 |
Lampář a srnčí
Mám z poslední doby dva srnčí zážitky. První je z předminulého výkendu. Zrovna, když jsem nad pšovlckou roklí fotil tuhle fotku
ozval se příšerný zvuk. Znělo to, jako kdyby se někdo pokoušel nastartovat motor, ten se dvakrát protočil a na konci s takovým škytnutím zase zhasnul. Prvnímu zaznění jsem nevěnoval pozornost, ale když se to ozvalo podruhé a potřetí, dostal jsem trochu strach. Přece je to byl neznámý zvuk. Zopakoval jsem se svůj zvučník - vrána to není, sýkorka taky ne, kanec taky ne - a to rozhodlo. Nic většího, co bych nepřepral, to být nemohlo, i vydal jsem se s foťákem v pohotovostním režimu za tím zvukem, který se neustále opakoval, a připadal mi čím dále tím více naštvaný.
Nakonec mě přece jen překvapil. Z křoví vyběhl srnec a dlouhými plavnými skoky přeběhl louku a schoval se v protější rokli. Byla to taková krása pohybu, že jsem na focení ani nevzdychl, jen jsem se díval.
Tento týden jsem s paní Lampářovou vyjeli na zájezd na jihovýchodní Moravu. Bydleli jsem v jednom rekreačním středisku vybudovaném v horách nad Strážnicí, skoro u slovenských hranic. Ráno jsem se šel projít po jediné cestě, po které se tam dá jít. Zrovna jsem fotil staré třešně
když na cestě nade mnou něco zacvakalo. Zvednu oči a vidím, že z křoví na cestu vyskočila srna a cvaká kopýtky po asfaltu. Zprvu si mě nevšimla a vykračovala si po cestě jak princezna. Zvedl jsem k očím foťák a to jsem neměl dělat. Všimla si pohybu a vystartovala, že přeskočí křoví na druhé straně cesty a zmizí do pole. Nepočítala však s tím, že jí po mohutném odrazu kopýtka po asfaltu uklouznou. Místo za křovím skončila na cestě na zadku. Chvíli jí trvalo, než se postavila na nohy a hop, byla pryč.
Tak to je vše. Přeji vám dobrou noc. |