00:22:30
26. 11. 2024

Místnost
Desetiminutovky

„Vědění je dvojího druhu. Buďto známe předmět anebo víme, kde se o něm poučit.“ (Samuel Johnson)


  • Prosím respektujte základní 2 pravidla! Díky.

    Místnost má od 12:29:24  30. 05. 2012 pronajatou toomz

  • Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit



    ««   1  2  3  4  5  6  7   »»

    Genevieve, vloženo 03:27:52  19. 12. 2012

    OPERACE ANTHROPOID


    Asi všichni jsme někdy slyšeli o nějaké operaci anthropoid, parašutistech schovávajících se v kostele a podobně. Ale mnozí z nás si nedovedou spojit události, které k tomu vedly a také události, které poté následovaly. A přitom operace Anthropoid je poměrně významnou událostí v našich novodobých dějinách. Co to tedy vlastně operace Anthropoid byla? Anthropoid je krycí název pro parašutistický výsadek s cílem uskutečnit atentát na zastupujícího říšského protektora a šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Reinharda Hendricha. Operace proběhla za druhé světové války z Anglie na území Protektorátu Čechy a Morava a byla organizována zpravodajským odborem exilového Ministerstva národní obrany jako jeden z první vlny výsadků.
    Atentát byl uskutečněn 27. května 1942 v Praze Libni a to dvojicí výsadkářů Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem. Na přípravě akce se podílel Edvard Beneš, plukovník generálního štábu František Morave, generál Ingr a další.

    Akce se měla stát reakcí na stupňující se represe v Protektorátu Čechy a Morava, kde bylo potřeba povzbudit domácí odboj a také posílit obnovení spojení s Londýnem. Londýnský exil v té době pracoval na zrušení důsledků Mnichovské dohody a spojenci také požadovali aktivnější odpor v Protektorátu.


    Příprava na operaci
    Z počátku bylo několik variant jak atentát provést. Heydrich se v té době přestěhoval do Panských Břežan a tedy k útoku byla nakonec zvolena ostrá pravá zatáčka mezi Kirchmayerovou ulicí a ulicí V Holešovických pod Vychovatelnou v Kobylisích, kudy Heydrichovo auto denně projíždělo cestou na Pražský Hrad a kde musel jeho řidič výrazně zpomalit.
    V původní dvojici, která měla uskutečnit atentát, nebyl Kubiš, ale Karel Svoboda. Ten se však zranil při předchozím seskoku a nahradil ho rotmistr Kubiš. Jan Kubiš a Josef Gabčík tedy postupně absolvovali základní výcvik útočného boje, prohloubení návykového jednání v krizových situacích, fyzickou přípravu, cvičení na boj zblízka, používání výbušnin, radiotelegrafickou, zpravodajskou a topografickou přípravu, spojovací výcvik, výuku Morseovy abecedy, vzdušný výcvik a seskoky padákem, střelbu na pevné i pohyblivé cíle, vrhání ručních granátů, vytváření výbušných nástrah, střelbě ze samopalu a pistole.


    Výsadek byl proveden až na třetí pokus 29. prosince 1941. Společně se skupinou Anthropoid byly vysazeny i skupiny Silver A a Silver B. Jelikož byly navigační body zakryty sněhem, tak došlo k chybě a skupina nebyla vysazena v obci Ejpovice u Plzně, ale o 100 km dále vzdálené Nehvizdy poblíž Prahy. Při seskoku byl Gabčík zraněn na noze. Po ukrytí materiálu se Gabčík s Kubišem vydali směrem k Plzni, kde měli své kontaktní adresy. Díky nim se jim podařilo navázat spojení s místním odbojem, hlavně s Obcí sokolskou v odboji.
    Domácí odboj pochopil z provedených příprav, že se chystá atentát na Heydricha. Rozhodli se z obav před represáliemi poslat přes stanici LIBUŠE do Londýna depeši: „Z příprav, které konají Ota a Zdeněk, podle místa, kde je konají, usuzujeme přes jejich stálé mlčení, že chystají atentát na H. Tento atentát by v ničem neprospěl spojencům a pro náš národ by měl nedozírné následky… Prosíme proto, abyste přes SILVER dali příkaz, aby atentát nebyl proveden. Nebezpečí z prodlení, dejte příkaz obratem. Kdyby to bylo přesto nutné ze zahraničních důvodů, nechť se podnikne atentát na zdejšího Quislinga, v první řadě E(manuela) M(oravce).“ Odpověď plukovníka Františka Moravce byla odeslána o dva dny později radiostanici prof. Vladimíra Krajiny: Nemějte starosti, pokud se týče teroristických akcí. Domníváme se, že vidíme situaci jasně, a proto ani pro nás akce proti oficiálním ř. něm. osobám nepřicházejí v této situaci v úvahu…“ Ovšem plukovník Moravec nevydal rozkaz pro zrušení operace Anthropoid. Gabčík s Kubišem a učitelem Janem Zelenkou dál tedy pracovali na přípravách na atentát.
    Hlavním opěrným bodem v Praze se stal byt rodiny Moravcových v Biskupcově ulici na Žižkově. Marie Moravcová získávala pro parašutisty pomoc i díky bývalým kolegyním ze svazu Dobrovolných sester ČSČK. Její syn Vlastimil obstarával kurýrní spojení a podílel se na přípravě atentátu. Marie Moravcová spáchala sebevraždu při zatýkání gestapem a syn Vlastimil s otcem Aloisem byli popraveni 24.10.1942 v Mauthausenu.
    K hlavním spolupracovníkům patřil učitel Jan Zelenka-Hajský, dříve náčelník Krušnohorské sokolské župy a spolupracovník československé zpravodajské služby. Spolu se synem Janem Milíšem a manželkou Františkou jim všestranně pomáhal a poskytl jim ubytování ve svém bytě v Biskupcově ulici, naproti bytu Moravcových. Jan Zelenka i jeho syn spáchali sebevraždu 17. června 1942, jeho manželka byla popravena 24. října 1942 v Mauthausenu. Parašutisté dále přespávali u rodiny Novákových ve Stránského ulici v Libni (dnes ulice Novákových). Celá rodina zatčena 9. července 1942 a popraveni 24. října 1942 v Mauthausenu. Dále se skrývali u rodiny Fafkových v Kolínské ulici. Celá rodina popravena 24. října 1942 v Mauthausenu. Dále se ukrývali v Melantrichově ulici v bytě Svatošových. Josef Svatoš se ženou Marií byli popraveni 24. října v Mauthausenu. Díky statečnosti Fafkových nebyl prozrazen úkryt v bytě Ogounových ve Václavkově ulici. Josef Ogoun s manželkou Marií a syny Milanem a Lubošem také válku přežili. Parašutisté také přespávali v bytě manželů Kholových v Kolbenově ulici na Vysočanech. Celá rodina popravena 24. října v Mauthausenu.


    Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha
    Dne 27. května 1942 sjíždí černý Mercedes řízený SS-Oberscharführerem Johanesem Kleinem z Kobylis Kirchmayerovou ulicí. Červená standarta říšského protektora na pravém blatníku a také poznávací značka SS-3 prozrazují, kdo sedí v ten okamžik v autě. V tento okamžik jede Heydrich ze svého sídla v Panenských Břežanech na osobní schůzku k Adolfu Hitlerovi.
    V 10:35 vůz zpomaluje v ostré zatáčce do ulice V Holešovičkách a Josef Gabčík skáče před Mercedes a v rukou drží samopal STEN, který měl dle původního plánu zasypat Hendricha smrtelnou dávkou. V tento okamžik ale samopal selhává. Ovšem návyky získané díky výcviku pomohly Janu Kubišovi v rychlé reakci a vytahuje z aktovky jednu z připravených speciálních bomb. Tato bomba má vysoce citlivý nárazový zapalovač, který po odvinutí pojistky způsobí výbuch při sebemenším nárazu a měla maximální účinek v cíli a zároveň nezranila střepinami útočníka. Kubiš hází bombu směrem k autu zastupujícího říšského protektora. Bomba ale míjí cíl a exploduje nad stupátkem před pravým zadním kolem. Výbuch prorazí karoserii a vyvrátí pravé dveře. Ani jeden z prchajících parašutistů nemá ponětí o tom, že malý kus karoserie prorazil přední pravé sedadlo.
    Zraněného Heydricha odváží dodávkový automobil, který jel kolem, do nemocnice Bulovka. Jan Kubiš vyhledává jednoho ze spolupracovníku Anthropoidu MUDr. Břetislava Lyčku. Ten již před atentátem poskytoval řadu důležitých kontaktů. Nyní ošetřuje zraněného Kubiše, kterého zasáhl úlomek karoserie na hlavě. MUDr. Lyčku vypátralo gestapo 21. července 1942 v Ouběnicích. V takové situaci Lyčka zvolil sebevraždu. SS-Standartenführer Horst Böhme hlásí v 15:26 do Berlína výsledek první Heydrichovy operace: „Tržná rána vlevo od bederních obratlů bez poškození míchy. Projektil, kovový plíšek, roztříštil 11. žebro, prorazil bránici a uvízl ve slezině. Rána obsahuje četné štětiny a vlasy, zřejmě materiál čalounění. Nebezpečí: hnisání pohrudnice, zánět pobřišnice. Při operaci byla odstraněna slezina.“
    Ještě toho dne byl rozhodnutím K.H. Franka s okamžitou platností vyhlášen civilní výjimečný stav. V ulicích se objevují plakáty, které nabízejí odměnu za vydání pachatelů. Heinrich Himmler ještě toho dne sdělil K.H. Frankovi, že souhlasí s uveřejněním, požaduje také zajmout 10 000 rukojmí a ty mají být v prvé řadě z řad české opoziční inteligence a ještě té noci musí být zastřeleno 100 nejdůležitějších protivníků z řad této české inteligence.
    Dalšího dne, 28. května 1942, nechává Jan Kubiš v bytě u Kholů vzkaz pro Josefa Gabčíka: „Kdyby přišel Dulíšek tak mu řekněte, že jsem na Flóře. Zdraví Dulich.“ Gestapo poté dlouho nic neví o parašutistech, navzdory domovním prohlídkám a zastrašování obyvatel.
    Dne 4. června 1942 v 7:30 umírá Reinhard Heydrich. O půlnoci z 6. na 7. června byla jeho rakev převezena za svitu pochodní na Pražský hrad.

    Důsledky a úkryt v kostele
    Za takový čin, jakým bylo zavraždění zastupujícího říšského protektora, následoval také trest. Jedním z nich bylo vyvraždění Lidic a Ležáků (tomu se však budeme věnovat třeba někdy jindy), ale také popravení stovky českých vlastenců. Pražský stanný soud odsoudil v období od 28.5. do 24.6. celkem 448 osob (381 mužů a 67 žen). Ve stejné době odsoudil soud v Brně k trestu smrti další 247 osob. Za dobu činnosti stanných soudů bylo na území protektorátu popraveno celkem 1 585 vlastenců. Z popravených patřilo 21% k české inteligenci.
    V době represálií našli parašutisté útočiště v kostele sv. Cyrila a Metoděje díky představitelům pravoslavné církve. Sešli se tam všichni parašutisté pobývající v Praze: Josef Bublík, Josef Gabčík, Jan Hrubý, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Jaroslav Švarc a Josef Valčík.
    Kombinace vyvražďování celých rodin, vyhlazení Lidic, sliby bezúhonnosti a vysoké finanční odměny nakonec způsobily, že parašutista Karel Čurda podlehl a zradil. Nejdříve napsal udavačský dopis, kde označil Gabčíka s Kubišem za atentátníky, ale nakonec se vydal 16. června 1942 osobně do Petschetkova paláce. Čurda udal všechny své spolupracovníky které znal jak v Praze, ale i v Plzni, Lázních Bělohrad nebo v Pardubicích. Hned dalšího dne zahájilo gestapo rozsáhlou razii po bytech spolupracovníků. Jako první přišli na řadu Moravcovi z Biskupcovy ulice.

    Pomocí brutálních metod se gestapu podařilo v odpoledních hodinách 17. června 1942 zjistit, kde se parašutisté ukrývají. Karl von Treuenfeld vydal 17. června ve 3:45 rozkaz náhradnímu praporu Deutschland a strážnímu praporu Prag k obklíčení čtvrti kolem kostela svatého Cyrila a Metoděje. Němci nejdříve prohledali byt kostelníka, kde záhy objevili i okno s odmontovanou vnitřní mříží, které mělo sloužit k úniku. Dále gestapo hledalo ve vnitřní části kostela, kde na kůru a galerii drželi stráž Adolf Opálka, Josef Bublík a Jan Kubiš. Na kůr se snažili útočníci dostat po úzkém schodišti, které bránil Adolf Opálka. Ten, v bezvýchodné situaci, s tříštivou zlomeninou pravé paže, si vzal jed a zároveň spáchal sebevraždu ranou z pistole do levého spánku. Četař Josef Bublík, který byl raněn mnoha střepinami, ukončil svůj život ranou z pistole. Rotmistr Jan Kubiš vykrvácel po mnohočetných zraněních. Když dobyli vnitřní část kostela, tak se boj přesunul do krypty, kam vedl jediný přístup malým větracím otvorem ze západní části kostela. V ten okamžik byli přivolání pražští hasiči, kteří do krypty napouštěli vodu a kouř. V blízkosti oltáře našlo gestapo vchod do krypty, který byl uzavřený kamennou deskou. Pomocí trhavin ji zničili a našli schodiště do podzemí. Posledním útočištěm parašutistů se staly kobky pod zemí. V této beznadějné situaci všichni zvolili sebevraždu. Rotný Jaroslav Švarc si vzal jed a zároveň spáchal sebevraždu ranou ze své pistole. Četař Jan Hrubý, podporučík Josef Valčík a rotmistr Josef Gabčík ukončili svůj život ranou z pistole. Mrtví parašutisté byli vyneseni před kostel a identifikováni zrádcem Karlem Čurdou.


