06:06:22
27. 11. 2024

Místnost
Obrazy a příběhy
V tomto malebném koutku nedaleko místnůstek i sálů, kde hosté rozvěšují svou i cizí tvorbu, se lidé scházejí, aby povyprávěli o příbězích, které jim vytanuly na mysli byvše inspirovány spatřeným uměním...
Jsou zde stále ještě volná křesla a obsluha sem občas zavítá, aby vyprávějícím i naslouchajícím nalila medovinu či víno, dle jejich přání.
Přidat se může každý...


Tato místnost je založena na principu: Jeden obraz vydá za tisíc slov, ale ani tisíci slovy ten obraz nepopíšeš.
Vkládejte obrázky doplněné o krátký příběh (spíše fragment příběhu) či báseň. Tento text by měl s obrázkem nějak souviset - být jím inspirován, posouvat jeho význam dál nebo s ním dokonce být v opozici (na to jsem obzvláště zvědavý).

Nerad bych zde viděl obrázky s morbidním, nemravným či dokonce nechutným obsahem.
Velmi naopak ocením, pokud vaší reakcí na příspěvek někoho jiného, nebude jen text ale naopak vlastní příběh doplněný o vhodný obrazový materiál.
Nic vám také nebrání navázat na cizí příběh, či využít již jednou použitý obrázek...

Místnost má od 17:17:38  15. 02. 2008 pronajatou Fionor

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit



««   1  2  3  4  5  6  7   »»

Hitokage, vloženo 15:08:59  17. 08. 2011

Zde je další postava.

http://youtu.be/wqVw_SZzmG4

Mellor, vloženo 21:00:47  13. 08. 2011

No vypadá to zajímavě :o) Akorát by "komentátor" měl být slyšet víc než hudba, co to podbarvuje. Místy je mu dost špatně rozumět :o)

Hitokage, vloženo 15:34:40  13. 08. 2011

ád bych Vám představil náš nový fantasy projekt s názvem Legends of Ancient Age. Jedná se o krátký několikadílný seriál na kterém pracujeme. Zde je ke shlédnutí první krátké video. Představení jedné z hlavních postav.

http://youtu.be/nrV4ao7D3rQ

Nimitz, vloženo 00:30:11  11. 05. 2011


LI PO
Hledal jsem marně
horského mnicha

Kamenů plnou
stezičkou úzkou
pomalu stoupám
Údolím rudým:
jedlová vrátka
zakrývá závoj
zelených mechů;
na pustých schodech
drobné jsou křížky
stojáčků ptačích.
Nahlédnu oknem:
sprašovač bílý
na stěně visí
v závěji prachu.
Chtěl bych si vzdychnout,
odejít chtěl bych —
toulám se kolem.

Vonivá mlha
spadává dolů,
déšť kvítím voní,
snáší se na zem.

Samota chutná
jak selský chléb!
Opice modré
žalobně křičí.

Jak je tu člověk
od světa vzdálen!
Vzdálený světa,
jak krásný je svět
v pohorském koutku!

Nimitz, vloženo 23:16:49  24. 04. 2011



Waiting

He practiced patience daily,
Being loved from away
Respecting his love’s privacy,
He wrote to her each day.

Sharing words and images
Until the time grew late.
His love for her was boundless,
And forever would he wait.

He loved the way she wrote to him
Of loving him and caring
She often told him what she’d done,
And clothing she was wearing.

She told him how she dreamed of him,
And perhaps some day they’d meet.
Of course he might not know it
If he met her down the street.
©jbz

Nimitz, vloženo 21:04:38  28. 11. 2010


V. Nezval - V září

Podzim už platí listím
svou útratu.
Je konec láskám, konec nenávistím,
podzim už platí listím
a není návratu.

I ze tvých očí padá
cosi jak list.
Je pustý park, je zpustlá promenáda,
z tvých očí slza padá
a listí z ptačích hnízd.

