 |
Taky bych uměla vyprávět příběhy z fleku. Já je musím předem napsané. Při mluvení zpatra koktám a zapomínám souvislosti. Lampářův příběh mi připomněl jednu příležitost (mojii jedinou), kdy jsem testovala své pohádky na dětských posluchačích. Bylo to shodou okolností také na táboře a vlastně je za mě testovala většinou Arenga, která měla na starost menší holčičky v budově, zatímco moje starší spaly ve stanech. Já sama jsem jim četla až poslední příběh jednoho deštivého odpoledne a dodnes si pamatuju to napjaté ticho nedutajícího posluchačstva. Nikdy jsem nezažila jako autor lepší pocit.
Problém u z fleku vymýšlených pohádek je, že je autor nikdy nehodí na papír a posluchači se pak marně dožadují reprízy. (Jestli bude Lampář na Kromclsrazu opravdu vyprávět, připravte si někdo diktafon!) Když jsem byla malá (asi tak v 1-2. třídě), maminku během jedné nudné cesty autem napadlo, že mi bude vyprávět pohádku. O klukovi, který utekl za školu a dostal se do služby k čarodějnici. Podrobnosti si už nepamatuju, ale nakonec od ní utekl a ukradl jí při tom čarodějnou knihu. Doma si pak s kamarády vyčarovali, sladkosti, až jim bylo špatně, a protože to byli hloupí kluci, nakonec stránky z knihy vytrhali a vyrobili z nich vlaštovky (kvůli nějaké soutěži, protože čarodějnické vlaštovky budou mít určitě lepší letové vlastnosti než z obyčejného papíru. Jenže papírové vlaštovky se proměnily ve skutečné a uletěly. - I když se mi to vytrhávání stránek nelíbilo (hloupé a nelogické), ten konec s vlaštovkami mi uvízl v hlavě a po 15 letech jsem se maminky zaptala, jak na to přišla. Ona si tu pohádku VŮBEC nepamatovala! Tak jsem ze střípků vzpomínek zkusila ten příběh napsat znovu a teď je to samozřejmě úplně jiná pohádka. |