    Dne 3. září 1942 byl uspořádán „veřejný“ soudní proces v Petschkově paláci v Praze s představiteli pravoslavné církve, kteří se podíleli na ukrývání parašutistů. Rozsudek byl připraven předem. Václav Čikl, biskup Gorazd a Jan Sonnevend byli popraveni v Kobylicích 4. září 1942. Dr. Petřek o den později. Dne 26. září došlo na základě obvinění z velezrádné činnosti k zabavení majetku pravoslavné církve a následného rozpuštění.
    Skupina lidí, kteří jakkoliv napomáhali parašutistům, byla poslána do koncentračního tábora Mauthausen dne 23. října 1942. Dalšího dne začala největší poprava v dějinách tohoto tábora. Vše začalo v půl deváté ráno a krátce před tři čtvrtě na šest večer bylo vše skončeno. Zavražděno bylo 257 spolupracovníků parašutistů výstřelem do týla. O dva dny později přišla na řadu další 31 členná skupina.


    Použitá literatura
    - BURIAN, Michal. Atentát: operace Anthropoid 1941-1942. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informačních služeb, 2007.
    - ŠULC, Jiří. Dva proti Říši. Praha: Knižní klub, 2007.
    - HAASIS, Hellmut G. Smrt v Praze: atentát na Reinharda Heydricha. Praha: Vitalis, 2004.
    - IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha: Panorama, 1979.

    Otázky:

    1. Kdy proběhl atentát na říšského zastupujícího protektora Reinharda Heydricha?
    2. Kolik parašutistů bylo v kostele ukryto a jak se jmenoval člověk, který je zradil?

    toomz, vloženo 22:58:24  17. 12. 2012

    Volný čas od slova volit

    Každý z nás tráví svůj volný čas odlišným způsobem, ale všichni máme společnou jednu věc – chceme ho trávit kvalitně, a to tak, aby nás naplňoval nejen po fyzické stránce, tak i po stránce duševní. Volný čas je pro nás časem uvolnění, vnitřní pohody a chvílí pro zábavu, pro náš koníček apod. Jedinec bez plnohodnotného trávení volného času je jako ryba bez vody, jak ryba není schopna přežít, tak člověk není schopen plnohodnotně fungovat, strádá a vnitřně chřadne.

    Čas jako takový vnímáme ve dvou dimenzích:
  • cyklická dimenze – skutečnosti, které se opakují, neboli jsou cyklické (např. střídání dne a noci, dní v týdnu, měsíců, ročních období…),
  • lineární dimenze – lidský život tak, jak plyne, lineární dimenze vycházejí z uvědomění si jeho konečnosti.

    Volný čas nepředstavuje dobu, kdy bychom pouze odpočívali, nejedná se o chvíle naprosté pasivity. Naopak, pro moderního člověka, který již nemusí veškerý svůj čas a energii vynakládat na činnosti nezbytné pro přežití, skrývá pojem volný čas zcela novou oblast aktivit, díky nimž se může odreagovat, objevovat svůj skrytý potenciál a bavit se. Jeho trávení se také stále více diverzifikuje, jak se projevují rozdíly v lidských zálibách. Rozvíjet své schopnosti se lidé naučili velmi rozdílnými způsoby, stávají se kreativnějšími, více reagují na podněty kolem sebe a upravují své okolí tak, aby vyhovovalo jejich nárokům na pracovní podmínky i pro trávení volného času. Toto hledání nových možností trávení volného času souvisí také s nároky, které na nás klade uspěchaná doba. Lidé mají volného času méně, potřebují však o to více relaxovat a věnovat svůj čas tomu, co je skutečně baví a naplňuje.

    Volnočasové aktivity tak představují specifickou oblast lidských činností, jejichž primárním cílem není splnění základních lidských potřeb ve smyslu přežití, ale naopak zábava a odpočinek, činností, které činí lidský život plnohodnotným. A právě proto, že tuto plnohodnotnost života vnímáme každý jinak, liší se také volnočasové aktivity, kterým se jako jednotlivci věnujeme. Přesto však mají svůj nepopiratelný význam nejen pro vývoj osobnosti jedince, ale i pro vývoj společnosti a lidstva jako takového.

    Vymezení pojmu volný čas

    „Volný čas představuje rozsáhlou sféru, kterou neovlivňují pouze vlastní pravidla, zákony a normy.“ Jako každá součást lidského dění se podřizuje společnosti a zároveň ji respektuje. (Vážanský, 1993, str. 12) „Volný čas je ve svém rozsahu a obsahu systémově provázán s daným typem společnosti, kterému odpovídají určité hodnoty, instituce, vzorce chování a sociální mechanismy s naplňováním volného času.“ (Sak, 2000, str. 131)

    Pojem volný čas už definovala řada odborníků a každý z nich má na tuto problematiku svůj specifický pohled.

    Obecně je volný čas definován jako „čas, v němž člověk nevykonává činnost pod tlakem závazků plynoucích ze společenské dělby práce, nebo z nutnosti zachování biofyziologického či rodinného systému.“ Volný čas je vymezován jako čas kvantitativní či reziduální aneb jako čas, který lze určit „pomocí nějaké jeho významné vlastnosti.“ (Velký sociologický slovník, 1996, str. 156)

    „Volným časem bychom tedy měli rozumět období, kdy se člověk svobodně rozhoduje o činnosti, kterou chce právě vykonávat. Jde o mimopracovní nebo mimoškolní činnost, která není spojována se zabezpečováním individuálních a existenčních potřeb.“ (In Štursová, Bocan, 2006, str. 10)

    „Každý člověk má svůj čas a prožívá jej jako svůj život. Čas, který člověku zbývá jako protiváha nutných činností spjatých se zaměstnáním, sociálními povinnostmi a biologickými nezbytnostmi, je čas prázdný, který každý může naplnit v rámci daných podmínek svobodně, podle vlastní vůle. Dostal jméno po jednom ze symbolických hesel francouzské revoluce – je to čas volný“ (Spousta, 1994, s. 15).

    Buriánek (1996) sdílí názor se Spoustou a nahlíží na volný čas také z pohledu svobodného rozhodování jedince. Volný čas je pro něj prostor, ve kterém se člověk naplňuje a využívá ho podle vlastního uvážení.

    Pávková (2001, str. 15) chápe volný čas jako „opak nutné práce a povinností, dobu, kdy si své činnosti můžeme svobodně vybrat, děláme je dobrovolně a rádi, přinášejí nám pocit uspokojení a uvolnění“. Patří sem tedy „odpočinek, rekreace, zábava, zájmové činnosti, dobrovolné vzdělávání, dobrovolná společensky prospěšná činnost“. Pod pojem volný čas nepatří základní péče o své tělo, svůj zevnějšek, rodina, konzumace či příprava jídel, ani činnosti nutné k přežití jedince.

    Hofbauer (2004, str. 13) vymezil volný čas „jako činnosti, do níž člověk vstupuje s očekáváním, účastní se jí na základě svého svobodného rozhodnutí, a která mu přináší příjemné zážitky a uspokojení.“

    „Volný čas je míněn jako čas, ve kterém si uplatňujeme své potřeby, jak v práci, tak ve škole, a další podobné povinnosti, které jsou nám k dispozici. Poté, co své povinnosti naplníme a své fyzické potřeby uspokojíme, máme volný čas. V tomto čase můžeme dělat cokoliv, co se nám zlíbí, co nám dělá radost.“ (vlg. Nagl, 1994, str. 332)

    Vážanský (1993, str. 25) nesouhlasí s tvrzením, že „práce a volný čas mohou být posuzovány jako navzájem oddělená autonomní životní poli“, velký omyl vidí v definici volného času jako „útěku ze světa práce“. Nelze tedy podle něj od sebe oddělit člověka jako pracujícího a člověka jako jedince trávícího svůj volný čas.

    Další definice dle Seluckého (1966, str. 9), volný čas je ta „část dne, týdne či roku, v níž člověk nemusí konat své povinnosti, ale může činit to, co právě chce, co se mu líbí a co si zvolí.“

    Faltýsková (in Němec, 2002, str. 17) vymezuje volný čas následovně: čas, ve kterém „člověk svobodně volí a dělá takové činnosti, které mu přinášejí radost, potěšení, zábavu, odpočinek, které obnovují a rozvíjejí jeho tělesné a duševní schopnosti, popř. i tvůrčí schopnosti.“ Jedná se tedy o dobrovolné činnosti vykonávané s pocitem vlastního uspokojení.

    Duffková (2008) dělí naše denní činnosti v základu na ty, které jsou vázané společenskými a pracovními povinnostmi, a na ty, které si vybíráme sami na základě vnitřních rozhodnutí. Detailněji pak rozděluje denní cyklus času na práci, pracovní povinnosti a mimopracovní čas, který je buď volný, nebo vázaný. Opět se zde tedy opakuje základní schéma dělení našich aktivit na ty, které jsou pro přežití nezbytné (v moderní době sem patří i práce, příp. čas, kterým trávíme mimo ni, ale z nějakého důvodu se svým pracovním úkolem i nadále, byť pouze v myšlenkách, věnujeme), a na ty, které jsou zcela individuální a naše přežití na nich nezávisí.

    Vymezení času podle Veselé (2006) znázorňuje následující tabulka:

    Tabulka 1 - Dělení času podle Veselé (2006)

    Zdroj: vlastní zpracování podle Veselé (2006)

    Zajímavý je také např. rozdělení vnímání volného času, se kterým přišel významný ekonom německého původu Häder. Ten patří mezi průkopníky teorie, že na trávení a vnímání volného času vůbec má vliv naše individualita stejně jako to, v jaké sociální skupině se pohybuje, a to včetně jejího kulturního zaměření, náboženských či tradičně národnostních rozdílů apod. Proto se také volnočasové aktivity mění spolu s naším věkem – jinak se chová dítě na základní škole, jinak ambiciózní právník a jinak zase člověk v důchodovém věku. Häderova typologie vnímání volného času podle osobnosti vypadá následovně:

  • příležitostné vnímání času – kdy v centru vnímání je současné jednání, podle zásady: „Nezajímá mě, co bylo včera, nebo co bude zítra. Důležité je teď!“
  • cyklické vnímání času – v centru vnímání je současné jednání. „Nic nového od života neočekávám, stejně se stanou věci, na které nemám vliv“.
  • lineárně otevřené vnímání času – minulost, přítomnost a budoucnost jsou vnímány jako souvislý děj; současnost je chápána jako výsledek minulosti a budoucnost jako výsledek přítomnosti. Při tomto pojetí chybí většinou nějaký jasný životní cíl. Tito lidé vyznávají motto: „Na tom, co dnes udělám, závisí moje budoucnost. Ale jak bude přesně vypadat, to nevím“.
  • lineárně uzavřené vnímání času - liší se od předchozího tím, že je určeno cílem, konečným bodem vývoje, podle motta: „V mém vývoji směřuji k cíli, jehož dosažení mohu ovlivnit svým úsilím.“ (Vasmanská, 2011, str. 13-14)

    OTÁZKY:
    1) V textu je zmíněno, že volný čas mohl dostat svůj název dle stěžejního hesla jedné historické revoluce. Které?
    2) Dá se (dle textu) počítat obstarávání, zpracovávání a konzumace jídla mezi "volný čas"?
  • Fionor, vloženo 06:55:08  14. 12. 2012

    Star Wars - Kessel Run



    „You've never heard of the Millennium Falcon?…It's the ship that made the Kessel Run in less than twelve parsecs.“

    Jednou za čas narazím na (zpravidla dobře míněnou) kritiku chyb Star Wars.
    Některé výtky jsou spíše úsměvné, jako chybné stíny v nových záběrech na Tatooine, Stormtrooper, který se praští do hlavy o rám dveří a podobně, jiné se pak zabývají kontinuitou a dějovými kiksy... Jedna chyba ale patří mezi ty, které mě jako fanouška sci-fi dlouho vyváděly z míry - a je to právě výše zmíněný citát legendárního pašeráka Hana Sola, který pronese ve špinavé kantýně v Mos Eisley na Tatooine.

