 |
Jsou nižší, asi metr vysocí, chlupatí, kožnatí, roztomilí a jsou největší živelnou pohromou, která může postihnout jakoukoli zemi. Žijí na dosud neprozkoumaném poloostrově pyrenejského typu na jih od rovníku. Prales, který je zvyklý dostávat velice tvrdé rány, jim zatím dává vše, co potřebují. To jest potravu.
Wokani.
Jsou malí, jsou milí, mají taková očička, že máte chuť si je pohladit; a pokud to uděláte, dostanou oni chuť vás sníst. Ne sežrat. Sníst. A to je horší.
Ještě tu žijí Nimové, odvěcí nepřátelé Wokanů. Nimové obývají severozápadní část poloostrova, zvláště pak bohaté a husté lesy při pobřeží. Narozdíl od Wokanů jsou zapřisáhlí vegetariáni. Jsou menší, hubení, celí obrostlí dlouhými světlými vlasy. Malá rodinka těchto tvorů (čítající na 20 kusů) je schopná během dvou dnů vymýtit les o rozloze pěti hektarů. Většinou tedy vartují při pobřeží, zatímco se zdecimovaná flora za nimi snaží opět uchytit.
Tyto dva neohrožené kmeny se střetnou. Jedni nemají pro strach ani správný význam, druzí jej apaticky ignorují. Hlavní je jíst a množit se.
Začne.. válka.
A možná ne. Přijdou totiž ze severu lidé.. a jak to bude dál, to se nikdo nedozví, neboť to jsem ještě nenapsal a ani asi už nenapíšu.
Jedno je jisté, Wokani a Nimové budou válčit navěky. V mé mysli. A bude to milý boj, protože se nebude zabíjet, nýbrž konzumovat, a ani špetka dobrého jídla (=všeho) nevyjde nazmar.(Mimochodem, pokud by na tom někdo trval, pak někdy dále, až bude vhodná doba a já budu mít myšlenky.. mohu sem sepsat krátká dobrodružství členů obou Hladových kmenů. To jen na okraj.)
Všichni jsou mrtví, Dave. |
