 |
Nene, to je jak kdyby mi řekli, že Ježíšek neexistuje:
Jednou ze známých událostí třicetileté války je příběh o hrdinném obléhání Brna, od nějž Švédi odtáhli 15. srpna 1645, když brněnští měšťané dali zvonit poledne již v jedenáct.
Bohužel, téměř celý příběh je jeden velký mýtus vzniklý řadu let po zmíněných událostech, který se vhodně nabalil na řadu dalších podobných legend o švédském tažení. K zvonění nemohlo dojít nejen proto, že město tehdy nemělo zvony a věže na Petrově byly zničeny ostřelováním, ale také proto, že samotné Brno hrálo v celém příběhu okrajovou roli.
Švédské ležení před Brnem bylo do jisté míry krácením času a čekáním. V březnu 1645 porazil polní maršál Lennart Torstensson císařskou armádu u Jankova, čímž do značné míry zvrátil průběh třicetileté války. Císař Ferdinand III. utekl z Prahy do Chebu, jeho armáda přestala existovat a města v českém království kapitulovala, jakmile se přiblížila švédská armáda. Torstensson měl v plánu dobýt Vídeň, ale nedisponoval armádou vhodnou k obléhání - švédská armáda spoléhala na jízdu, ale měla jen minimum pěchoty. K dobytí Vídně měl Švédům pomoci sedmihradský vévoda Jiří Rákóczi - pokud by k tomu došlo, válka by zřejmě skončila. Aby si ukrátil čekání na pomoc z konce Uher a zotavil svou armádu, rozhodl se Torstensson utábořit nedaleko Vídně a zaměstnat své vojsko formálním obléháním - nikoli Brna, ale pevnosti Špilberku, která kontrolovala křižovatku cest spojující Švédy držené opěrné body - Olomouc a Jihlavu. Pevnost tehdy nebyla součástí města, ani jeho opevnění.
Torstensson se utábořil u Brna, ale k samotnému obléhání nepřikročil, město nebylo ani obklíčeno, protože spoléhal na okamžitou kapitulaci po vzoru dalších moravských měst. Vedle toho Torstenssona trápila série chorob, včetně těžkého revmatismu, pro který se nedokázal podepsat, sedět na koni, držet opratě a v této době často ani mluvit. Čekání na sedmihradské vojsko bylo marné, neboť vévoda Jiří podepsal v císařem tajný mír a z úsporných důvodů mu předal část svých žoldnéřů. Navíc se tehdy vzepjala rakouská správa a zmincovala veškeré cennosti v císařské pokladně, včetně mincovní sbírky Rudolfa II. a pokladech Inků a Aztéků v majetku rakouských Habsburků.
Teprve v srpnu, když Torstensson zjistil, že k tažení na Vídeň nedojde, rozhodl se dobýt pevnost či město útokem či odtáhnout - a při generálním útoku na Brno dne v polovině srpna neuspěl. Boje probíhaly po několik dní a pokračovaly i po západu slunce. Vzhledem k těžký ztrátám se poté rozhodl odtáhnout. Žádné vyzvánění útok nepřerušilo, protože kostelní věže byly zničeny při obléhání, když už dávno předtím přišly o zvony, neboť bylo potřeba využít kovu pro odlívání děl.
Tradice připomínky heroické obrany Brna pochází až z konce 17. století v souvislosti se snahou města ukázat se coby jedno z center barokního umění a zbožnosti. Jako přesná kopie pomníku císaře Leopolda I. na připomínku záchrany Vídně před Turky vznikl pomník Radouita de Souches. Datum 15. srpna jako odražení švédských vojsk bylo zvoleno záměrně, neboť se jednalo o významný svátek Panny Marie.
Spojitost s volbou není historická, ale souvisí spíše s brněnskou snahou vyrovnat se Praze. Vítězství císařských sil na Bílé hoře bylo od počátku prezentováno jako výsledek zázraku způsobeného Pannou Marií a na připomínku vítězství vznikl na Malé straně i kostel Panny Marie Vítězné (dnes znám hlavně jako místo uchovávající takzvané pražské jezulátko). Brno se chtělo vyrovnat tím, že také bude mít svůj zázrak od Panny Marie Vítězné a nemělo kde vzít heroičtější událost třicetileté války, než švédský neúspěch. (dle P. Englund. Nepokojná léta) |
