 |
Toomz: No vidíš, a my jsme si s Deidre pochvalovaly, jaká je tam skvělá akustika, jakou to má sílu, když se tak ten zvuk na člověka valí ze všech stran... :-)
Za sebe musím říct, že jsem si ten koncert fakt moc užila, a nejen kvůli Toomzovi. Vittoria Colonna byla... zmrazující, byla v tom všechna bolest světa, no a samozřejmě Martinů, ten nikdy nezklame... Během koncertu mi tak táhlo hlavou, proč je ta hudba tak dobře poslouchací. A vymyslela jsem, že je to tím, že je kdesi přesně na půli cesty mezi "klasikou", kdy ještě musela být hudba melodická a harmonická, a "modernou", kdy nemusí vůbec nic. Muzika, která je až moc podřízená pravidlům, je někdy - znalci laskavě prominou - trochu nudná. Takový třeba Haydn, kdy má člověk někdy pocit, že přesně ví, co bude následovat, že je to tak trošku kolovrátek. Ale dokáže uklidnit a potěšit právě tou jistotou a pořádkem. No a soudobá hudba zase posluchače leckdy dost mate, že mu nedává žádné záchytné body, nic známého... ale zase dokáže být fantasticky vzrušující a překvapující, když ji k sobě pustíte. A mně ten Martinů přijde, že má v sobě obojí - je to v podstatě melodická pochopitelná hudba, ale neustále člověka udržuje v bdělosti a napětí. Omluvte mé laické plácání, ale cítila jsem potřebu se s vámi o tuto hlubokou myšlenku podělit :-)
A druhá půlka byla taky skvělá. Já mám pro sbory slabost a miluju takové ty emotivní vypjaté momenty, kdy se ta hudební zvuková stěna na člověka řítí, že až podvědomě zaklání hlavu a zapírá nohy do podlahy, aby ho to neodneslo...
Mimochodem, když jsme o přestávce odcházeli ze sálu, zachytila jsem rozhovor dvou ušlechtile vyhlížejícíh pánů, kteří si povídali o Toomzovi a říkali něco jako "...velký talent. Ten to někam dotáhne!"... :-)
Myslím, že jeden z nich byl ten pán připomínající Klause na horní fotce.
Tak gratuluju, Toomzi, a ať to teda někam dotáhneš, ale jenom tam, kam sám budeš chtít! :-) |