Arwi, vloženo 11:40:18  03. 10. 2010



Je to už dávno, co jsem začal hledat poklady. Jako malý jsem se asi příliš díval na Indiana Jonese, ale ta malá dětská vášeň mi vydržela až do dospělosti.
Čím jsem byl starší, tak byla moje vášeň silnější. Trávil jsem hodiny nad starými knihami a hledal indicie, které by mě dovedly k tomu, co někde ukryli naši předkové. Procestoval jsem půlku světa a občas jsem i něco našel. Ale nebylo důležité najít, bylo důležité pátrat.
Až jsem jednou v knihovně narazil na zmínku o velmi staré knize, která oplývala zvláštní legendou - kdo ji jednou otevře, už nikdy se od ní nedokáže odtrhnout. Skrývá prý ohromná tajemství, ale nikdo neví jaká.
Tajemství... To bylo něco, čemu jsem za celý svůj život nedokázal odolat. A tak jsem začal zase hledat. Procestoval jsem plno míst, která odpovídala popisu, ale nikde jsem ji nenašel. Až jednou, v hustých pralesích Jižní Ameriky, jsem našel staré opuštěné sídlo. Už na první pohled mě překvapilo, kdo si mohl postavit dům hluboko v lesích, ještě k tomu tak honosný. Když jsem procházel staré ruiny, připadal jsem si že jsem v nějakém jiném světě. Podivné ticho, světlo procházející přes koruny stromů a všudypřítomná mlha.
Kráčel jsem jako omráčený a pomalu zapomněl na to, co hledám. Ale kniha si mě našla sama. V bývalé zahradě přitáhlo moji pozornost podivné kamenné křeslo. V tu chvíli jsem ji uviděl. Ležela položená na opěrce, jako by ji jen před pár minutami někdo odložil. Vůbec jsem neuvažoval nad nějakými varováními, věděl jsem, že tam čeká na mě a že ji zkrátka musím otevřít. A tak jsem se posadil do křesla a začal číst…

JuneCalamada, vloženo 12:57:25  29. 09. 2010



Tam v dálce
smrt započala své hnutí
kde třela střelu mine
člověk se pod tíhou drtí
a zahyne.

Tam v dálce
přichází blíž a blíž smrtka
řeky krve se podál skály linou
někdy ale stačí pouze kapka
a lidé zahynou.

Fionor, vloženo 13:44:21  14. 06. 2010

Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níží –
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“
„Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.

Deidre, vloženo 14:01:16  13. 09. 2009

Tohle vám musím ukázat. Nejedná se vůbec o moje dílo, na Hofyland do podobně zaměřeného klubu obrázek vložil a text napsal jeden můj kamarád, Lischai zove se. Vždycky jsem věděla, že je to talent, ale on mě vždycky překvapí ještě víc:



Její děda byl Angličan, odněkud z Solisbury. Měla pár jeho fotek z války. Na každé se opíral o dlouhou pušku a vesele se křenil. Ohýnky v jeho tváři nevyhasly ani po letech.

„Válku přežil, protože měl kolem sebe elfy,“ řekla. „Lesní přízraky, ne ty s ušima,“ doplnila, když viděla můj pohled.
„Tehdy druidi běžně obcovali s vílama, tak se to asi sešlo.“
Koukal jsem na ni. Tvářila se neutrálně, jakoby mluvila o zítřejším nákupu.
„To máš tak...“ dala si do úst slimku a škrtla zapalovačem. „Elfové jsou takový malý skřítci, co tančej kolem duchů lesa. Dřív jim lidi říkali bludný světýlka.“
Popotáhla ze slimky a usmála se na mě. „No a když seš dlouho s někým, kdo je kolem sebe má, tak na tebe přelezou.“

