|
Jasně, že tu nebudu vzpomínat počasí (Vždyť je to tak přízemní...), byť bych mohl bez problémů a bez sebemenších vytáček, výčitek, dobytek a čaj, nadávat, až by se za nehet popadalo.
Vždyť právě teď a jedině teď (a kdoví, zda-li ještě někdy budu mít chuť sem psát (býti tak dlouho vzhůru, z vlastní vůle, z vlastní moci- snězený, nemořený)) mám příležitost napsat něco, co se dá omluvit unavenou myslí....
Jak vidno, nemožno hasit.
Chrupky dupky z kadibudky.
Mám toho plné zuby (žádná legrace a děný smrad)- konec protekčnímu hovězímu! |