 |
Už jste někdy měli ten pocit hotového? Když jste dopsali nějakou esej, vykopali poslední díru, zasadili stromek, dort ozdobili růžičkou, odešli od maturit s žádnou pětkou, lehli si pod strom po dobře odvedené práci? Znáte ten pocit, kdy jste něco dokončili? Jedna kapitola, jakkoliv nevýrazná, se uzavřela; teď začíná něco nového, něco vzrušujícího! Třeba mytí nádobí nebo vynášení odpadků.
Takový zvláštní pocit, kdy vám spadne šutr ze srdce. Překonáte rozchod s milou. Nejlépe tím, že si najdete další. Při zmínce o smrti přítele začnete vzpomínat na legraci, jakou jste spolu zažili. Našetříte si na nový fotoaparát, jelikož jste fotografický maagor, ale pak celé jmění věnujete na večer s rodinou. Dobrý pocit, fajn pocit, hřejivý pocit. Konec dobrý, všechno dobré.
Tak něco takového jsem v životě nepocítil, a to na to čekám jak na smilování. Možná že život není na etapy, jak bychom si ho přáli. Spíš je jako řeka.. nabízí se asociace s řekou času, ale do řeky života se občas zatoulá nějaký ten kámen. Šutr. Někdo postaví splav. Hráz. A pak je s tokem konec. Co stojí, zemře, shnije, páchne; stojatá voda.
Život je jako běžecká, překážková dráha. Jenže překážky jsou rozházeny nerovnoměrně a my máme zavázané oči.
A nebo je to také hloupost.
Třeba musím jen dál čekat, pocit všechno dobré se dostaví. A třeba taky ne. Třeba je to kec.
(Doprčic, ani po maturitě jsem si nijak zvlášť neoddychl.. furt ta samá kolej, furt. Musím pryč.) |
