá srovnat jen s Bobby McFerrinem. Kromě toho je to taky perfektní profesionál. Není moc takových, kteří by udrželi sál narvaný lidmi (na dost nepohodlných židlích) přes dvě hodiny v napětí a pozornosti, jen s jedním železným žebříkem a nevtíravým hudebním doprovodem. Kdo by je přiměl se skoro pořád smát, chytat se za ruce, rozpomínat se, s údivem si uvědomovat... a po těch dvou hodinách odcházet trochu zmámeně a s pocitem, že byli svědky něčeho neobyčejného.
Celý ten účinek je daný šťastnou kombinací dvou věcí: jednak toho, CO říká (opravdu to dává smysl, i když jsem v některých dílčích okamžicích měla chuť s ním v duchu polemizovat), ale i JAK to říká. S nadhledem, absurdním humorem, mistrovskou hereckou samozřejmostí, se kterou dokáže oživit kdejakou banální každodenní situaci.
Ani na vteřinu jsem neměla pocit nějaké ideologické manipulace nebo tlačení na pilu. On je prostě sám sebou, stojí tam před námi bosý a snaží se s námi podělit o to, čemu věří.
Kdysi jsem chodívala na improvizační představení, která mívali s Pjérem Lašézem v Arše, takže tak trošku vím, čeho je Dušek schopen. Bývaly tam dobré absurdní momenty, když se zadařilo, ovšem s tímhle se to vůbec nedá srovnat. |