Na chvíli se odmlčela a koukala na mě. Vstal jsem a šel otevřít okno. Kouř z cigarety se pozvolna rozplýval do večerního šera.
„Víš co je na tom dobrý? Mít kolem sebe elfy?“
Zavrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem jí říct něco o tom, co je blbýho na tom chodit s holkou, která je magor.
„Chráněj tě. Když třeba odněkud spadneš, nebo chytneš nějakou nemoc.“
Opřel jsem se o okenní parapet. Do šera svítily po obou stranách ulice okna domů. Napadlo mě, že tam všude žijí normální lidi.
„Mámě dokonce vyléčili rakovinu,“ vítězoslavně se usmála a vyfoukla obláček kouře. „Přilnou k tobě hrozně rychle, tihle elfové.“

„Nech toho,“ řekl jsem. O něco víc nahlas, než jsem chtěl.
Zvedla ke mě oči. „A je to u zas, co?“
„Proč se jednou... Krucinál... Aspoň jednou se mnou nemůžeš bavit jako s normálním člověkem?“
Neřekla nic a típla nedokouřenou slimku do popelníku.
„Copak vypadám, že je mi čtrnáct? Že věřím na Gandalfa? Mluv se mnou jako s dospělým, doprdele.“
Vstala z gauče. „To chceš?“
„Jo!“
Pokrčila rameny. „Rozcházím se s tebou. Tahle to říkáte vy dospělí, ne?“
Přešla do předsíně, vzala z věšáku kabát, do ruky boty a práskla dveřma.

Vydechnul jsem a svalil se zpátky na gauč. Proti mě stála stará fotka jejího dědečka, kterou si tu naposledy nechala. Veselé plamínky v jeho tančily i na sedmdesát let staré fotce.
Něco se mě dotklo na rameni. Zařval jsem.
„Sorra, šéfe,“ řekl dvacet centimetrů vysoký zelený skřítek a přelétnul místností. „Nechtěl jsem bafnout.“
Skřítek se zůstal vznášet v prostřed mého pokoje. Nebyl jsem schopen slova a třásla se mi kolena. Skřítek se na mě vážně podíval a ukázal na stolek.
„Můžu dojet tu slimku, šéfe? Radši já než vy, rakovina je svinstvo.“

verlit, vloženo 21:03:56  03. 09. 2009

Ve dne Bílá královna...



V noci Liščí panna...




Nebezpečná, zaprodaná...

Rezbar, vloženo 08:47:01  04. 07. 2009




Zpivej mi svou neznou pisen,
list odplouvajici na hrbete vanku.
chladna ocel palici jak cerstve hrichy
kapky deste svlazujici vyschlou zem...

Adhil, vloženo 22:41:00  30. 05. 2009



Nakopnul si palec a zaklel. Zdánlivě měkoučký mech skrýval změť drátů - rezavý plot - a pod ním kámen. Co kámen, pořádný šutr.
Pod nakopnutým mechem se studeně zalesklo.

Po vteřině zaváhání pokračoval rukama v tom, co mimoděk začal svým palcem. Takže přece jenom kámen. Náhrobní. Ležel tam, skoro jako by padl včera nebo jako by od začátku spočíval v téhle poloze...lůžka? Nakopnutý pohladil prsty písmena a zašeptal jméno. Pamatuje si ho ještě někdo? V tom tichu znělo skoro nepatřičně. Ještě chvíli koukal na padlý náhrobek, zarostlý a zapomenutý na lůžku z trávy a rezavého plotu. Dvacáté století v kostce. Doslova. Než odešel, hrob znovu přikryl.

Škoda toho potrhaného mechu.

Petersdorf (Hraničné Petrovice)
14. 8. 2008

Deidre, vloženo 20:33:27  06. 04. 2009



Ženy námořníků, kteří přijdou o život na moři, se po smrti stávají beruškami. Často se jich v přístavu a na molech sejdou celá hejna. Mlčky žalují celému světu svou křivdu. Na moři při umírání málokdy teče krev. Duše žen uvězněné v chytinových červených tělíčkách připomínají smrt svých milých a manželů. Kůly, mola, pobřeží i kotviště jsou pak celá rudá a nachová.

