 |
Na intenzivní bolesti je něco, co z člověka vysaje veškerou sílu a nakonec jej nechá pohozeného kdesi v koutě. Nedovolí osvěžující milosrdný spánek, to ne, ale dovolí krátké záblesky jakéhosi bezvědomí, které přinese alespoň minimální úlevu.
Má to daleko ke spánku a ještě dál k odpočinku - snad je to jen takové malé nadechnutí, než se bolest opět s plnou vervou pustí do práce v absolutní ignoranci tišících prostředků.
Bere nejen sílu, ale i důstojnost - když jsem se dnes viděl, byl jsem troska - naštěstí málokdy vydrží tak dlouho, aby si člověk udržel v hlavě myšlenku na rychlý dobrovolný konec, který by ukončil tu agónii.
A možná i to je záměr. Srazit na dno, ale ne dost hluboko, aby si člověk sáhl na život.
Dan Ariely tvrdí, že člověk je schopen se adaptovat na bolest, pokud si ji dokáže alespoň vzdáleně spojit s procesem léčení nebo úlevy. No, tak v tomhle ohledu renální kolika selhává. Bolest není průvodní jev léčby, ale nastupujících potíží, které mohou skončit buď smrtí (selhání ledvin) nebo krátkou intenzivní bolestí (a cinknutím o porcelán) korunovanou úlevou.
Nemůžu od té boleti spát. Agónie, která mi brala sílu během dne, sice polevuje, ale nevyprchala zcela. Zůstává někde na okraji a rozptyluje moji pozornost. Dost na to, abych nemohl usnout.
A tak přemýšlím... Zda někdy najdu klid a budu moct s klidem mávnout rukou nad drobným zabolením v ledví, jako nščím, co jsou jen namožené svaly. Zda je vůbec možné a fér hodit sebe jako lidskou trosku ně krk nějaké ženě nebo rodině - je to potupné se plazit po zemi a skučet bolestí, která neustává, jen proto abych ze sebe dostal malý krystal a za půl roku, nebo delší dobu, to absolvoval znovu. Zda má smysl celé tohle pachtění, když to nejlepší už jsem zřejmě zažil a zbytek života (druhou polovinu, když budu mít štěstí) budu jen hromadit obtíže a nemoci...
Je mi zle. Z nemoci. Ze mě samého. Z vyhlídek, které mám.
A nemůžu rozumně spát. |