    Každý, kdo se někdy zajímal o vesmír, jistě ví, že světelný rok není jednotka času, ale vzdálenosti - a stejně to platí pro parseky, jejichž velikost je odvozena od vzdálenosti, ze které má jedna astronomická jednotka (vzdálenost Země od Slunce) velikost přesně jedné úhlové vteřiny (tzn. parsek má délku zhruba 3,26 světelného roku).
    V tomto kontextu tedy Solovo prohlášení působí zhruba stejně, jako kdyby někdo suverénně oznámil, že dokáže dojet z Prahy do Brna za méně než 30 námořních mil.

    V literární verzi scénáře Star Wars: Episode IV - A New Hope (George Lucas, 1977) jsou namísto parseků zmíněny blíže neurčené „standardní časové jednotky“ (v českém překladu, který vlastním, pak pouze „standardní jednotky“ bez bližšího určení) a dlouhou dobu byl tento kiks vysvětlován i tak, že Han Solo vědomě a záměrně lhal „vidlákům z Tatooine“, aby se ukázal v lepším světle a zapůsobil na potenciální zákazníky.
    V konečné verzi filmového scénáře je prý dokonce uvedeno, že tímto svým proslovem „evidentně lže“.

    V režisérském komentáři na DVD pak George Lucas uvádí, že tímto svým prohlášením kapitán Solo poukazuje nikoliv na kvality motorů své lodi, ale na vyspělost navigačního počítače, který zvládne i jinak dlouhé vzdálenosti spočítat výrazně úsporněji.

    Pravdou je, že z hereckého projevu Harrisona Forda (v dané scéně), ani z reakce ostatních postav (zejména Obi-Wana Kenobiho v podání Aleca Guinesse), není rozpoznatelné, že by Han Solo byl takový chvástal, takže zmínka o Kessel Runu vypadá jako prostá chyba ve scénáři (nelze přeci předpokládat, že by kapitán vesmírného plavidla lhal takhle hloupě).
    Z následných pokusů o nápravu této chyby se ale záhy stal kánon, který převzali Lucas (viz výše).

    V oficiálních pramenech je tak Kessel Run zmiňován jako pašerácká trasa mezi doly v systému Kessel a hvězdokupou Si'Klaata (na takzvaném Vnějším okraji galaxie) - tato trasa má oficiálně délku 18 parseků a vede územím, kde se nachází několik černých děr, asteroidových polí a oblastí, kde senzory přestávají fungovat...
    Touto trasou je obvykle přepravováno ilegální koření (řekněme si to na rovinu - hrdinný kapitán Han Solo pašoval drogy) a je hlídána Imperiální flotilou, jíž se člověk musí vyhnout, což cestu dále protahuje - zmínka o zvládnutí podobné cesty pod 12 parseků proto může být považována za ukázku vysokých kvalit a odvahy pašeráka...

    Mimochodem - Han Solo nedlouho po bitvě o Yavin (zničení první Hvězdy smrti na konci Epizody IV) svůj rekord na Kessel Runu ještě o něco snížil. Alespoň tak se to píše v komiksové sérii Classic Star Wars: The Early Adventures.

    A s takovým vysvětlením už můžu rozhodně klidněji spát.
    Pro příště je dobré si pamatovat, že Han nejen střílí první, ale ještě ke všemu lže, vytahuje se a pašuje drogy... :)

    OTÁZKY:
    1. Jaké bylo úplně původní vysvětlení zmínky o Kessel Runu?
    2. Jak se jmenuje loď, se kterou Han Solo absolvoval Kessel Run?

    toomz, vloženo 12:56:14  07. 12. 2012

    Tento článek mě zaujal, jelikož jsem si ho přečetl po jedné "kavárenské" debatě s kamarádem. Ten se vyjádřil, že je skvělé, že nemáme měnu euro, protože nás to už vícekrát zachránilo. Stejně jako tvrdil, že Klause nikdo nepřekoná, protože on svým konzervativním postojem hájí a zachraňuje Českou republiku a že jiný prezident by to nezvládl. Já mu na to odvětil, že dost možná se lidi často nechávají strašit strašáky a že kdybychom euro měli, třeba by to vůbec nebylo špatné a že třeba až přijde nový prezident, uvědomíme si, že strašákem je sám Klaus a že to všechno jde dělat jinak a lépe.

    Nyní následuje článek o českém (ne)růstu a velmi letmé srovnání třeba se Slovenskem, které euro má.

    Proč Česko neroste
    Jan Macháček pro Respekt.cz

    K této otázce jsem se v uplynulých měsících vyjadřoval vícekrát, ale protože jsem byl osloven z komentářů Hospodářských novin, že k tomu chystají jakousi sérii, je to příležitost znovu sesumírovat argumenty a vysvětlení, které pro celou věc mám.

    Českému hospodářství se v poslední době v porovnání se sousedy opravdu nedaří. V době, kdy slovenské hospodářství roste o 2,1 procenta, české se o procento zmenšuje. Dobře se daří Polsku (roste o tři procenta) nebo Rakousku. Katastrofickým Maďarskem není radno se utěšovat. V první řadě je třeba říci, že horší výsledky českého hospodářství nelze svádět na krizi eurozóny, protože to by se potom nemohlo dařit ani Polsku nebo Slovensku.

    Taktéž nelze argumentaci příliš opírat o to, zda jsme v eurozóně nebo mimo ni. Poláci v ní nejsou a Švédové také ne (obě země jsou na tom růstově lépe než my, Švédové rostou ve třetím čtvrtletí 2012 o dvě procenta), Slováci v ní jsou (růstově jsou na tom mnohem lépe než my) a Slovinci v ní jsou a přitom jsou na tom ohledně růstu hůře než my. Nicméně – vzhledem k podobné struktuře ekonomiky (závislost na výrobě automobilů a na Německu) je zjevné, že Slovákům členství v eurozóně prospívá a našemu průmyslu a exportu by podle všeho prospívalo také.

    Vzhledem k tomu, že hlavním faktorem našeho hospodářského poklesu je poměrně radikální pokles poptávky domácností a jejich prudce zvýšená spořivost, pak je zřejmé, že český problém se jmenuje nedostatek důvěry.

    A nejde jen o to, že lidé nevěří politikům, protože příliš kradou a lžou – to by také nebylo nic originálního. Jde také o to, že politici – nejen vláda – vytvářejí nestabilní institucionální prostředí. Je šest týdnů před koncem roku a lidé dosud nevědí, jaké budou v příštím roce platit daně.

    Jestli něco ovlivňuje spotřebitelské chování, pak je to otázka penzí. A důchodová reforma nyní těsně prošla, ale opozice ji prý po volbách zruší. Prezident vetoval prováděcí předpisy a zákony. Čemu mají tedy lidé věřit? Co mají chtít?

    Otázka spíše pro sociology je, zda se nám v České republice nezačala rozpadat střední třída (neměl by být náhodou učitel střední třída a nikoli chudina?) ještě předtím, než zapustila pevněji kořeny. Navíc je pravděpodobné, že je daleko více lidí ohroženo různými exekucemi na účtech, než je oficiálně známo. V televizních reportážích se lidé dnes a denně dozvídají, že ochrana majetku a práva nefunguje, jak by měla, že je zde příliš snadné někoho smluvně okrást, oholit a podvést.

    Kapitálový trh u nás nefunguje, nové emise vlastně nestojí za řeč – takhle by to v mladé dynamické ekonomice být nemělo.

    Vláda straší lidi (teď říká, že už nebude) krví, potem a slzami, šetření a škrtání se zdá být smyslem života. Proč se pak divit, že si to lidé vztahují i na svůj rodinný rozpočet?

    Přísný, neoblomný a mračící se ministr financí je dobrá věc, má však mít k sobě premiéra nebo vicepremiéra pro ekonomiku, který nastíní lidem optimistickou vizi a důvěru ve věci příští. V žádné jiné zemi na světě se tolik nestraší rozpadem eurozóny a následnou apokalypsou. Nejvíc straší hlava státu. Kdybych to měl brát vážně, přestanu utrácet úplně. Česko to zjevně se škrty přehnalo, potvrzuje to i nedávná studie Mezinárodního měnového fondu, která dokládá, že dopad škrtů na růst je obecně větší, než se předpokládalo.

    Je otázkou, zda Česká národní banka neměla dříve uvolnit měnovou politiku a zda neměla s vládou více ladit tzv. policy mix.

    To, že vládě nevěří odbory a levice, je známá a stará věc. Je však také chybou většinových médií, že včas neupozornila na to, že fiskální politika této české vlády je dost příkrá. Souvisí to asi s tím, že se leckdo obává kritičnosti, aby nebyl ocejchován jako levičák. Ono z Prahy se ta hospodářská situace vnímá o dost jinak než z chudších regionů. To souvisí i s kriticky myslícími ekonomy, kterých je zoufalý nedostatek. Všichni vlezou do NERV a pak se jim nechce vládu (tedy potažmo sebe sama) kritizovat.

    V neposlední řadě si toho opravdu rozkrádáme víc, než země může unést, místo abychom nerozkradené peníze použili k prorůstovým opatřením v oblasti investic. V takovém Polsku skandály s rozkrádáním evropských peněz prostě nemají, protože si přece pod sebou nebudou podřezávat větev.

    toomz, vloženo 18:50:11  05. 12. 2012

    K čemu je vůbec ten interpret

    Dnešní desetiminutovku zaměřím opět na téma hudební. Nejen díky filmu Amadeus a dalším podobným si každý dovede představit, co to obnáší, být skladatelem a jak (tak nějak) vypadá jeho práce. Nežli však doputuje hudební myšlenka ze skladatelovy mysli k posluchači, musí urazit cestu skrz jeden další důležitý element - interpreta či interprety, tedy hudebníky.

    Jak jistě víte, sám jsem hudebník-interpret a jako každý člověk si kladu otázku - co je mojí úlohou? Jaký přínos a jaké vymezení má moje práce? Nežli na tyto otázky odpovím, nakreslím jedno velmi jednoduché schéma, které napovídá, jakou úlohu má interpret v hudbě:



    Nalevo vidíte paňáčka s tužkou a papírem. To je pan skladatel. Pan skladatel je živočich, člověk, jako každý jiný a tudíž má své potřeby, tu vyšší, tu nižší, o všem přemýšlí, prostě - žije. To je naznačeno těmi bublinami a jejich obsahem (ovlivňuje ho společnost, další hudební vlivy, láska a spoustu jiných úžasných věcí). Panu skladateli se v hlavě objeví hudební myšlenka, téma, které by chtěl pustit z hlavy a předat dalším lidem. Myšlenku sepíše tak, jak umí (přesně tak, jak se to naučil), na notový papír a hle! máme tu notový zápis, který můžeme předat interpretovi.

    Interpret je ten panáček uprostřed, samozřejmě, mezi skladatelem a uchem posluchače. Interpret je též člověk, jako každý jiný a též má v hlavě spoustu věcí, inspirací, radostí i starostí. Jeho povolání je být hudebníkem, tedy interpretovat hudbu, kterou složil pan skladatel. Inu položí si noty na stojánek a skladbu zahraje - tak, jak jí nacvičil a jak se na nástroj hrát naučil.

    A zde máme výslednou směrovou šipku mířící k uchu posluchače! Interpret tahá smyčcem po svých strunách, které následně přenáší vibrace do kobylky, která přenáší vibrace dále do dřevěných desek nástroje - zde především ta přední deska, zvaná ozvučná, přenáší vibrace do vzduchu, načež vlnové délky směřují prostorem, odráží se od všech objektů v místnosti až doputují k okolí hlavy posluchače, "kde jsou zachyceny ušním boltcem, postupují zevním zvukovodem, rozkmitají bubínek a přes středoušní sluchové kůstky (kladívko – kovadlinku – třmínek) jsou přeneseny na blanku oválného okénka, které odděluje střední a vnitřní ucho. Přes oválné okénko jsou vibrace přenášeny na tekutinu uvnitř hlemýždě, vlnění tekutiny rozkmitá pružnou membránu, která podle výšky tónu ohýbá vláskové buňky v určitém úseku Cortiho orgánu a podrážděním vláskových buněk je mechanická energie zvukových vln převedena na elektrický signál, který je sluchovým nervem přenášen ke zpracování do mozku!"* Halelujááááá, a tak funguje hudba!

    Nebudu nyní rozebírat, jak je možné, že to a ono vlnění působí na nás tak či onak. Proč vnímáme durovou tóninu jako pozitivní, mollovou jako smutnější - tedy jak v nás může zvuk vyvolat takové emoce. Zkusím se držet tématu (ač je to složité :) a nadhodit další schéma, které nám třeba zase přinese něco k zamyšlení:



    Nalevo vidíme opět pána s tužkou, ale je to básník a chystá se napsat báseň. Již víme, že v hlavě toho má spoustu a je toho dost, o čem přemýšlí. Nicméně má potřebu napsat báseň a tak ji zapíše na papír. Tento papír se dostane - třeba jako součást knihy, básnické sbírky - do ruky čtenáře. Ten ji nějak pochopí a chce ji přečíst dalším na čtenářském kroužku. Nyní zde máme stejné ucho stejného posluchače, které opět přijímá vibrace šířené vzduchem, tentokrát jejich spletence nenesou informaci hudební, ale klasické slovo. Ale přesto - interpret hudebník může skladbu pokazit, zahrát ji nepřesně, buďto moc pomalu, nebo velmi falešně, nebo ji třeba vůbec nepochopí. Je toto možné u poezie? Má čtenář básně (tedy interpret myšlenky básníka) stejnou zodpovědnost jako hudebník (interpret myšlenky skladatele)? Ovlivní výsledné sdělení, když bude třeba číst báseň moc pomalu, nebo moc rychle? Když bude dávat důraz na každé slovo, nebo když bude slova oddělovat pomlkami?

