|
Tři veselé náhody veselého toomze (NENÍ to variace na Tři oříšky pro Popelku!)
Tak si to poslechněte. První náhoda je tou nejnáhodovitější náhodou, jakou si můžete představit. Čtu si článek ve svém oblíbeném periodiku, který hovoří o procesu s Miladou Horákovou a o zločinech komunismu. Při čtení to ve mne vře a celý text je zakončen silně ironickým konstatováním "Komunisté jsou lidi." Komunisté jsou lidi! Komunisté jsou lidi! Začínám přemýšlet o tisíci věcech, jak se alespoň trochu přičinit, abych dal najevo, že ani mě nejsou jejich arogantní a zločinné praktiky lhostejné. (Na druhou stranu zas ale odsuzuju i bezhlavý "antikomunismus", který nic neřeší...to všechno mi běhá v hlavě). No a jak tak mám ještě v ústech pachuť té poslední věty, na schodech v metru potkávám... milé dámy a pánové... pana Grebeníčka.
LOL! :-D
Ty další dvě náhody na sebe navazují. Jedu už směrem domů a z tramvajového okýnka uvidím najednou na ulici mého milého klavíristu, kamaráda nad všechny kamarády. Volám mobilem, srážíme se, jdeme na pivo a večeři. Můj večer se tím tedy pěkně protahuje a užívám si fakt, že mohlo být o vteřinu později a já už byl dávno doma.
Díky tomuto protažení tedy náhodně potkávám v posledním autobusu dalšího kamaráda, kterého jsem dlouho neviděl. Zrovna šel z pikniku (mimochodem ten piknik vykazoval podobné rysy pikniku taverního, kamarád měl na sobě dokonce i recesistický ohoz se slamákem :) a byl tedy vybaven plným košíkem věcí-k-pikniku-potřebných. Kotvíme na náměstí Spořilova, pokuřujeme vodní dýmku, popíjíme moravské a debatujeme o věcech, které hraničí s intelektuálskými a filosofickými kecy :) Až do tří hodin. Pak utíkáme před východem slunce. Protože já strašně nerad usínám se zpívající zahradou. Brrr. Tak honem spát :) Teď! |