 |
Pozdě v noci a těsně nad ránem mě popadá touha odejít... Ne někam, ale odkud.
Místo kam jít se vždycky najde. Ostatně i když bezcílně bloumáte, vždycky směřujete Někam. Co na tom, že to místo je Vám zatím utajeno? O to větší dobrodružství to přeci může být...
Potíž je právě s tím odkud. Stále víc si totiž uvědomuji, že Tady nemám nic, co by mě sem (na tohle místo) vázalo.
Jistě, mám tu přátele, rodinu, bankovní účet a trvalou adresu, ale v podstatě nic a nikoho, kvůli komu bych chtěl měnit svět.
Když nemáte vůli pohnout světem a změnit ho, je něco špatně - to je okamžik, kdy ze života zmizí všechna vášeň a láska, touha a odvaha... všechno to, proč život stojí za tu námahu.
A já tu vůli nemám. V podstatě se potámím od jedné výplaty k druhé a občas předělím tyhle periody nějakou miniakcičkou, která mi zhodnotí čas před i po. Ale nežiju pro někoho, pro něco. Nemám už vizi a ideu. Nemám ani koho milovat, protože si začínám uvědomovat, že jsem pro vztah nepoužitelný - protože se odmítám měnit. Z jednostranné a nevyjádřené lásky jiskru, která zapálí svět nevykřešete. Získáte jen hořkosladký pocit na patře od toho jak polykáte slova, která chcete druhé osobě říct, ale nikdy to neuděláte - protože rozum říká: "Je to tak lepší - máš přece co ztratit!"
Občas pomůže, když si člověk lehne na podlahu nebo udělá stojku a podívá se na svůj mikrokosmos z jiného úhlu. Já to chci taky udělat ale ve větším měřítku.
Zmizím za hranice, zbavím se vazeb v téhle zemi a odjedu někam, kde začnu od nuly... A nebo do té doby najdu něco (nebo někoho) kvůli komu budu chtít pohnout světem.
Promiňte za tenhle noční canc básníka co nemůže spát... |