    Mám tu ještě jedno schéma:



    To snad není třeba popisovat - vidíme fotografa a oko. Oko patří témuž člověku, který předtím poslouchal skladbu a pak báseň :) Nemáme již zde žádného interpreta, který by rušil přímku vysílatel myšlenky - příjemce myšlenky. Samozřejmě, máme zde okolnosti technické, tedy výrobu fotky atd. Stejně jako může v procesu stát kurátor, který fotku zařadí do jiného kontextu atd. Ale myslím, že je jasné, v čem má výhodu umění pro oko, na rozdíl od toho pro ucho…

    Tak a teď už konečně k věci :) Měl jsem na téma interpretace přednášku ve škole a zabýval se právě tím, jak má interpret přistupovat k notovému zápisu, aby jej správně "předal" posluchači. Přednášku jsem nakonec rozdělil na dvě části, které se dají popsat jako "část rozumová" a "část pocitová". Hned vysvětlím.

    Část rozumová je celkem klasický scénář - mám před sebou noty a jsem vyučen tomu, abych je dokázal správně zahrát. Tedy dokáži číst noty a rozšifrovat, co po mě skladatel chce. Kam chce, abych hmátnul levou rukou (tedy jaké tóny mám na cello vydávat) a jak mám tahat pravou rukou (tedy jak mám smyčcem artikulovat). Hovořil jsem na toto téma s několika skladateli a všichni se shodli na jednom - notový zápis je "pročištěný kód", který předávají interpretovi a poté doufají, že interpret se vším umem tento kód převede zpět do hudební myšlenky. No není to perfektní? Že si dnes můžeme zahrát, co se odehrávalo v hlavě Johanna Sebastiana Bacha v 17. století?

    S tím však přicházejí další záležitosti - nejde noty zahrát pouze tak, že hýbu rukama, musím tomu všemu dát takový výraz, aby to dávalo smysl. Tedy aby hudební myšlenka žila tak, jak vznikla. Docela hezky to ukázal na nedávném koncertě Jiří Bělohlávek, který nechal orchestr zahrát Straussův valčík "pouze jako noty" a následně s nezbytným "valčíkovým výrazem". Dovedete si představit ten rozdíl :)))

    Interpret je tedy dosti podstatný článek v celém procesu. Může dílu pomoci, ale také ho "zazdít". Je toho opravdu celá spousta, která je ke zvážení, vyberu jednu zásadnější: mám se snažit o dosažení zvuku, který existoval v 17. století? Tehdy přeci neexistovaly kovové struny, ale střevové a tehdy přeci cello nemělo bodec, ale drželo se mezi koleny, tedy celkový zvuk musel být slabší… Atakdále, atakdále…

    Část pocitová by se mohla spíš jmenovat část citová, ale pocitová zná lépe :) Jde o to, že právě tohle je ten nejtěžší krok hudebníka na pódiu. První část rozumová je o tříbení techniky, cvičení, porozumění textu, sbírání informací atd. Ale na pódiu toto všechno musí jít stranou a hlavní je stav mysli. Můžete mít v hlavě milión informací o tom, jak se hrála hudba v baroku, ale na pódiu stejně musíte - a tak tomu bylo odjakživa - ukázat, že máte talent a že dokážete něco parádně zahrát.

    Talent je něco, co se sice nedá naučit, ale můžete se naučit stavu, který dá talentu na pódiu co největší prostor. Ano, hovořím samozřejmě o nervozitě. To je první věc, s čím musí muzikant pracovat. Záměrně řadím nervozitu do "pocitové části", jelikož být nervózní = dost často roztěkaný, rozrušený = nepodaří se dosáhnout nejlepšího výkonu. Je však třeba k nervozitě přistupovat logicky, porozumět jí, porozumět procesům, které se dějí v našem těle. Na toto nemohu obsáhnout jednu 10min a ani se tomu moc nevěnuji, ale z vlastní zkušenosti třeba vím, že před koncertem je nervozita v jisté míře nezbytná. Když si pak sednu na pódium, nervozita poměrně rychle odpadne. Nejvíce pomáhá, když naučím svůj mozek fungovat tak, že připošutím přítomnost nervozity, ale zároveň si tvořím nějaký stabilní stimul, linku, kterou při hraní soustředěně sleduji.

    Něco jako když jste provazochodec na laně - stačí mít slabší žaludek, kouknout se dolů a už padáte :)

    Další téma je koncentrace, směřování energie. Hudebník musí umět pracovat se svým tělem. Na toto téma mám několik knížek a dost často tam najdete pojmy z jógy a jiných meditací… Ten princip je vždy stejný - člověk musí pochopit a ovládnout (však ne silou, ale "zevnitř") své tělo. Na nedávných kurzech, mne učitel upozornil, že dělám zbytečné pohyby. Ty zbytečné pohyby mne zbytečně odvádějí sílu a též pozornost od důležitých částí těla, které přímo ovlivňují zvuk. Stačilo pak jen zapojit správné svaly a výsledný kýžený zvuk byl na světě.

    Na toto všechno se rádo zapomíná a už kolikrát se mi stalo, že jsem byl na pódiu a vlastně "věděl", co mám dělat, ale nedokázal jsem to provést. Tedy je nutné přijímat informace, cvičit, bádat atd., avšak ve výsledku je nutné na pódiu tyto informace odhodit a soustředit se na uvolnění, na absolutní koncentraci energie, aby byl výsledek co nejlepší.

    Tomu všemu samozřejmě předchází ohromná píle a trpělivost.
    Nejde si jenom říct v mysli "takhle to udělám" a ono to bude :)
    Obojí jde ruku v ruce.
    Jen dost často se lidé utopí v té první těžké části a pak už nezbývá čas ani síla na tu část druhou.

    A tím bych to ukončil, otázky nemám, neb to vše byla jen úvaha podložená pouze mými zkušenostmi a pozorováním :) Doufám, že to bylo aspoň trochu přínosné…

    *jediná citace o tom, jak funguje zvuk je ze stránky o audiotechnice http://www.auris-audio.cz/jak-funguje-sluch

    Cemendriel, vloženo 12:40:56  03. 12. 2012

    Chřipka
    Mnoho povyku pro nic nebo smrtelná hrozba?



    Chřipku asi nemusím představovat, všichni už jsme to nejspíš někdy zažili - je nám nanic, všechno nás bolí, kašlem a máme horečku. Většina lidí už dnes ví i to, že chřipka je virus a tudíž na ni neplatí antibiotika, musíme ji zkrátka vyležet. Na chřipku sice existují antivirotika, ale vzniká k nim rychle odolnost a u většiny lidí se nevyplatí podávat, protože se umíme uzdravit bez nich. Chřipka může velmi výjimečně přejít v zánět plic, častěji však dochází k tomu, že virus zničí obranné mechanismy v dýchacích cestách, aby se v nich mohly vesele pomnožit různé bakterie, tyto bakteriální záněty plic a průdušek pak bývají příčinou úmrtí u starších osob.

    Nejprve si řekneme něco o tom, jak chřipka vypadá, abychom tyto znalosti mohli upotřebit dále. Virus je většinou kulatý a z jeho povrchu trčí do okolí štíhlé tyčinky a takové houbovité výrůstky. Tyčinky jsou tzv. virový hemaglutinin (HA), což je látka, která umožňuje viru vázat se na povrch buňky, poté virus proniká do buňky a množí se v ní díky jejím buněčným organelám (to je typické pro viry, že se neumí množit samy bez buňky). HA bylo popsáno 15 typů H1-H15, všechny se vyskytují u vodního ptactva, u člověka způsoboval epidemie H1, H2 a H3.
    Houbovité výrůstky jsou enzym neuraminidáza (NA), který umožňuje nově vznikajícím virům odlepit se od povrchu buňky, ve které vznikly, a jít zas o dům dál, a taky zajišťuje, aby se viry neslepily k sobě a nevznikl neúčinný cucek. NA rozeznáváme 9 subtypů N1-N9, stejně jako u typů HA se vyskytují u vodního ptactva, u člověka způsoboval epidemie N1 a N2. Z popisu HA i NA určitě tušíte, že právě tady má chřipka svou Achillovu patu a sem taky míříme případnou léčbu.
    Ještě je dobré zmínit, že existuje chřipka A, B a C, níže budu psát jen o chřipce A. Chřipka B se vyskytuje pouze u lidí a nerozlišuje se na podtypy a C se vyskytuje u lidí a prasat a jé téměř neškodná.

    Trčící výrůstky jsou ideálním místem, na které se vážou naše protilátky a umožňují tělu virus likvidovat, jenže chřipka je chytrá! Všichni víme, že chřipky jsou zákeřné, protože se umí měnit a my vlastně nikdy nevíme, co nového na nás chřipka zase vymyslí. Alespoň něco ale víme, víme, že změny mohou být dvojího typu.
    Jedné se říká antigenní posun neboli drift, kdy dochází k bodovým mutacím v genech a mírně se tím mění složení HA a NA, některé změny pak zamezí vazbě protilátek, které jsme měli v těle už od minulé chřipky, a tak si tělo musí vytvářet nové protilátky a my mezitím “onemocníme”. Každou sezónu je chřipka o něco jiná, s tím počítají i očkování a téměř každý rok se mění spolu s chřipkou.
    Druhá změna se nazývá antigenní výměna neboli shift, kdy se objeví zcela nový typ HA nebo NA a protože v populaci není nikdo, kdo měl proti němu vytvořené protilátky, šíří se virus po celém světě jako pandemie. Chřipka má totiž ještě jedno eso v rukávu a tím je její genetický kód tvořený RNA, která je rozdělena na segmenty. Při infekci dvěma různými subtypy viru může díky tomu dojít ke genetickému přeskládání a ke vzniku hybridu se zcela novou kombinací genů a tedy i zcela novými HA a NA. Předpokládá se, že ke smíchání ptačích a lidských virů dochází v organismu prasat.

    Antigenní shift z historického hlediska

    1889 - H2N2
    1900 - H3N8

    1918-19 - španělská chřipka - kolem tohoto podtypu panuje mnoho otázek, pravděpodobně to byl podtyp H1N1, ale určitě musel být něčím zvláštní, protože způsobil pandemii, na kterou zemřelo 20 - 40 milionů většinou mladých lidí (je to přibližně stejné množství jako počet padlých vojáků za první světové války)
    1933 - první izolace viru chřipky, od tohoto roku si můžeme být jistí “co to bylo zač”, subtypy z předchozího období zkoumá tzv. seroarcheologie díky jevu zvanému “dědičný antigenní hřích” - jak poetické, že? =)
    1950 - H1N1 (tento virus se pak záhadně objevil v roce 1977 jako ruská chřipka, předpokládá se, že mezidobí přežil někde zmražený, možná v přírodě na Sibiři, možná v laboratoři, z níž pak unikl)
    1957 - asijská chřipka H2N2
    1968 - hongkongská chřipka H3N2
    1977 - ruská chřipka - znovuoživení H1N1
    (existence dvou typů najednou - H1N1 a H3N2)
    1997 - v Honkongu první zaznamenaný přenos chřipky přímo z ptáků na člověka H5N1, z 18 nakažených 7 zemřelo, virus se ale nedokázal šířit dál mezi lidmi. Průšvih by byl, kdyby se od kuřat nakazil člověk, který by v sobě měl H3N2, vznikla by nejspíše smrtonosná varianta lidské chřipky. Tyto obavy vedly k vybití všech nakažených kuřat - podobné případy přenosu chřipky z ptáků na člověka nejsou až tak vzácné, ale ještě nikdy nedošlo k jejímu šíření mezi lidmi!
    2001 - znovu se objevil subtyp H5N1 u kuřat, která čekal podobný tragický osud jako jejich kolegy, bez toho, aby se čekalo, zda se chřipka objeví u lidí

    2009 - mexická (prasečí) chřipka A/H1N1 - za vyhlášením pandemie tehdy údajně stály farmaceutické firmy - stále to není to, na co mikrobiologové čekají, k opravdovému antigennímu shiftu už nedošlo podezřele dlouho, nikdo neví, kdy to přijde, ale čeká se, že to bude brzy!

    Nyní kolují společně viry H3N2 a H1N1, (vzpomínáte na záhadné přežití H1N1?) což se doposud nikdy nestalo. V roce 2000 vznikl jejich míšenec H1N2, který ale není pandemickou hrozbou, protože lidstvo už má vytvořené protilátky na oba jeho "rodiče".




    Otázky:
    1) Proč se bojíme přenosu ptačích chřipek na lidi?
    2) V čem je pro chřipku výhodné měnit se každou sezónu?

    verlit, vloženo 17:25:33  27. 11. 2012

    ZÁHADA RUKOPISŮ – část druhá: DETEKTIVKA



    V první části minulý týden jsme mluvili o nelítostném boji, který se strhl okolo sporu o pravost či nepravost Rukopisu královéhradeckého a zelenohorského (RKZ) a který měl většinu času málo společného s věcnými důkazy. Dnes se přeneseme z bitevního pole národního sebeurčení do laboratoří a výzkumných ústavů.

