 |
Zmínka v Duté vrbě mi připomněla střípky dávných rodinných vyprávění, které mi uvízly v paměti z dětství. Některé se možná ani netýkají naší rodiny (něco je možná i od Qerilky, kde mají těch historek mnohem víc).
Bohužel, prarodiče z tátovy strany jsem už nepoznala, babička z máminy strany umřela, když jsem byla malá a dědeček byl velmi nesdílný (nerozešel se se svojí rodinou v dobrém), takže jsou to opravdu střípky:
- jedna (nevím kolik pra-)prababička měla hroznou smůlu. Vdávala se z velké lásky a její novomanžel chtěl předvést, jaký je silák. Den po svatbě zvedal vůz, kterému upadlo kolo, strhl se a umřel, takže byla po dvou dnech vdova. Vdala se podruhé až asi po deseti letech.
- (opět nevím kolik pra-)dědeček byl velký skeptik, pokud šlo o záhrobní život, ale zároveň chtěl získat nějaký důkaz. Když mu zemřel syn, šel za vyhlášenou místní duchařkou, aby se pokusil se synem spojit. Duchařka upadla do transu a řekla, že se syn ptá, jestli se byl tatík podívat v lese na tu jejich růži. Od té doby byl (pra)dědečk přesvědčený. Tajně se totiž se synem snažili vyšlechtit černou růži a měli ji zasazenou někde na kraji lesa, protože na jejich otevřené zahrádce by byla všem na očích. (Růže v lese? říká si ještě skeptičtější verlitka. Ale historka je to pěkná!)
- Když byl tatínek úplně malý, bydleli v kasárnách na úplné samotě na slovensko-maďarské hranici. Skupina dětí, které v kasárnách žily, chodila pět kilometrů pěšky na vlak, kterým jezdila do školy. Kočky s nimi šly vždycky ke stohu a ochočená srnka obvykle až k zastávce.
- ještě jedna ze Slovenska - řeka Tisa se na podzim rozlévala z koryta kilometry a kilometry do polí a v zimě zamrzala. Dalo se bruslit na obrovské vzdálenosti, v polích až k obzoru.
- za druhé světové války někdo udal dědečka, že má doma zbraň. (Byla to pravda, byl bývalý financ a revolver neodevzdal, měl ho schovaný doma). Přišlo gestapo a prohledávali dům, dědeček nebyl právě doma a jeho žena byla přesvědčená, že zbraň je v psacím stole. Bylo na ní vidět, že je nervózní, takže gestapáci obrátili stůl vzhůru nohama, ale nic nenašli. Nevěděla totiž, že pár dní předtím dědeček přendal zbraň do kapsy kabátu. Z prohledání skříně strach proto neměla a při zběžné prohlídce zbraň nenašli a odešli. Bylo to v květnu roku 1942. Kdyby se to stalo o pár dní později, po Lidicích, zřejmě by rodinu zastřelili i bez hledání.
Tahle historka má ještě mrazivou pointu. Rodina věděla (nebo si to myslela), kdo je udal a babička ve strachu a zlosti (měla malé dítě), udavače proklela. Myslela to opravdu vážně. O rok později se mu narodilo hluchoněmé dítě. Babička si to prý nikdy úplně neodpustila.
To je dost smutné zakončení, že jo. Tak ještě jednu podobnou, ale veslejší historku - i do Kralup přišlo jednou za války gestapo. Ale babička se učila dámskou krejčovou v Držáďanech a když promluvila na vojáky s drážďanským přízvukem, ukázalo se, že jsou odtamtud. Nebrali svoji povinnost zas tak vážně, nechali dům na pokoji a jenom snědli všechnu svíčkovou, kterou dělala k obědu.
Jaképak historky se tradují u vás? |