 |
Dara: přesně, taky rozhovor nezačínám, ale ráda pokračuju... a většinou mi to zvedne náladu.. a většinou je to teď o dětech, a většinou to začínaj důchodci, nejčastěji ti z baráku, ale i jiní, v obchodech, na ulici... a často z toho vyplývá, že mě od vidění znaj... někdy až moc dobře... "Dneska jdete jenom se dvěma? Kam jste dala zbytek?... Já vždycky když vás vidim jak..." :-D
Pamatujou si nás i v lékárnách, i ta slečna, co dobíjí kredity do karet na autobus... a ochranka v nejbližšim Albertu, jak nás z dálky zahlídne, tak už se pobaveně usmívá, a už nás zdraví.. a evidentně se těší, že bude zase v práci vzrůšo... "Tamtudy běžel, teď zmizel za ten regál doprava..."
Ale zažila jsem i jiný rozhovory... třeba nějaký čtyři roky zpět mi tu jedna stará paní vyprávěla, jak byla jako mladá holka za války zavlečená do německa rovnou ze školy se kdesi v pohraničí někde na hornim konci Moravy prostě jednou nevrátila domu, a že tam ještě s nějakou ukrajinkou makaly u nějaký němky, řeznice, co jim skoro najíst nedala, že pak přijela zpátky kost a kůže, ani jí poznat nemohli... jak když jí těsně po válce němka pro něco poslala, tak venku zahlídla skupinku ruskejch vojáků, tak šla k tomu hlavnímu a řekla mu rusky větu, co jí naučila ta ukrajinka, něco jako: "Pane veliteli, já jsem z moravy, já chci domů k mamince." a Pán velitel jí vzal někam na stanici, vyřídil jí jízdenku s průvodkou až na moravu, a s ní a krajícem chleba jí posadil na vlak domu...
Což bylo moc zajímavý... akorát to vyprávěla asi třikrát dokola, různě doplněný pokaždý o jiný podrobnosti... a pak ještě proložený agitačkou, ať jdu určitě k volbám a volim komunisty, že nikdy tu nebylo tak dobře jako za nich...
takže to celý bylo na hodinu... páč já se moc neumim odtrhnout, když mi někdo něco vypráví... a ta si mne stopro nepamatuje... takže tu když někde potkám, jak zas někomu vypráví, tak jsem ráda, že zas nechytla mne :-) |