    Jak je to tedy s pravostí RKZ a dalších nalezených rukopisů? Můžeme dnes s naprostou jistotou prohlásit, že se jedná o padělky? A pokud ano, máme důkazy o tom, kdo byl jejich autorem?

    Nebudu vás napínat, oba klíčové Rukopisy jsou padělky. Můžeme si být jistí? Ano, můžeme. Jak laboratorní rozbory, tak rozbory historické, lingvistické atd. došly k témuž závěru a je jich tolik, že nepřipouštějí jiný výklad.


    Pojďme se podívat na ty nejdůležitější argumenty:

    - Lingvistické chyby – autoři se nedokázali úplně vyhnout použití slov a tvarů, které nebyly v době údajného vzniku RKZ známé. Poukazuje se např. na použití slova „tábor“ ve smyslu „vojenské ležení“. Toto slovo se však v daném významu objevilo až v době husitství. Obdobně „lesní roh“ přišel do Čech až v 17. století. Celkově odpovídá gramatika a stylistika představě o vývoji jazyka, platné v 19. století (odpovědí příznivců na tuto výtku je, že tyto chyby vnesly do RKZ pozdější přepisy. Výtka dostatečně neobstojí u slov, která jsou novodobější než údajné století vzniku těchto přepisů).


    - Historická ojedinělost – Rukopisy jsou představeny jako honosná, klíčová díla. Měly vzniknout sběrem starých pověstí a jejich opisem do skutečně majestátního díla (zlacené iniciály atd.). Neexistují ale žádná starší ani novější díla, která by na ně jakýmkoli způsobem odkazovala. Jinými slovy, RKZ stojí zcela osaměle v historickém vzduchoprázdnu. Přitom mělo jít o díla přelomová, u kterých se dá předpokládat minimálně vliv na díla následná. (Příznivci argumentují tím, že existují i jiné případy ojedinělých, geniálních děl ve světové literatuře. To je pravda, ale pravděpodobnost existence 4 ojedinělých děl v jedné malé české kotlině je realisticky mizivá). Podezřelá je také absolutní absence německých vlivů (kulturních, literárních). Vzhledem k historické koexistenci obou národů je extrémně nepravděpodobné, že by taková klíčová díla nečerpala inspiraci z širšího kontextu, zatímco u padělku, který měl doložit českou národní soběstačnost je to zcela pochopitelné.
    Tady je třeba zmínit jeden drobný detail. Není totiž tak docela pravda, že se nenašlo jediné související dílo – našlo se přesně jedno. V roce 1819 (ta náhoda!) objevil univerzitní kurátor ve vazbě knihy (i to zní povědomě) rukopis Milostné básně krále Václava, na jejímž rubu je báseň Jelen, která má být starší verzí básně z RK. Jde o palimpsest (viz dále) s textem částečně obtaženým tuší (neslyšeli jsme to už někde?), částečně přetřeným klihem, který znemožňuje bližší zkoumání. Nikdy předtím ani potom se žádný další odkaz na Rukopisy nenašel.



    Pravděpodobně nejkomplexnější technické zkoumání RKZ proběhlo v letech 1967-1972 v kriminalistickém ústavu, zkoumání bylo vzácně objektivní, účastnili se ho odborníci z obou „táborů“, aby nebyla fakta přizpůsobována přání či názoru a dá se říct, že s definitivní platností přineslo přímé důkazy o tom, že všechna 4 díla jsou padělky.



    - Rukopisy jsou palimpsesty – vytvořené nikoli výjimečnou středověkou metodou, při které se „v rámci úspory“ odstranil vymytím či vyškrábáním původní text z pergamenu a vyčištěné stránky byly použity pro novou knihu. Metoda je v pořádku, její použití pro vytvoření honosné sbírky (viz předchozí bod) je podivné. Zcela vyloučit ho však nejde. Na druhou stranu využití skutečného středověkého pergamenu bylo geniálním tahem falzifikátorů – starobylost materiálu byla nenapadnutelná. U Rukopisu zelenohorského byl identifikován i původní zdroj – šlo o žaltář ze 13. Století. Objevily se dokonce teorie, že změť čar na jedné ze stránek v sobě obsahuje nápis „V. Hanka Fecit“, tedy přiznání falzifikátora. Je to však jen legenda, ve skutečnosti jde o pár čar z původního textu a trochu špíny.



    - Použitý inkoust – každý, kdo si občas prohlížel nějaký starý rukopis, si nejspíš všiml, že text je jaksi vybledlý, hnědavý, namísto černého. Je to proto, že používaný železo-duběnkový inkoust stárnutím bledne a hnědne. Pokud by byly RKZ napsány takovým inkoustem, bylo by jejich stáří nezpochybnitelné. Jenže – nejsou. A co víc, jsou napsány směsí, připravenou tak, aby se barvou co nejvíce blížila takovému věky vybledlému inkoustu. Těžko si představit, jak tvůrce luxusní knihy se zlacenými iniciálami pečlivě míchá vybledlý inkoust, že?



    -
    - Proužky – vzpomínáte? Slibovala jsem v první části, že budou hrát důležitou roli. Jedním ze základních cílů padělatele bylo vzbudit dojem, že byla nalezena jen část obsáhlého rukopisu, bylo by jednak podezřelé, kdyby se našlo celé zachovalé dílo, jednak by nebylo reálné ho vytvořit. Pomohl si v podstatě geniálním tahem – kromě celých listů obsahoval rukopis také tzv. proužky – úzké cancourky, na které se vešlo často jen jedno, dvě slova. Legenda byla taková, že neznalí kostelníci po léta ten neuvěřitelně cenný rukopis stříhali a proužky používali pro utěsnění svíček. Proužky zaujaly řadu vědců, zkoumajících rukopisy. První přišel prof. Gebauer se zjištěním, že je u proužků přestřiženo statisticky podezřele málo písmen. Tento důkaz se však nepodařilo potvrdit.
    Co se potvrdit podařilo byl fakt, že proužky byly NEJDŘÍVE ustřiženy a teprve POTÉ se na ně falzátor pokusil vepsat text. Protože se mu místy inkoust přelil na hranu a prozradil by ho, obstřihl kraj ještě jednou (jen maličko, bylo nutné, aby zůstalo dost textu pro identifikaci sounáležitosti s rukopisy) a čerstvý střih omatlal klihem. Na jiných místech naopak zdánlivě „přestřižená“ písmena naopak z obavu před přelivem nedotáhl až do kraje. Na obrázku vlevo je vidět příklad písmene B (zuola Břetislav), kde horní hrana písmene nebyla dotažena do kraje. Všechna ostatní B v RKZ byla napsána jinak, horní tah byl v celku.


    Jistě vás přitom napadla otázka: proč se s tím, proboha, tak camral? Proč nevzal celý nový list, nepopsal ho a nerozstříhal? Nejpravděpodobnější teorie zní: proužky padělateli zbyly. Používal pergameny, které byly předtím vevázány do desek a hřbetů knih. V přehybu tzv. zrcadla vznikly právě takové proužky a opotřebovaný přehyb se trhal. Padělatel zřejmě při pohledu na vzniklé proužky usoudil, že by je šlo použít a podpořit tak autenticitu. Nejspíš byl přesvědčen, že stopy dostatečně zamaskoval, mikroskopické zkoumání ale odhalilo přelivy i dodatečné přetažení hrany klihem.



    - Berlínská modř – velké pozdvižení vyvolal v roce 1885 nález tzv. berlínské modři v iniciálách, tato barva totiž vznikla až v 18. století. Klíčovou otázkou bylo – je modř ve vrstvě NAD původním zlacením nebo POD ním? Jediným schůdným vysvětlením by totiž bylo, že jde o dodatečnou opravu kýmsi neznámým, kdo si sto let před objevením RKZ dal práci s restaurováním textu, o kterém nikomu neřekl. Zkrátím to – modř je POD zlacením. Někdo by musel obnovu vzít opravdu z gruntu. Mohlo to tak být? Teoreticky snad ano, ale není už těch extrémně nepravděpodobných náhod příliš?




    - Iniciálám samotným však bylo souzeno sehrát klíčovou roli trochu jiným způsobem. Jak vidíte hezky na obr. vlevo, autor RKZ některé z nich odstranil vyškrábáním. Jiné ale ponechal a zařadil do textu, což byl geniální tah. Přesto ho i tento tah zradil, protože dal nové vodítko pro důkaz podvrhu. Kompletní popis by byl trochu dlouhý, takže v kostce – na začátku RKZ je inciál více, na pozdějších stránkách méně - jeden z obhájců Rukopisů to vysvětloval tím, že byl písař unavený. Jenže – má jít o zlomky textu! Pokud byl písař unavený, začínal Rukopis vždy tam, kde začíná dnes – v prostředku. Navíc text před iniciálami je v některých případech podezřele natahovaný (počet písmen na řádku výrazně klesá), jindy naopak nahuštěný, jak se snažil pisatel dostat k další iniciále a špatně si to vypočítal.
    Ani to však není všechno: Rukopis obsahuje jednu „chybu“, kterou obhájci rádi zmiňovali jako důkaz pravosti (vždyť kdo udělá úmyslně chybu ve falzifikátu, že!) – jedno pětiverší se v textu opakuje, aniž by to mělo básnický význam (viz obra. Vpravo).
    Předpokládalo se, že při opisování zabloudil písař očima o pár řádek výš a omylem text zopakoval…JENŽE je tu jedno obrovské „jenže“ – poprvé totiž toto šestiverší začíná červeným počátečním písmenem a podruhé…hnědým. Kdyby se písař opravdu spletl a začal opakovat už opsaný text, jistě by také začal iniciálou, to se však nestalo. Skutečnou příčinou opakování mohla být opět snaha text natáhnout, aby se falzátor dostal k další zlacené iniciále.



    - Vzato kolem a kolem – přímých i nepřímých důkazů je drtivé množství a v jejich světle neobstojí ani nepatrná naděje, že by RKZ mohly být autentické středověké památky.



    Na jednu otázku se však odpovědět nepodařilo – kdo byl vlastně autorem těchto, v mnoha směrech geniálních – podvrhů. Nejpravděpodobnějšími kandidáty je trojice Linda-Hanka-Horčička. Linda a Hanka uměli psát, psávali si staroslověnštinou dopisy, záhadou je jen to, že jejich vlastní „oficiální“ tvorba kvality Rukopisů zdaleka nedosahovala. Horčička zase rád experimentoval s pergameny, zlacením, historickými materiály. Mohl být „technickým důstojníkem“, spolu s Hankou, kterého tato stránka starých rukopisů také intenzivně zajímala (a proto byl č.1 na seznamu podezřelých).

    Nikdo z nich se však k podvodu nepřiznal a je pravděpodobné, že tato poslední záhada zůstane nezodpovězena.



    Přestože jsou RKZ falzifikáty, nelze je jednoduše zavrhnout. Nešlo sice o památky z 9. či 13. století, nepochybně jsou to však výjimečná literární a výtvarná díla, která se stala inspirací pro obrovské množství dalších tvůrců. Nebýt rukopisů, neměli bychom krásné Alšovy a Ženíškovy lunety v Národním divadle (a v televizních pohádkách by dodnes tápali, jak obléct staroslovanské junáky). Bedřich Smetana by zůstal bez Libuše, Josef Mánes by nenamaloval část svých nejlepších obrazů, Zdeněk Fibich by nesložil pár symfonických skladeb a Palackého most by byl bez Myslbekových sousoší. Česká kultura by rozhodně byla chudší. A národní obrození nakonec také na Rukopisech neztroskotalo, takže v podstatě…asi happy end? A rozhodně memento časů, kdy byli lidé ochotni vyzývat se pro spor o báseň na souboj!



    Otázky:

    1. Co je to palimpsest?
    2. Jak nakládal padělatel s iniciálami původního textu?

    Dara, vloženo 12:42:38  23. 11. 2012

    GMO



    Zrod moderní biotechnologie a prvních GMO určen přesně: je to večeře v lahůdkářství nedaleko pláže Waikiki na Havaji, kde Herbert W. Boyer (UCSF – University of California-San Francisco) a Stanley N. Cohen (Stanfod University) v listopadu 1972 dohodli společný pokus: vloží žabí ribosomální DNA do bakterie, která podle ní vytvoří odpovídající RNA. Z počátku šlo ale pouze o pokus v rámci vědecké zvídavosti.