Fionor, vloženo 19:22:43  28. 03. 2009

Mnoho úkazů - války, morové pohromy, nečekané audity -, to vše bychom mohli použít jako nezvratné důkazy o tom, že na většině konání člověka se skrytě podílí ruka Satanova. Kdykoliv se však sejdou studenti démonologie, shodnou se na tom, že dílem, které aspiruje na nejvyšší ocenění v tomto oboru, je dálnice D25.
Většina z nich se mýlí v jedné věci - myslí si, že její největší zlo spočívá v neuvěřitelném zmatku a nervovém stresu, který D25 denně vyvolává mezi účastníky silničního provozu.
Ve skutečnosti jen velmi málo zasvěcených na Zemi ví, že tahle strašlivá silnice tvoří znak Odegra, který pochází z jazyka Černých kněží zmizelého kontinentu Mu a znamená: "Pozdraven budiž Velká šelma, Ničitel světů." Tisíce motoristů, kteří si denně razí cestu oblaky benzinových výparů, halících její křivolakou dráhu, mají stejný účinek jako voda, která dopadá na modlitební mlýnky, a svou přítomností vytvářejí obrovské množství nižšího zla, které znečišťuje metafyzickou atmosféru na celé kilometry kolem.

T.Pratchet & N.Gaiman
Dobrá znamení

Fionor, vloženo 11:28:03  24. 01. 2009

Nikdy dvakrát nevkročíš do jedné řeky - zvlášť když to je řeka mrtvých.

Stačí vypít jediný doušek a člověk zapomene jeden rok svého života, kdo do jejích vod vkročí, je zapomenut všemi, kdo jej kdy znali.
A ten kdo vloží převozníkovi do dlaně minci, sejde ze světa na věky věků.

"Kdo nehraje - nevyhraje," řekl si a otočil mezi prsty připravenou minci. Na stejném místě kdysi stál Orfeus i Hérakles a nejspíš pocítili stejné pochyby jako on, jen se o nich pěvci nikdy nezmínili, aby hrdinům bájí neubírali na statečnosti.
Přesto, teď když kráčel v jejich stopách, cítil k nim mnohem větší respekt právě kvůli strachu, který museli překonat na své cestě přes Styx.

Fionor, vloženo 01:12:30  29. 12. 2008



Jetel
Pravidelnou odpovědí do směšných oslích uší
zasněnou pavučinou myriády světel
tisíce beránků malé vlky mučí,
když neřeknou jim proč nevykvetl jetel

Tážeš se bohů zda existuje víra
a líbáš odseklé hlavy křtitelů
víš, čas je jenom pouhopouhá černá díra
a ty jsi strašák v mrtvém poli jetelů

Tichou krajinou, kde kvete luční kvítí,
ticho je v tom znesvěceném kostele,
utíkáš - a přece tušíš že tě chytí -
král ničitelů a spalovatel jetele









Je to ale jen jeden z možných výkladů téhle básně...

Bilbo, vloženo 02:18:18  15. 12. 2008

Arwi: Tyjo, dobrý, to je příběh o mně.

Arwi, vloženo 15:33:46  14. 12. 2008

Alone

Narážeje do lidí
jdu liduprázdnou ulicí
a nikdo mě v ní nevidí
mám zatemněnou palici

Nezářim a nemám světlo
jen mé oči trochu žhnou
ňáký zvíře si mě spletlo
s vymlácenou lucernou

Vydávám dnes jenom skřeky
mluvit už mě uráží
jdu se na most napít z řeky
žízeň mám i závaží


(Text Nahoru po schodišti dolů band - Narážeje do lidí)

Nadriel, vloženo 13:59:57  12. 12. 2008

to je příprava na žabo-myší válku?:-)

««   1  2  3  4  5  6  7   »»

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Taverna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2001 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
Na textech se podíleli Pavel Džuban a Toomz
URL: http://fantasy-scifi.net/taverna/taverna.php