 |
Ja fascinující, kolik věcí si člověk nepamatuje. A stejně tak je fascinující, jak je člověk, v celý svý moudrosti, vlastně blbej. Stejně jako ve svý zahalenosti a oblečenosti nahej jak pulec. Či palec.
A strejda Jonáš, to byl velkej chlap. Říkalo se mu Rajče, ale jen, když u toho nebyl, protože to a ještě tisíc jinejch maličkostí byla jediná věc, co ho dokázala fakt vytočit. Maminka říkala: "Jonáš nemá všech pět pohromadě." A byla to pravda. Jeho nejstarší dcera umřela v patnácti letech při autonehodě. Mařenka se přestěhovala do Německa a tam žila tak šťastně, že na tatínka skoro zapomněla. A už nepřítomnost těchle dvou svědčí o tom, že zbylý tři děti nemohly dávat celek, žejo. Což je zas důkaz votom, že máma byl moudrá ženská, jak říkal Strejda Rajče, i Táta.
Teda... já si Tátu moc nepamatuju, byl jsem malej, když odešel k dědovi, ale babička často připomínala: "František nebyl žádnej blbec! Dokázal si všechno spočítat, když chtěl." Máma občas mluvila o tom, že byl strašnej debil, ale my jí to vždycky rozmlouvali, že Babička říkala, že nebyl blbej a tudíž nemohl být Táta debil. Proti moudrosti stáří Maminka pochopitelně nemohla čelit a tak víme, že i Táta byl chytrej a i když nám někdy lidí říkali, že jsme potomci mrzáka a blbky, věděli jsme, že logicky přeci nemůžeme být blbý. A že rodiče si člověk nevybírá. |