    Způsobů jak modifikovat, čili měnit genetický základ organismů existuje v biotechnologii několik. Nejjednodušší je vyvolávat mutace zásahem do chemie, tvorby či předávání nukleové kyseliny nebo do dělení buněk. Třeba zářením, chemikáliemi nebo jedem.
    Jinou metodou je metoda přenosu in vitro isolovaných genů čili transgenose, také nazývaná technologie rekombinantní DNA či genové nebo genetické inženýrství. Úředně pokřtěná na „genetické modifikace“. Touto metodou vznikají organismy, které nazýváme také transgenními, rekombinantními nebo geneticky modifikované organismy, tedy GMO. GMO je obecný termín pro takto upravené organismy (GM bakterie, GM plodiny atd.). Od svých přirozených protějšků se liší jednou či několika biologickými vlastnostmi (například jsou schopné vyrábět nový protein, který nebyly schopné vyrábět předtím, anebo naopak nevyrábějí protein, který předtím mateřský organismus produkoval). Úpravy organismů se provádějí především proto aby se vylepšily jejich vlastnosti - rezistence proti škůdcům, snášenlivost herbicidů, nebo je naprogramovat ke specifické činnosti - tvorba inzulinu.

    Jinou možností označení je termín Živé modifikované organismy (Living Modified Organisms - LMO), který se používá v Mezinárodním protokolu o biologické bezpečnosti. Důvodem je vyzdvižení potenciálu těchto organismů k množení a odlišení organismus od produktu (např. potraviny), který je z nich vyroben. Nicméně, zkrácená formulace „GM potraviny“ označuje potraviny vyráběné z GMO. V ČR jsou GMO legislativně kodifikované zákonem 153/2000 Sb. a vyhláškou 372/2000 Sb.



    Všechny potraviny vyrobené z GMO musí být označeny, stejně tak jako potravinové produkty s obsahem stopových množství GMO, které jsou výsledkem náhodné nebo technologicky nevyhnutelné kontaminace nad prahovou hodnotu 0,9 %.


    Modifikované plodiny v EU:
    U soji převládá pěstování modifikované verze (odolnost proti škůdcům a/nebo herbicidům) nad konvenční. Používá se jako krmivo pro prasata a drůbež, nebo jako potravinářský olej. V jednání jsou odrůdy soji se změněným složením oleje odpovídající zdravé výživě. Do EU je povolen pouze dovoz, ne pěstování.
    Kukuřice se v Evropě smí pěstovat jedna, několik žádostí je v jednání. Jinak pouze dovoz různě upravených druhů a produktů z nich
    V EU je schváleno i využití GM bavlníku, jehož olej se využívá v potravinách i ve farmacii. Zajímavostí je, že byla podána žádost i o GM pěstování bavlníku v EU. Dále je schváleno používání několika modifikací řepky a řepy cukrovky.



    A ještě poznámka na okraj:
    Slovo ´klonování´ je používáno pro označení několika věcí. Ale v zásadě je klonování technika používaná k vytvoření identických organismů. Klony jsou geneticky identičtí potomci nepohlavně odvození z jednoho jedince. Rostliny se klonují již po mnoho let; někdy tak činíme my sami na své zahradě. Nebo k tomu dojde spontánně: výběžky či výhonky se mohou vyvinout v geneticky identické rostliny.

    Otázky:
    1) Způsoby vyvolání mutace.
    2)Kde se pěstuje víc GM plodin? V EU nebo v Americe?

    verlit, vloženo 07:42:14  21. 11. 2012

    ZÁHADA RUKOPISŮ - část první: BOJ


    Pro dnešního člověka může být obtížné si představit, že by ve sporu o pravost literárního díla mohlo jít o kariéru či dokonce o život. Boj o pravost či nepravost Rukopisu zelenohorského a královédvorského (zkráceně RKZ) se však neodehrával pouze v rámci akademické obce či na stránkách učebnic. Bylo to boj o sebeurčení, boj skutečný a neobešel se dokonce ani bez lidských obětí.

    To jsem ale začala od prostředka, vraťme se proto na začátek, tj. do let 1817 (objev Rukopisu královédvorského) a 1818 (objev Rukopisu zelenohorského). Je počátek 19. století a české národní obrození běží na plné obrátky. Na čem však stavět národní hrdost a právo na sebeurčení v zemi, kde se vystřídalo tolik pánů a kde žije odnepaměti národnostně smíšené obyvatelstvo.? Zbývá jazyk – a tady obrozenci naráželi na jeden bolavý zub – každou chvíli se jim Němci posmívali, že se český národ nemůže pochlubit žádnými písemnými památkami, že čeština nemá dostatečné vyjadřovací schopnosti, umožňující samou existenci literatury a že je tudíž jazykem podřadným.

    A pak přišel zázrak: během dvou let byly objeveny hned 4 převratné literární památky, dokládající existenci české hrdinské epiky již v 9., resp. 13. století (ano, šlo celkem o 4 díla, dvě z nich – Píseň Vyšehradská a Milostná píseň krále Václava – byly však malé rozsahem a v bitvě, která se rozhořela, figurovaly jen okrajově).

    16. září 1817 byl objeven tzv. Rukopis královédvorský, který měl pocházet z doby Václava II., tedy ze 13. století. Objevil jej Václav Hanka (to jméno neslyšíme naposledy) ve věži kostela sv. Jana Křtitele v Hradci Králové. (V té době bylo celkem běžné, že nadšenci prolézali staré kostely a pátrali po zapomenutých památkách. Oblíbeným místem pro pátrání byly také vazby starých knih, do kterých byly někdy použity pergamenové listy, vyjmuté z mnohem starších knih. Ostatně ve vazbě knihy nájemců (!) svého bytu objevil o rok dříve Josef Linda pergamen s Písní vyšehradskou. Špatně čitelný text restauroval svérázně – písmo obtáhl. I k Lindovi a jeho pergamenovým hrátkám se ještě vrátíme.) Pojďme však zpět k zásadnější památce – Rukopisu královédvorskému. Má podobu sedmi dvojlistů, několika neúplných listů a 4 proužků – a také tahle informace bude časem důležitá.

    Česká společnost zajásala. Konečně důkaz o tom, že se Češi Němcům minimálně vyrovnají. Rukopis byl přijat s nadšením a bez pochybností, alespoň v rámci Čech. Z ciziny se ozývaly opatrné hlasy, poukazující na jeho ahistoricky přehnané slovanství a vlastenectví (kupodivu to nebyly hlasy německé, ale jihoslovanské), ale ty byly rychle odmávnuty jako irelevantní. Na druhou stranu Goethe ocenil vysokou úroveň poezie (k pravosti se nevyjadřoval), což bylo pochopitelně vodou na vlastenecký mlýn. To koukáte, Němčouři, jakou mají Češi hrdinskou epiku, i váš Goethe je z toho vedle!

    Do tohoto radostného vlasteneckého vzrušení přišla o rok později nová, nečekaná zpráva. Hrabě Kolovrat dostal anonymně poštou další rukopis, tvořený pouhými dvěma dvojlisty, údajně objevený na Zelené Hoře. A co víc, tentokrát mělo jít o texty pocházející z 8.-9. století! Nejstarší české písemné památky! Starší než ty německé! Muhehe!

    Čekáte, že propuklo nadšení, oslavy a ohňostroje? No…ani ne. On ten rukopis vyvolal spíš rozpaky. Pochyby o jeho pravosti se vynořily prakticky okamžitě, ale skutečný boj zahájil svým jednoznačným vystoupením PROTI Josef Dobrovský v roce 1818. A bylo zle, válka začala.



    "Jdi k čertu, ohavný zrádče! ... my tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlíz! Vás věru nezrodila matka česká/spíš netvorná, zlo sálající saň."


    Na Dobrovského vyjádření reagovali Pavel Josef Šafařík a František Palacký, kteří byli PRO pravost. To byl však jen začátek smršti. Věcná argumentace vzala za své. Kdo se opovážil vystoupit proti pravosti RKZ, byl označován za zrádce národa, u Dobrovského bylo poukazováno na duševní chorobu, odpůrci byli uráženi, skandalizováni, vyobcováni ze „slušné“ společnosti. Je dnes obtížné chápat, že zuřivost sporu nevyprchala a vášnivé hádky pokračovaly dalších 70 (!) let.

    Spor se dostal dokonce k soudu, když byla kritika pravosti považována za cílenou policejní provokaci ze strany rakouské (a tudíž proněmecké policie). V českém tisku bylo přijatelné psát články, prezentující výhradně PRO názory. V německém, pokud o RKZ psal, tomu bylo pochopitelně naopak. Popularizace sporu činila takřka nemožným, aby se literárně aktivní člověk nezařadil do jednoho či druhého tábora. Bohužel jsem nakonec nedohledala jméno toho odpůrce RKZ, který byl dohnán veřejným míněním až k sebevraždě a stal se skutečnou lidskou obětí tohoto boje.


    Oživení sporu na konci 19. století přinesly paradoxně události, které se samotnými RKZ neměly nic společného. Spor Májovců a Lumírovců rozdělil českou literární obec. Prioritou Lumírovců již nebylo vlastenectví, a tudíž vznikl prostor pro národnostně neutrální pohled na RKZ. Často měl ale důsledek stejně absurdní, totiž radikální příklon od „pravosti“ k „falzifikátu“, diktovaný opět příslušností k názorové skupině a ne objektivními fakty. Dorazilo to postupné prosazování realismu, který měl tendenci kritizovat všechnu předchozí literaturu šmahem. Do debaty se zapojila řada významných osobností té doby. Z těch známějších můžeme jmenovat např. T.G. Masaryka ( PROTI), Jana Gebauera ( PROTI), Julia Grégra ( PRO) či F.L. Riegera ( PRO). Známý je Masarykův výrok "Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že čest zároda vyžaduje obhájení Rukopisů! Čest národa vyžaduje poznání pravdy, a větší je mravnost a zmužilost uznávající omyl, než obhajování omylu, jejž třeba celý národ sdílí."

    Celý ideový spor víceméně ukončil Jan Gebauer v roce 1888, kdy publikoval dílo Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském, ve kterém mimochodem vědomě pozměnil interpretaci výsledků chemického testu tak, aby jednoznačně prokazovala nepravost Rukopisů. Švindlíř jeden.

    Faktem nicméně zůstává, že většina společnosti přijala jako fakt, že RKZ jsou falzifikáty a ačkoli se i dnes objevují ojedinělé hlasy, trvající na jejich pravosti, nové důkazy ze 20. století potvrdily, že jde o padělky.

    Pozoruhodné jsou zejména aktivity tzv. Rukopisné společnosti, trvající tom, že jde o konspiraci. Bohužel, není přesně jasné, kdo a z jakých důvodů by konspiroval. Otázka pravosti RKZ už dnes opravdu není otázkou, pro kterou by se vylučovalo z národa. Samozřejmě si lze představit úpravu výsledků s ideologickým záměrem, nebylo by to poprvé a komunisté s tím měli zkušenosti – ovšem výsledky lze jednak snadno ověřit a druhak – výsledkem této „konspirace“ byl závěr, který potvrzuje pravdu Masarykova názoru a vyvrací autenticitu rukopisů, které měly velmi slovanský a rozhodně pro-ruský nádech. Těžko si představit, jaký zájem by měli komunisté na TAKOVÉTO konspiraci :-)


    Nebylo to ovšem jednoduché, najít a zformulovat důkazy, byla to hotová DETEKTIVKA – o které se dočtete více příští týden ve středu!

    Otázky:

    1. Jak dlouho trval „boj o Rukopisy“?
    2. Z jakého století měl pocházet Rukopis zelenohorský, starší z údajných rukopisů?

    Xavia, vloženo 18:08:48  19. 11. 2012

    Pět pilířů islámu



    Slovo islám pochází z arabského kořene „slm“, který mimo jiné znamená „mír, poslušnost, čistota“. Pouze podřízeností vůli Boží a zachováváním Božích zákonů může člověk dosáhnout opravdového míru a těšit se z trvající čistoty.
    Podřízenost Boží vůli společně s poslušností neznamenají rozhodně ztrátu individuální svobody, naopak, často skloňované slovo „džihád“ znamená pro muslimy „vykonávat úsilí“. Nejtěžší džihád je podle muslimů v boji se sebou samým, proti svým chtíčům, hříchu a zlu. Dále toto slovo zahrnuje i píli v práci, učení, v péči o rodiče, rodinu a jako poslední význam je mu přisouzena i sebeobrana – boj při napadení.
    Život muslima tvoří pět základních sloupů víry:
    1. Šaháda
      Víra v jedinečnost Boha a jeho proroka Muhammada.

    2. Salát
      Každodenní vykonávání modliteb. Sváteční den muslimů je pátek.

    3. Zakát
      Obdarovávání chudých almužnou.

    4. Sawm
      Sebeočista prostřednictvím půstu.

    5. Hadždž
      Pouť do Mekky pro ty, kteří jsou toho schopni.

    Šaháda


    „Není Boha kromě Alláha, Muhammad je posel Alláha.“

    Šaháda je prohlášení, že je jen jediná nejvyšší bytost, Alláh, a že Muhammad je jeho prorok, Víra, že Bůh je jenom jeden, je nejpřednějším sloupem islámu a tvoří jádro muslimského způsobu života. Opakuje se mnohokrát za den, šeptá se do ucha novorozencům, učí se jí děti v madrase (škola při mešitě). Každý muslim doufá, že bude jeho posledními slovy před smrtí.

    Trojím vážně míněným pronesením tohoto prohlášení ve společnosti alespoň dvou muslimských svědků se člověk stává muslimem.

