 |
Vyšetřovatel: „Proč jste zabila svoji matku, slečno.“
Nic.
Vyšetřovatel: „Slečno, měla byste spolupracovat. Pokud mezi vámi a vaší matkou byly nějaké vážné problémy, mohly by se stát důležitými polehčujícími okolnostmi a pomoci vám. Týrala vás vaše matka nějak? Nutila vás k něčemu?“
Dcera: „Nevím.“
Vyšetřovatel: „Prosím? Co nevíte?“
Dcera: „Nevím, jestli mě týrala. Určitě mě nutila, ale…“
Vyšetřovatel: „K čemu vás nutila?“
Pauza.
Dcera: „Hm, díváte se na seriály, občas? Nebo jenom lovíte zlé zločince a na blbý seriály nemáte čas?“
Vyštřovatel: „Slečno, otázky zde pokládám já. Pro vlastní dobro odpovídejte vy mně.“
Dcera: „Já spolupracuju. Kdybyste totiž koukal na seriály, věděl byste, že v jednom seriálu jedna ženská přetáhla svého manžela jednou ráno po hlavě pánvičkou. Jenom tak. Zničehonic. Byl na místě tuhý.“
Vyšetřovatel: „Dobře, jak to souvisí s tím, že jste prošla dveřmi a pak škrtila a řezala střepy svoji matku.“
Dcera: „Ta paní v tom seriálu řekla, že ho přetáhla, protože byl nesnesitelně nudný. Něco podobného…“
Vyšetřovatel: „Něco podobného co?“
Dcera: „Dělala ona mě. Nutila mě poslouchat. Pořád za mnou chodila a mluvila a mluvila. Zkoušela jsem všechno – vysvětlit jí to, neposlouchala mě. Zavřít se, zamknout se, vlezla mi i na záchod. Četla mi pořád soukromé věci. Slídila a nadávala mi, když se jí něco nelíbilo v mým deníku nebo ve výpisu hovorů v telefonu. Řvala jsem na ni, strkala si do uší sluchátka a zátky, ale ona tam pořád byla, pořád žvanila, pořád se někde míhala v mém periferním vidění… Musela jsem ji zabít. Nebylo jiného východiska. Teď je mrtvá a konečně drží hubu.“
Vyšetřovatel: „Bohužel… Nemáte pravdu, slečno. Hubu má totiž dokořán přesně tak, jak jí v okamžiku smrti zůstala, a nakonec i ztuhla.
Odveďte ji.“ |
