 |
Víkend v divočině
Jelikož nám ve škole naplánovali na odpoledne pátku třináctého terénní cvičení (kopání díry v Lužánkách) a na Taverně jsme na tento samý den naplánovali čajové posezení, říkala jsem si, že nemá příliš smysl jezdit pozdě v pátek večer domů a v pondělí brzy ráno do Brna, tak jsem zůstala v Brně, tedy skoro..
Domluvila jsem se s lásečko, že by taky jednou mohl přijet on do Brna a tak se také stalo.
Vzali jsme spacák, karimatku, nůž a nějakého trochu jídla a pití a kolem sobotní třetí odpolední jsme vyrazili na zastávku autobusu 57 - Štefánikova čtvrť. A za chvíli bus i přijel. Jeli jsme jeli jsme a já jsem vytáhla mapu a povídám, tenhle bus jede až do Útěchova a pořád je to tóna 101, tak bychom mohli vystoupit až tam a jít po zelený, ne? Tak jo :) Minuli jsme Soběšice a vystoupili na konečné a jakmile jsme spatřili zelenou, vydali jsme se po ní. Cestou jsem koukala pořád na kytičky a taky jsem ryla Járovi díru do hlavy, protože jsem byla nějaká upovídaná. Když jsme kolem sedmé hodiny procházeli Bílovicemi, procházeli jsme také kolem hospody, kde to mooooc vonělo a taky tam měli na ceduli napsáno svíčková a já na ní dostala hroznou chuť. Ale šli jsme dál a kousek za Bílovicemi jsme si dali chleba s gervaisem. Také dobré :)
Cestou jsme se pomalu začali porozhlížet po místu ke spaní. Vybrali jsme si ho kus cesty před nějakou hájovnou, na kopečku, travička tam rostla a pozorovali jsme nádherný západ slunce. Měli jsme vybalené celty, karimatky i spacáky, prostě jsme byli připraveni na spaní, a jen tak jsme se povalovali. Už bylo poměrně šero, když tu slyšíme chro chro! Lásko, nehýbej se.
Já se bojíím.
Já taky.
Už jde pryč. Miláčku, obuj se a sbal si věci do celty.
A tak jsme se sbalili a šli dál. Pod kopec, blíž k cestě, kde normálně pořád někdo chodí a jezdí. Jenže to je stejně prasatům v noci jedno, ale stejně jsme si mysleli, že to bude lepší. A vybalili jsme se k velkému vývratu.
Už jsme se zase povalovali a povídali si, abychom se nebáli. Když v tom chro chro a kolem něco běží.
Zacinkej rolničkou.
Já jí nemůžu najít.
Tak vytáhni baterku.
Vytahuju baterku...
Víš co, balíme se a jdeme...
A tak svítím, cinkám batohem s rolničkou a balím se.. Vydáváme se na onu "rušnou" cestu a míříme po naší plánované cestě k hájovně. Tam nacházíme veliký smrkodub na loučce 100m od hájovny a vybalujeme se pod něj.
Ještě asi hodinu jsme poslouchali podezřelé zvuky v lese a pak jsme už šli spát. V noci štěkali jeleni, pes z hájovny, psi z větších dálek, houkaly sovy a my spali, víceméně.
Ráno jsme se samozřejmě zase vzbudila první, jak už to tak bývá a polehávala a chvilkama snad i spala a čekala na sluníčko. I Jára se probudil a povídá, za jak dlouho tu bude sluníčko? A já povídám, asi za pět metrů. Tak potom vstanem, povídá on. Jenže sluníčko ne a ne přijít a tak za nějakou chvíli říkám, že se zase vzdaluje a že mě to tu už nebaví. A tak jsme vstali. Vytáhli věci na sluníčko, dali si k snídani mazanec, vytáhli jedno klíště, sbalili se a šli dál. Cesta byla celkem pohodová, až jsme dorazili na rozcestí k hradu, resp. zřícenině. To byl krpál největší. Ale vrcholu jsme dosáhli a dali si Něco na zub. Je pravda, že cesta šla z hradu stále do kopce, ale co se dalo dělat.
Před polednem jsme se dostali na Hády a tam poobědvali a váleli jsme se tak dlouho, až jsme skoro dostali úžeh a pak jsme radši už šli do civilizace na autobus...
Ale aby těm zvláštním a divokým úkazům a klíšťatům nebylo konec, musím podotknout, že na prvním přespávacím stanovišti jsme viděli úplně mega meteor nebo co, protože to padalo přes půl oblohy, svítilo to moc moc hodně a vůbec to bylo zvláštní. Taktéž na třetím a posledním stavišti nás zatihlo jakési podivné zablesknutí..
Další klíště bylo vytaženo na autobusovém nádraží, ale zdaleka největší boj s klíštětem jsem svedla až na koleji, kdy jsem objevila klíště v pravém podpaží a sama si ho vyndavat levou rukou byla skutečně bojovka.
Klíštěcí příběhy však zkončily až dnes ráno, kdy jsem si vytáčela klíště na zádech :) |