    Salát a du‘á


    „Má-li někdo z vás u dveří řeku, v níž se pětkrát za den myje, co myslíte? Zanechá na něm nějakou špínu?“ Druzi řekli: „Nezanechá na něm žádnou špínu.“ Prorok pravil: „To je příklad pěti modliteb, jimiž Alláh smývá hříchy člověka.“
    MUHAMMAD

    Salát
    Salát je rituální modlitba, která se pronáší zpravidla v mešitě pětkrát denně a jedině v arabštině.
    Rituální modlitbu nebo bohoslužbu předchází omývání neboli wudú‘. Muslimská tradice předepisuje, aby se salát konal pětkrát za den: za svítání, v poledne, uprostřed odpoledne, večer a v noci. Vyžaduje také absolvovat pět pohybů. Každá ukončená modlitba se nazývá rak’a a jejich počet se liší podle denní doby.

    Du’á
    Je soukromá modlitba, kterou je možno Bohu nabídnout kdykoliv. Může to být modlitba díků, prosby o pomoc či modlitba za úspěch při některém konkrétním podnikání.

    Zakát a Sadaqa


    „Není věřícím ten, kdo jí dosyta, zatímco soused po jeho boku zůstává hladov.“
    MUHAMMAD

    Zakát
    Zakát je finanční povinností muslimů. Důležitým principem islámu je, že vše patří Bohu a majetek je lidem pouze dočasně svěřený. Slovo „zakat“ znamená „očištění, růst“. Tím, že muslim odděluje část svého majetku a věnuje ho chudým a potřebným v celé společnosti, očišťuje svůj zbývající majetek. Muslimové přirovnávají toto dělení k protrhávání rostlin, které prospívá celé zahradě. Každý muslim si počítá svůj zakat sám a je to 2,5% jeho ročního příjmu.

    Sadqa
    Sadqa je dobrovolný dar na dobročinnost, který je možno darovat kdykoli. Má se to dělat nejraději potají a neovlivňuje to povinný zakát.

    Sawm


    Podobně jako křesťané mají období půstu, postí se i muslimové, a to v měsíci ramadánu. Od úsvitu do západu slunce nepožívají jídlo, nápoje a zdržují se pohlavního styku a mají se vyvarovat všech zlých úmyslů a tužeb.
    Nemocní, staří, lidé na cestách, těhotné či kojící ženy a děti mohou přerušit půst a vykonat ho v jiné době během roku. Muslimové věří, že člověk, který si upírá světské pohodlí, ač na krátkou dobu, se může zaměřit na své životní cíle.

    Hadždž


    Pátou a poslední povinností každého zdravého muslima je vykonat pouť k posvátné svatyni Ka’bě v Mekce. Než se však na ni vypraví, musí se po dobu své nepřítomnosti úměrně postarat o svou rodinu a ostatní na něm závislé osoby. Pouť je možná jedině mezi osmým a třináctým dnem dhú-l-hidždža – posledního měsíce islámského roku.
    Poutníci mají na sobě jednoduchý oděv, který odstraňuje jakékoli sociální rozdíly. Rituál „hadž“ znamená, že poutníci 7x obejdou svatyni Ka‘bu a 7x přejdou mezi vrchy Safá a Marwa, potom se shromáždí na planině Arafat a modlí se za odpuštění. Následuje symbolické kamenování satana a obětování ovce, jejíž maso se pak rozdává potřebným lidem.




    1) Kolik pohybů vyžaduje rituální modlitba?
    2) Proč je výraz "mohamedán" pro muslima urážlivý?

    Silmarien, vloženo 17:53:10  16. 11. 2012

    Arles - po stopách Rimanov

    Arles (Arelata) je klasické provensálske mesto, ktoré sa z bezvýznamného keltsko-ligúrskeho obchodného miesta vyvinulo na svetovú metropolu staroveku, a je tiež výborným príkladom adaptácie starovekého mesta do európskeho stredovekého sveta. Mesto bolo založené niekedy pred 6. storočím pred Kristom pod názvom Theline. V roku 535 pred Kr. ho dobyli Gréci a v roku 123 padlo do rúk Rimanom na čele s Gaiom Sextom Calvinom. Tí z neho postupne urobili dôležité mesto. V roku 104 pred Kr. dal rímsky konzul Marius vybudovať kanál, ktorý spojil Arles so Stredozemným morom.

    Za svoj vzostup vďačilo mesto Juliovi Caesarovi. Vytvoril tu vojenskú základňu v boji proti svojmu súperovi Pompeiovi, ktorého podporovalo Marseille (Massilia, Massalia). Caesar po víťaznej bitke sústredil veteránov šiestej légie v Arles. Toto bolo v roku 46 pred Kr. a mesto bolo vyhlásené za rímsku kolóniu Colonia Julia Paterna Arelate Sextanorum. Arles prežilo v priebehu niekoľkých desaťročí nevídaný vzostup a vystriedaním Marseille sa stalo hospodárskym centrom Provensálska.

    Rímska Arelata bola mestom značného významu pre celú oblasť, ktorá sa vtedy nazývala Gallia Narbonensis. Zaberalo plochu 99 akrov, čo znamená 400 000 m2 a na jej ploche bolo množstvo dnes veľmi uznávaných pamiatok.
    Začal sa čulý stavebný ruch - bol postavený chrám, divadlo, staroveké kúpele, amfiteáter, víťazný oblúk a vydláždili sa ulice. Vtedy vznikli všetky prvky, ktoré sú podľa rímskeho staviteľa Vitruvia, autora jedinej učebnice o antickej architektúre Desať kníh o architektúre, základnými znakmi rímskeho mesta.

    Vtedy bolo Arles bližšie k moru ako dnes a slúžilo ako hlavný prístav. Tiež malo (a dodnes má) najjužnejší most na rieke Rhone. Tento rímsky most nebol pevný, bol používaný pontónový most z člnov na rieke a s vežami a zdvíhacím mostom na každom konci. Člny boli zaistené kotvami a priviazané k dvom rovnakým vežiam, ktoré boli postavené povyše mosta. Toto nezvyčajné riešenie bolo urobené preto, aby sa eliminoval dôsledok častých silných záplav, ktoré ničili normálne pevné mosty. Z pôvodného rímskeho mostu dnes neostalo nič, bol nahradený moderným mostom neďaleko pôvodného miesta.

    Ako Gallula Roma, malý „galský Rím“, malo Arles približne 10 000 obyvateľov. Z jeho antického pôdorysu sa zachovali dve ulice: Rue de la Calade, ktorá prebieha zo západu na východ a označuje sa aj ako decumanus (porta decumana – hlavná; zadná brána tábora), a Rue de l’Hôtel de Ville, niekdajšia priečna os (cardo – pól, hlavná os).
    V období neskorej antiky vzrástla vážnosť a bohatstvo Arles aj napriek vnútropolitickým mocenským bojom. V roku 308 si Konštantín zvolil Arles za sídelné mesto a dal si tu postaviť rozsiahly palác s veľkým komplexom kúpeľov. Základné múry Konštantínových kúpeľov sa síce nezachovali, ale zostali tu iné nádherné stavby pripomínajúce slávnu rímsku minulosť: mohutná aréna a pohrebisko Les Alycamps, ktoré sa kedysi nachádzalo pred bránami mesta.
    Narodil sa tu Konštantínov syn, neskorší Konštantín II. Uzurpátor Konštantín III. vyhlásil mesto v roku 408 za hlavné mesto Západu, keď sa vyhlásil za imperátora (407-411). Mesto sa dostalo na vrchol svojho vplyvu na prelome 4. a 5. storočia, keď bolo často používané ako hlavné sídlo pre rímskych imperátorov počas vojenských akcií. V roku 395 sa stalo sídlom prefektúry Galia, ku ktorej sa v tom čase správne pridala aj Hispánia s Britániou.

    Arles sa v neskorom období Rímskej ríše stalo uznávaným kultúrnym a kresťanským centrom. Narodil sa tu skeptický filozof Favorinus a toto mesto sa tiež stalo kľúčovým pre rozvinutie kresťanstva v týchto končinách Rímskej ríše. Bolo základňou pre christianizáciu Galie. Bolo tu založené biskupstvo a spomína sa tu mnoho významných osobností, počnúc sv. Trofimom, cez sv. Honoria až k sv. Hilariovi v prvej polovici piateho storočia.
    Arles zostalo náboženským centrom a rivalom Vienne stovky rokov. Celkovo sa tu konalo 19 synôd. Jedna z najdôležitejších sa konala v roku 314 a bol na nej odmietnutý donatizmus. V roku 471 Arles vyplienili Vizigóti a v roku 536 prešlo pod nadvládu Frankov.



    Amfiteáter
    Dvojstupňový rímsky amfiteáter je najväčšou a zrejme aj najobľúbenejšou turistickou atrakciou v Arles, ktorá sa zachovala z rímskych čias. Má 120 rímskych oblúkov (na každom leveli 60), ktoré pochádzajú z 1. storočia. Vstup je zo severnej strany. Amfiteáter má kapacitu 20 tisíc návštevníkov a využíval sa najmä na krvavé súboje muža proti mužovi. V 12. storočí bol premenený na pevnosť (château-fort), počas stredoveku bol plný tunelov, obchodov a domov. Jeho reštaurácia začala v 19. storočí.
    Dnes je využívaný na býčie zápasy – koridu. Ak sa v ňom práve nekoná nejaká akcia, návštevníci môžu preskúmať jeho spleť chodieb. Z jeho vrcholu je dobrý výhľad na okolie.



    Divadlo
    Bolo postavené cisárom Augustom v 1. storočí. Počas storočí malo toto divadlo menšie šťastie ako divadlo v Orange. Ľudia si z neho brali materiál na stavby, až z neho zostali len trosky, ktoré môžeme vidieť dnes. Jeho kapacita sa odhaduje na 10 až 15 tisíc ľudí. Je to jedno z prvých voľne stojacich divadiel s použitím radiálnych stien a galérií. Stĺpy – dvojičky, v stredoveku opísané ako miesto pohanských obetí, boli neskôr začlenené do záhrad kláštora, ktorý bol postavený vedľa.

    Les Alycamps
    Jeho zvyšky sa nachádzajú na juhovýchodnej strane mesta. Slávne rímske a stredoveké pohrebisko, legendárne miesto veľkých kresťanských víťazstiev nad Saracénmi a miesto, kde boli nájdené nádherné mramorové sarkofágy na rímskom pohrebisku. Táto zbierka je najväčšou kolekciou mramorových sarkofágov v západnej Európe. Dnes tam už zostalo len niekoľko sarkofágov, zvyšok bol presunutý do rôznych kostolov a múzeí v Arles.



    Konštantínove kúpele
    Tieto rímske kúpele boli pravdepodobne najväčšími v Provence a jedny z posledných postavených v južnej Galii. Stavebný materiál – kameň, mramor, tehla a betón – ukazujú na obdobie neskorého cisárstva.

    Circus
    Rímske cirky boli najväčšími stavbami v rímskom svete a circus bol zhruba štyrikrát dlhší ako amfiteáter. Circus v Arles bol pravdepodobne dosť veľký na to, aby v ňom mohlo naraz pretekať dvanásť vozov. Cieľová čiara pred cisárskou lóžou bola označená obeliskom.

    Otázky:
    1) Ku ktorému talianskému mestu bolo prirovnávané Arles a s akým prívlastkom?
    2) Ako sa dnes využíva amfiteáter v Arles?

    Fionor, vloženo 08:09:47  14. 11. 2012

    Volba prezidenta Spojených států amerických



    Minulý týden toho byly plné noviny. Barrack Hussein Obama versus Willard Mitt Romney. Demokrat proti Republikánovi. Zájmy chudých kontra zájmy bohatých (to není z mé hlavy, takto byl duel skutečně často interpretován). Přistěhovalci a Tea Party. Černí proti bílým (ok, přiznávám, že tohle už přeháním).

    Jak to dopadlo jsme asi všichni slyšeli a analýza výsledku by zabrala mnohem déle, než vyhrazených deset minut (třeba jen rozbor toho, co výsledek způsobil v Izraeli, je na delší dobu), ale kromě několika stručných analýz, které se mohly objevit v denním tisku nebo v televizním zpravodajství, se vlastně nijak nemluvilo o podstatě prezidentského volebního systému, který je pro USA typický. Americký prezident je totiž, oproti evropským státníkům, v trochu jiné mocenské pozici.

    Prezidentský úřad v sobě (kromě reprezentativní funkce) spojuje pravomoci nejvyššího velitele ozbrojených sil a zároveň představitele federální exekutivy (výkonné moci). V našich podmínkách jsou tyto funkce zpravidla rozděleny mezi hlavu státu a premiéra (prime minister).
    Spektrum konkrétních pravomocí prezidenta a jeho oddělení od legislativní moci (Kongres) je potom poměrně obsáhlé téma, nicméně výše uvedené dává poměrně jasný obrázek o tom, jak významná tato volba je, a proč ji Američané neberou na lehkou váhu. V systému, kdy jsou USA jednou ze světových velmocí je tak americký prezient právem považován za jednu z nejmocnějších osob na planetě.

