 |
No tak to kamaráde souhlasíš špatně. Tancovačky anebo hudba k žrádlu tu je od nepaměti a je dodnes. V historii pak ale najdeš moment, kdy byl první veřejný koncert - lidé se dohodli, že budou skládat vstupné na to, aby se v klidu usadili a poslechli něco "hudebního umění". A samozřejmě že dost symfonií je taky třeba pouhou ódou na radost, vážná hudba nemusí být tajemná nebo sadomasochisticky útrpná.
Nebo třeba Mozart. Jistě skládal sklaby brilantní, technicky náročné (dost často sám za klavírem exhiboval). Aby si vydělal, musel taky občas šokovat, aby se to prodalo, že :) Ale pak najdeš jeho skladby, které jsou nepochopitelné. Jenže to musíš začít vnímat, abys to rozeznal. Najednou objevíš téma, které se teskně vine v druhé větě, pak se v inverzi objeví ve třetí... nebo tak něco, to je jen příklad. Prostě se snaží něco sdělit jenom prostřednictvím hudby.
Nebo dost silné momenty jsou například, když skladatel vloží do své skadby téma smrti (ha, zda-li pak víte, jak zní?). Dost často se tak děeje po úmrtí někoho velmi blízkého. Dalo by se namítnout, že tak činil z pouhého popudu, aby ho lidé politovali a aby parazitoval na smrti svého příbuzného. Dalo by se to přirovnat ke zvýšeným prodejům CD Karla Svobody po jeho smrti.
No jo.
Ale co když chtěl opravdu jenom sdělit svůj smutek? |