 |
Tři slova
Když jsem před lety vedl svůj poslední dětský tábor u Hořepníku, bylo asi tak sychravo, jako bylo v poslední době bezdeštno (nepočítám pár posledních dní). Hodně dětí nám tehdy nastydlo a leželo na provizorní marodce na půdě nad kuchyní, jedinou zděnou budovou, která se v lesnatém areálu nacházela. Přesto na tento třítýdenní pobyt rád vzpomínám. Ani ne proto, jakou jsme hráli táborovou hru (šplhali jsme na Čo-mo-lung-mu a bojovali s yetíky nebo tak nějak), ale proto, že jsem měl po dlouhé době možnost vykopat svůj notně zrezivělý vyprávěčský talent.
Bylo mi dětí nasardinkovaných na půdě líto, a tak jsem si vždy před večerkou udělal čas a chodil jim vyprávět pohádky. Seděl jsem dost nepohodlně na posledním schodu, záda opřená o dobře prohřátý kuchyňský komín, a do šera, neboť domek byl sice zděný, ale bez elektřiny, jsem vysílal své příběhy. Byly to zvláštní pohádky, protože jsem usoudil, že děti už jsou moc velké na "Perníkovou chaloupku" a "O červené Karkulce", tak jsem jim vyprávěl příběhy na tři slova.
Abych to vysvětlil. Jana, naše zdravotnice, šéfka marodky a táborová dobrá víla určila každý večer tři nejhodnější marody, každý z nich před vyprávěním ustanovil jedno slovo a já jsem pak vyprávěl příběh, ve kterém ta slova hrála nějakou důležitou úlohu.
Zpočátku, až do určité chvíle, jsem vyprávěl do neznáma. Dítka ani nedutala a já jsem nevěděl, zda proto, že už spí anebo proto, že naslouchají. Po celodenní honičce jsem se konečně usadil, se zády v příjemném teple zavřel oči a uvolnil mysl. Ta potom bloudila po exotických, nikdy nevídaných krajích a vkládala mi do huby jejich obrazy. Chudák huba se pak divila, co to povídá, když ještě před vteřinou ani netušila, co vlastně řekne.
Ona určitá chvíle nastala asi třetí den, když jsem kvůli přesezené noze musel změnit polohu, a zjistil, že zatímco příběh vyprávím dopředu nemocným dětem, tak na schodech za mnou se mačká zbytek tábora v čele s vedoucími a ilegálně naslouchá příběhům určeným pro nemocné uši.
Co vám mám povídat, stala se z toho táborová tradice, a myslím, že nejen pro mě, chvíle, na kterou jsem se těšil celý den. "Lampáři, o čem budeš dneska vyprávět?" byla určitě nejčastější věc, kterou jsem od dětí slyšel. "Řekni mi dnešní tři slova a povím ti, o čem to bude", zněla standardní odpověď.
Dva dny před skončením tábora přestalo konečně pršet a nám se s velkým čarováním podařilo předposlední den jakž takž usušit stany. Zabalili jsme je, aby zase nezmokly, a poslední noc jsme spali pod širákem. Tentokrát jsem musel se svým příběhem obejít nejen marodku, ale všechna čtyři místa, na kterých děti nocovaly, takže vznikly čtyři různé verze posledního příběhu (zkuste tentýž příběh vyprávět čtyřikrát za sebou stejně, to se prostě nedá!). Příběh už si nepapatuji, jen to, že v něm hrály roli tři záseky serekou bo borovice v horách a tajemná skříňka, která dlouho odolávala snahám ji otevřít, aby z ní úplně na konci pohádky vypadla cedulka s nápisem "Dobrou noc".
Dobrou noc. |