 |
Tak Mivka je zase jednou zpátky z Brna, kde tentokrát potkala jen čtyři Taverníky, z čehož dva vlastně omylem. V Brně to je zásadně bezvadné a i s mou patriotickou láskou k hornatému severu se mi tohle město líbí víc a víc.... když tedy vynecháme odporně rovnou krajinu a ty trapné jižní potoky, které se absolutně nemohou rovnat Labi :)
Jenomže tentokrát bylo na mém cestování přes celou republiku něco trošku jiného. Já totiž zásadně nesnáším šílené čtyřhodinové cesty Děčín-Brno. Když jedu do Brna, nemůžu se dočkat, už abych tam byla a když jedu z Brna, už jsem totálně utahaná a přejetá a chci být doma.
Tentokrát ale už cesta z Děčína začínala zajímavě. Pohodlně jsem se usadila v téměř prázném vlaku EC 175, jedoucím na Budapešť, někam do posledního vagónu, hodila svého věrného spolujezdce (bágl) na vedlejší sedadlo a začala se rozhlížet z okénka po děčínském nádraží (mimochodem moc pěkné a nové, zajeďte se podívat). Na koleji hned vedle stál jiný vlak, myslím že nějaké IC a v lokomotivě seděl pán, kterého jsem na nádraží už jednou viděla. Viděla jsem ho, jak kontroloval vláček a zapamatovala jsem si ho kvůli nášivce ČD na kalhotách. Chvíli jsem se na pána dívala (mimochodem právě pojídal jakýsi chleba), až vzhlédl i on a podíval se na mě. Usmála jsem se a on se usmál taky. Byl to takový ten úsměv dvou lidí, co se navzájem neznají, ale jsou si v ten okamžik tak trochu sympatičtí, jestli to znáte.
Když se potom náš vlak rozjížděl, pán z lokomotivy se na mě usmál znovu a zamával mi. Zrovna jsem si nandávala sluchátka na uši, tak jsem o postřehla až na poslední chvíli a sotva mu stihla zamávat na oplátku. Mrzelo by mě, kdybych kvůli rádiu North Music neviděla takové milé zamávání.
Kdysi se tu vyprávělo o duševním souznění. Tehdy jsem k tomu neměla co říct, ale tenhleten zážitek bylo takové duševní souznění v jednom úsměvu a jednom zamávání.
Vlastně nevím, jestli jsem tímhle zmateným povídáním řekla, co jsem chtěla. A i kdyby ne- jenom jsem napsala o milém okamžiku, který jedné Mivce zpestřil den.
*Jen tak mimochodem, když jsem potom u Kolína asi pět minut telefonovala (věnovali jsme se rozvíjení teorií mifkalů a mývalího veřejného domu v undergroundu Tesca), jakýsi dost hulvátský pán, ze kterého pěkně táhlo, se na mě otočil a řekl mi: "Už ho pošli do prdele."
Rozhovor jsem velice rychle ukončila a měla chuť na pána pořádně vyjet, jak je mým dobrým zvykem. Ale nakonec jsem si vzpomněla na pána z nádraží, řekla si, že takovým idiotem si nenechám zkazit den, sbalila věci a vesele odmifkala do jiného vagónu. |