Nepsat smajlíky kdykoliv a kdekoliv, abych upozornil například na vtip, se ukázalo na jednu stranu velmi jednoduché a na druhou hrozně složité. Mě to nedělá problémy, vždycky si mohu vypomoci teatrálním výkři(ční)kem či verši, slovní hříčkou, parodií staročeštiny a podobně. Chyba lávky se projevuje u lidí, kteří mě skoro nebo vůbec neznají, těm pak nejspíše přijdu jako nudný, zlý, zapšklý, protivný a všehovšudy nevítaný člověk. Na druhou stranu, pokud jednomu příliš nezáleží na tom, co si o něm ta cháska na druhé straně kabelu pomyslí, lze do vět naskládat i takové věci, které by vás při běžném psaní ani nenapadly. Ironie teče proudem a pak se vás často ostatní ptají po každé běžné a nevinně míněné větě: "A to jako myslíš jak?" "To má být ironie?" a podobně. Zkrátka, bez smajlíků už nedokáží dešifrovat poselství, které tam ani není, protože jsem osoba podivná a chvíli se směji a chvíli zvracím. Pak chápu, že u mne si nikdo nemůže být ničím jist.
Ale je to rozhodně zajímavá zkušenost, člověk objeví, jak moc jsou smajlíky pro ostatní potřebné. Nejhorší je, že si na to nepsaní začínám pomalu zvykat a kdykoliv bych běžně smajla napsal, zmocňuje se mne určitá nechuť.
Možná začínám být cynický.
Nebo fakt nakonec bude Mellor zapšklý, zlý a protivný. A to bude mé morální vítězství nad smajlíky.

A třeba taky ne.