 |
Byl jsem na téhle výstavě
a to poslední den jejího konání. Už několik návštěv, co byly u nás v Berlíně tuhle výstavu navštívily a vždy řekly, že tam musíme jít a tak jsme šli. Jde vpodstatě o toto:
Přijdete do muzea (předělané staré nádraží, poměrně oblíbené a navštěvované místo) a hned v hlavní hale vás do nosu udeří sobí bobky. Ano, celá hala je vydesgnovaná do dvou zrcadlových polovin, ve kterých na obou polovinách žije stejný počet sobů, stejný počet much (zavřených v plastovém boxu), bílých a černých myšek (zavřených v bludišti se sklem navrchu) a ptáků. Ptáci žijí ve dvou zrcadlových klecích, ohromných, které jsou zavěšené na jednom rameni tak, že tvoří něco jako váhu. Když se tedy někde ptáčci zvednou, že si doletí pro jídlo, můžete vidět, jak se ručička na váze pohne. Kolem jsou ještě ledničky se sněhovými koulemi a zavakuovanými červenými muchomůrkami. Ty houby mají nějakou spojistost se soby, ale už jsem zapomněl, jakou :)
Nicméně. Výsledek... pozitivní :) Každá dobrá výstava má vždy něco z tohoto: nenudí vás, naopak spíš zaujme, nevadí vám, že jste tam strávili nějaký čas a můžete si o ní povídat (ať už jen tak, nebo i hledat příčiny, proč autor udělal to či ono). Já upřímně neměl moc času hloubat nějak víc, ale líbil se mi už jen samotný fakt, že se můžu koukat na dvě poloviny, kde žijí teoreticky dvě stejné poloviny zvířat, ale každá půlka se vyvíjí úplně jinak (když jsme přišli, na jedné straně sobíci podřimovali vleže, na druhé pobíhali okolo krmení a jančili.) A taky mi to přišlo jako zoo budoucnosti. Není to zvíře vedle zvířete, které byste míjeli tempem zvíře/minuta-nebo-dvě, ale každé zvíře se ve vážené galerii stává váženou osobností. Koukal jsem na ty zvířata a fakt můžu přísahat, že si tam lebedila. Teda nevim jak mouchy, to nepoznám. |