 |
Každý jednou potkáme svého Švýcara. Ten můj byl obrýlený mladík v mém věku. Potkali jsme se U Nováků. Hrál proti mě za černého podivné zahájení s pěšci na d6 a g6 a střelcem na g7. Nevěděl jsem si s ním rady a po asi 30 tazích jsem vzdal.
"Máte zvláštní přízvuk jakým mluví Francouzi", nepotlačil jsem svou zvědavost.
"To mě těší, většinou mi říkají, že mluvím jako Němec."
"To určitě ne. Víte, většina lidí si s cizím přízvukem neláme hlavu, když s ním někdo mluví a nezní to rusky, myslí si, že jde o Němce. Jinak ovšem mluvíte česky velmi čistě."
"Není divu, moje máma je Češka a odmalička se mnou mluvila jen česky. Když jsem chtěl najíst, musel jsem všechna jídla pojmenovat pěkně česky, jinak jsem nic nedostal."
"A pan otec?"
"Aha, promiňte", povstal a starosvětsky se poloklonil, "jmenuji se Jacob Agnes Schnyder von Buonas a jsem Švýcar. Studuji tu Praze hudební teorii".
"Těší mě, jsem Gerzon Lampář, jsem rodilý Pražan a studuji krajinářství".
Později jsme spolu ještě vybojovali nejednu partii.
Tento rozhovor se uskutečnil asi tři měsíce potom, co jsem poznal Felixe Quisberta. Byl malý a bříškatý, jak už andští indiáni bývají, a zastavil mě ve škole, kde studoval na Institutu tropického a subtropického zemědělství, se zvláštní otázkou:
"Nemáš doma šicí stroj?"
"Já ne, ale máma má, starou Singrovku."
"A mohl bys mě se svou matkou seznámit?"
Uznejte, že člověku, který vám položí dvě takové otázky, nelze odolat. Když se večer dostavil, měl pod paží balíček plátna a v kapse balíček aji, těch nejpálivějších papriček latinské Ameriky. Zatímco máma vařila podle jeho návodu lomo saltado, ušil si Felix na její prastaré singrovce z doneseného plátna kalhoty.
"Jak to, že umíš šít na stroji?, ptám se ho.
"U nás to umí každý, když máš devět bratrů a sester, tak se to občas hodí."
Felix byl jinak dost mlčenlivý. Sotva jsme z něj vytáhli, že jeho studia financuje rolnické sdružení, které ho k nám vyslalo, aby se tu naučil jak zavlažovat jejich údolí. Mluví, jak je u nich zvykem, hlavně u jídla. Zatímco my do sebe rychle naházíme bůček á la Quito, Felix neskončil ani s polévkou a rozvážně rozpráví. Dobře se poslouchá, Felix. Máma si ho oblíbila, často k nám za ní chodil na pokec, šití a večeři.
Jimi byl těžký frajer. Byl stejně vysoký jako já, ale svalové hmoty měl skoro dvakrát tolik. Pěkně se vyjímala pod jeho skoro černou pokožkou.
"Tomu říkáš kalhota? Za sedm stovek nedostaneš pořádná kalhota, v Praze nedostaneš pořádná kalhota, budu muset zajet pro kalhota do Frankfurtu."
Jak vidno, měli s Felixem diametrálně rozdílné názory na to, jak mají vypadat elegantní kalhoty (dokonce i se mnou, neboť tehdy jsem dostával od mámy tři stovky na měsíc). To jim však vůbec nevadilo, aby neměli společnou lásku - české pivo. Speciálně Jimi sebou neustále nosil svůj oblíbený dvoulitrový korbel, aby náhodou o nic nepřišel.
Po jednom našem společném pivním tahu jsem Felixe a Jimiho zatáhl do herny U Nováků, abych se jim pochlubil se svým oblíbeným šachovým útočištěm. Místo je okouzlilo a zdejší pivo jim mimořádně zachutnalo. Netrvalo dlouho a začali sem pravidelně docházet, ne ovšem na šachy, ale do vedlejší karetní herny. Rychle zvládli taroky a zejména Felix se svou hloubavou povahou v nich vynikal.
Jednou, když jsem marně hledal partnera na partii šachů jsem zabloudil i mezi kartáře. U jednoho stolu seděla Lucka, stará kartářka, která prakticky patřila k místnímu inventáři a mastila taroky s Felixem, Jimim a s Jacobem Agnesem (nebo Agnesou?). Byla to ta nejméně pravděpodobná čtveřice, jakou jsem kdy spatřil, a nebylo to zdaleka naposledy. Zůstal jsem jako kibic, protože partie byla napínavá. Jako vždy prohrál Jimi poslední kalhoty, ale nevadilo mu to, jeho táta na to měl a studium budoucího náčelníka v Evropě něco stojí, že jo.
Na každého z mých dávných studijních a pivních přátel mně zbyla nějaká vzpomínka. Od Felixe vím, že i nenápadní snědí človíčkové můžou být velkými osobnostmi, od Jimiho zase to, že každý papaláš nemusí být vynuceně blbec a po Jacobovi Agnešce mi zbyla na památku Pircova obrana s těmi pěšci nna d6 a g6 a střelcem na g7. |