|
Milá taverno, v sobotu jsme sjížděli Vltavu. Ze Soumarského Mostu do Pěkné. Vody nebylo příliš mnoho, ale naštěstí ne úplně málo. Věrno předpovědi bylo chvílemi polojasno, ale spíše oblačno. Teplota ne sice ideální, ale zase se člověk nemohl spálit. Plavba probíhala v klidu, v dobrém rozmaru všech posádek naší flotily čítající deset plavidel, pouze jedna loď měla menší defekt a šla ke dnu. Druhé lodi, vlajkové, pomohl (sice nerad, ale bylo to jeho přičiněním) pod hladinu kapitán další lodi, Cigi. No co, posádku jsme vylovili, převlékli do suchého, shlédli při tom divadlo, kdy se člen posádky snažil nasoukat do propůjčeného starého neforemného oděvu, poskytnutého jako protiváhu odpuštění a smazání části vinny za způsobení nedobrovolného opuštění paluby, ale přeci jen stále suchého a teplého. Vodu jsme vylili, znovu se nalodili a vyrazili ke vzdálené pevnině ...
... a tam, kde se toky obou Vltav, Teplé i Studené, stékají v jeden jediný proud, tam, kde již skutečně začíná svůj tok ona bájná, tak česká, Veliká řeka, začalo jemně mžít. Kapka vedle kapky pozvolna dopadaly na zlehka zvlněnou hladinu a vytvořily tak souvislou síť nestálých kráterů, třpytících se v popoledním slunci jako diamanty. A to síto se stávalo stále hustším a hustším, až již nebylo lze rozpoznat, kde dopadla kapka a kam jiná.
Ač je to spodivem, vzduch se v tom blýskavém dešti neochladil. Zato voda se stříbrným odleskem nabyla i mnohem příjemnější teploty, až se člověku chtělo nebýt jen na lodi, ale skočit z ní ven a nechat se unášet skrytým proudem dál a dál, tam za sluncem vykukujícím zpod mraků mezi provazy vody padajícími z nebe.
Po chvilce již nešlo poznat, kde končí jinak souvislá vodní plocha řeka a kde do náhle vzniklé mlhy vpadávají žhavé kapky letního slejváku ...
... No a tak jsme již bez dalších problémů a nehod dopluli až za jízek pod mostem v Pěkné, pak samozřejmě jízek ještě jednou bez lodi (proč jen nemůže být více vody, zase jsem si omlátil nohy a odřel břicho) a hurá na vlak. |