 |
Kdybych měl začít, tak skoro hlavní kritérium, které mě napadlo, je, že to dílo na mne musí v čase působit pokaždé jinak. Třeba v obýváku máme velkoformátové (až obří) fotky od našeho známého, fotografa. Ten říkal, že ty nejlepší fotky pracují v čase - první měsíc vidíme jejich základy, které se začnou prohlubovat. A měl naprostou pravdu. Když na ty fotky koukám denně, úplně se mi mění před očima. To je ta jejich kvalita.
Stejně tak to je u dobré hudby. Někdy jedete metrem a zaposloucháte se do basové linky. Jindy na slunci ulítáváte na vysokých smyčcích. Ostatně interpreti tohle rozpoznají hned - když něco hrajete 50x za sebou, poznáte, zda-li vás to popadesáté ještě baví, nebo zda-li je to ohraná písnička...
A tohle by přeci mělo fungovat i u videa, videoartu. Včera jsem si ten Moonwalk pouštěl po nějaké době (znal jsem ho už dřív) a zase jsem tam objevil věci, které jsem předtím vůbec neviděl (přesněji to kolečko nahrávání, jak se sune vejš a vejš). Ve stejné kategorii byl nominovaný třeba i ten známý klip OkGo, s tou vychytanou spletí kuliček, deštníků, aut a balónů, které do sebe vráží jako domino. Uznávám, že je umění to dát dohormady a umění je přitom udržet nervy. Dokonce jsem si to video taky pouštěl minimálně už pětkrát. Ale ač v tom vidím stale nové věci, jsou to vpodstatě věci ty samé. Jenom si těch věcí líp všímám.
Takže pro mne je třeba velké kritérium: mistrovské dílo musí pracovat v čase. |