    Nepřímá volba


    Volba prezidenta USA je nepřímá - voliči dávají hlas pouze zástupcům-volitelům, kteří posléze jejich hlasy „předají“ dál. Na rozdíl od voleb, které nás brzy čekají doma, jednotlivé státy Unie mají ve volbě rozdílnou váhu založenou na počtu volitelů (zkuste si to představit, jako by Praha měla větší množství volitelů, než třeba Brno). Počet volitelů v jednotlivých státech je pak odvozen od množství obyvatel a zároveň souvisí i s množstvím zvolených představitelů v horní a dolní komoře Kongresu - což do zdánlivě nespravedlivého systému vrací jakousi rovnováhu.

    Volba v jednotlivých státech je praktikována na principu „Vítěz bere vše“. Tedy, kandidát, který obdrží nejvyšší počet hlasů, získává všechny volitele daného státu. To mimo jiné vysvětluje, proč je takový boj o Kalifornii, Floridu, Texas a další státy s velkým počtem volitelů...
    Výjimkou v tomto systému jsou státy Nebraska a Maine, které dělí volitele podle počtu hlasů v jednotlivých obvodech.

    Je asi nabíledni, co se může stát: prezidentem Spojených států může být zvolen i kandidát, který nezíská nadpoloviční většinu hlasů od všech zúčastněných voličů - jen na základě toho, že vyhraje ve vhodných volebních obvodech. Již přinejmenším 10 prezidentských kandidátů se takto dostalo do úřadu - naposledy to bylo v roce 2000, kdy demokratický kandidát Al Gore porazil republikána George Walkera Bushe ml. na počet hlasů (o více než 500.000, což při 312 milionech obyvatel není mnoho, i když ve skutečnosti hlasovalo jen 105 milionů oprávněných voličů), ale na počet volitelů nakonec vedl Bush (271 volitelů proti 266, které měl Gore).

    Proces volby


    Dnem voleb je vždy první úterý po prvním pondělí v listopadu prezidentského volebního roku - tzv. volební superúterý. Volit se dá i v předtermínu, ale to dělá jen velmi málo občanů oprávněných volit (a bohužel jsem nenašel žádné předpisy, které by se k tomu vázaly).
    A aby to nebylo tak jednoduché, tak potom volitelé první pondělí po druhé středě v prosinci vyhodnotí výsledky voleb a zašlou své hlasy do Kongresu, kde se v trapně fádní den 6. ledna sejdou obě komory a předseda senátu (t.č. úřadující viceprezident) přečte hlasy jednotlivých volitelů (všech 538).
    Po sečtení hlasů je pak znám nový prezident Spojených států.

    Pokud by došlo k rovnosti hlasů volitelů (nebo ani jeden z kandidátů nezískal potřebných 270 hlasů), hlasuje dolní komora Kongresu (Sněmovna reprezentantů - 435 osob) a prezidentem se stává kandidát vzešlý z této volby. Kandidát na druhém místě je pak jeho viceprezidentem. K takové situaci došlo v roce 1800 (rovnost hlasů) a 1824 (méně než 270 hlasů od volitelů).

    Volitelé


    Někdo by mohl namítnout, k čemu tam jsou volitelé, když vlastně na základě výsledků voleb v jednotlivých státech lze dopředu odhadnout, jaký bude výsledek? Vlastně jde jen o čísla a součty...
    No a ono nejde! Volitel totiž může (podle americké ústavy) dát hlas libovolnému kandidátovi nebo dokonce i občanovi, který nekandidoval, ale splňuje zákonné podmínky („Volitelnou na úřad prezidenta může být jen osoba, která získala občanství Spojených států zrozením či měla toto občanství v době přijetí ústavy, dosáhla věku třiceti pěti let a bydlí alespoň čtrnáct let ve Spojených státech.“ - Ústava, čl. II, odd. 1).
    O takové situaci výjimečně docházelo, i když nikdy neovlivnila výsledek voleb, proto Nejvyšší soud v roce 1952 přiznal jednotlivým státům Unie právo na tvorbu zákonů, které by zavazovaly volitele k tomu, aby se řídili volebním výsledkem. Některé státy tuto možnost využily, přesto zatím zůstává 21 států, které svým volitelům přiznávají jejich právo svobodné volby.


    Americké volby dnes v mnohém připomínají magický rituál. Druhé úterý po třetí středě před osmým úplňkem nepřechodného roku... a tak dále... Navíc v nich figuruje ještě celá řada dalších zvyklostí vázaných na prezidentské primárky (začínají vždy v New hampshire), sjezdy stran (opozice má vždy první termín) a podobně, což snadno zamotá hlavu i odborníkům, kteří se tématem pravidelně zabývají. A zamotalo by víc, kdyby některá z malých stran, které většinou získávají volební zisk pod 5 % výrazněji uspěla. A celý ten kolotoč se odehrává v období delším jednoho roku s obrovskými investicemi do kampaní...
    Dá se říct, že oproti Američanům máme prostě neskutečnou volební pohodu... :)

    Otázky:
    1. Čím je pozice amerického prezidenta výjimečná oproti prezidentům v Evropě?
    2. Za jakých okolností hlasuje o Prezidentovi USA dolní komora Kongresu, namísto volitelů?

    verlit, vloženo 09:16:10  12. 11. 2012

    PERIODICKÉ CIKÁDY A PRVOČÍSLA


    „Safety in numbers“ je heslo, které využívá řada živočišných druhů jako strategii přežití. Některé z nich ji však dotáhly takřka do dokonalosti.
    Cikády jsou v podstatě bezbranní tvorové. Nemají žihadla, silná kusadla, nejsou jedovaté ani nepříjemně nepáchnou. Pro řadu predátorů se tak řadí do kategorie „chutná svačinka“. A to se cikádám, pochopitelně, moc nelíbí.
    Vyvinuly proto strategii „pojďme se všichni vylíhnout najednou, bude větší šance, že se predátoři přežerou a my přežijeme“. Jenže…to vyžaduje opravdu hodně cikád. Hodně, hodně moc. Aby byl každý jednotlivý rok „rokem cikád“, to jako živočišný druh neutáhnou.
    Proto začaly některé cikádí poddruhy tuhle taktiku vylepšovat. Když protáhnou svůj životní cyklus tak, aby se nelíhly nějaké cikády každoročně, ale aby se všechny cikády daného poddruhu vylíhly jednou za čas najednou, šance na přežití stoupají. I to má ale háček. Ne všechny poddruhy cikád byly tak prozíravé – a když se různé poddruhy vylíhnou ve stejném roce, hrozí riziko, že se smíchají navzájem, ty „chytré“ se spáří s těmi, které ještě tuhle taktiku nevynalezly, a dlouhý životní cyklus jde do háje. A tady vstupuje do taktiky matematika.
    Dva nejúspěšnější poddruhy periodických cikád se rodí v obrovských počtech (až 1,5 milionu jedinců/akr) každých 13, resp. 17 let. Fixní perioda znamená, že můžeme prakticky s naprostou přesností předvídat, které roky se jednotlivé snůšky objeví. Proč jsou však periody právě 13 a 17 let? Tím se dostáváme ke slíbeným prvočíslům. Základní vlastností prvočísla je, že beze zbytku není dělitelné jiným číslem než samo sebou nebo jedničkou.

    Totéž se dá říct i jinak: cikády s 13 letou periodou a cikády se 17 letou periodou se „sejdou“ ve stejném roce líhnutí pouze jednou za 221 let. Pravděpodobnost jejich zkřížení je proto extrémně nízká. Chytré cikády!
    V roce cikád, kdy se očekává líhnutí, obvykle místní lidé – pokud mohou – na pár týdnů odjedou na dovolenou a naopak vědci se radostně sjíždějí do daných oblastí, aby fascinující tvory zkoumali. Obrovská úroda cikád láká také velké skupiny predátorů a naopak není moc dobrou zprávou pro mladé stromky, kterým larvy často zdecimují kořínky. Cikády však vegetaci tuhle nevýhodu vzápětí vykompenzují. Když po pár týdnech intenzivního zpěvu a páření nakladou vajíčka a zahynou, leží na zemi často souvislá vrstva mrtvolek, která znamená pro půdu něco jako steroidovou kůru pro svalovce v posilovně. V roce, následujícím, cikádí rojení, se veškerá vegetace zelená a roste jako vzteklá.
    A pak se zase všechno vrátí do normálu na dalších 13 nebo 17 let.

    Otázky:

    1. Jak dlouhé jsou typické cykly periodických cikád?

    2. Proč je pro cikády výhodná délka cyklu, odpovídající prvočíslu?

    toomz, vloženo 09:47:19  10. 11. 2012

    Evee ještě posílá po SMS otázky:

    1. jakym zpusobem se zpracovaly hromady suti,ktere zbyly v Berline z rozbombardovanych staveb?
    2. Co to byla "Interbau"?
    3. Co se stalo s byvalym letistem Tempelhof po jeho definitivnim uzavreni v r. 2008?

    Evee, vloženo 15:50:54  09. 11. 2012

    BERLÍNSKÁ ARCHITEKTURA

    Berlín, hlavní město spolkové republiky Německo, je druhé největší město v Evropské unii. Žije v něm 3,5 miliony obyvatel, téměř třetina obyvatel je neněmeckého původu, bydlí tu vedle sebe lidé 185 různých národností. Berlín patří mezi nejvíce pulzující a nejrychleji se proměňující město Evropy. Po ukončení 2. světové války je neustále ve výstavbě a rekonstrukci, jestli jste v Berlíně byli naposledy před pěti lety, určitě ho nyní nepoznáte a bude to trvat ještě řádku let, než všechna staveniště z města zcela zmizí.
    Ačkoli byl Berlín založen již ve 13. stol., mnoho historických památek zde nenajdete. Mark Twain po své návštěvě v r. 1891 poznamenal, že “Berlín je nejnovější město, jaké kdy viděl”, což bychom mohli říct i dnes. Je zde pár ojedinělých staveb z poloviny 17. stol. (tehdy vznikla třída Unter den Linden, na které leží Humboldtova univerzita, zámek Charlottenburg, který byl postaven ve stylu Versailles, nebo zámek Bellevue, dnešní prezidentské sídlo), více už je tu zastoupen neoklasicismus, který do města přinesl největší pruský architekt Karl Friedrich Schinkel a díky němuž se chvíli Berlínu dokonce přezdívalo “Atény na Sprévě” (mezi budovy tohoto období patří např. Schauspielhaus - dnešní Konzerthaus, Altes Muzeum na muzejním ostrově, nebo Braniborská brána). Po založení Německé říše císařem Vilémem v r. 1871 zavládl městu architektonický historismus, recyklace dřívějších stylů a míchání několika stylů dohromady (např. budova dnešního Reichstagu, Berlínský dóm). Začátkem 20. stol. nastalo období modernismu, stavěly se převážně průmyslové a komerční stavby, ale když přišla 1. světová válka, kreativita architektů šla stranou. Až v meziválečném období, v době Výmarské republiky, se začalo bujně experimentovat ve všech společenských směrech a tvůrčí klima přilákalo do Berlína nejlepší osobnosti avantgardní architektury (např. Bruna a Maxe Tautovi, le Corbusiera, Mies van der Rohe, Ericha Mendelsohna nebo Hanse Scharouna). Ti tvrdě odmítali historismus a prosazovali nové směry. Hans Scharoun vytvořil tehdy vizi vytvoření tzv. Kulturfora, kulturního pásu sahajícího od Muzejního ostrova k zámku Charlottenburg.Walter Gropius přemístil v roce 1932 do Berlína slavnou uměleckoprůmyslovou školu Bauhaus, a Berlín by jistě dnes vypadal zcela jinak, kdyby se o rok později nedostal k moci Adolf Hitler. Mnoho dobrých architektů odešlo do exilu, hlavně do USA, a z plánovaných staveb sešlo. Namísto toho se začly stavět monumentální stavby (např. robustní dílo architekta třetí říše Ernsta Sagebiela, Reichsluftfahrstministerium - ministerstvo letectví, kde nyní sídlí Spolkové ministersvto financí, nebo letiště Tempelhof). Hitler měl velké plány na výstavbu dvou křižujích se os Berlína, uprostřed s obrovským náměstím, kterému měla dominovat mohutná, 290 m vysoká sněmovna lidu. K uskutečnění těchto plánů nikdy nedošlo, když totiž přišla 2. světová válka, letecké nálety a pouliční boje zničily či poškodily více než polovinu veškerých staveb ve městě! Zůstalo asi 25 miliónů kubíků sutě, z nichž většinu odstranily ženy zvané Trümmerfrauen (suťovky). Z navršeného válečného odpadu se vytvořily tzv. suťové kopce, které se upravily na parky a rekreační oblasti, a jsou to téměř jediné pahorky ve městě, protože Berlín je jinak velmi placatý.
    S poválečným rozdělením Německa se z Berlína stala dvě rozdílná města, a to ještě před postavením zdi. Vznikl ostrý kontrast mezi východoněmeckou architekturou, orientovanou na Moskvu, a moderním západem. Zatímco na jedné straně probíhala výstavba mohutné Ruské ambasády nebo socialistického bulváru Karl-Marx-Allee lemovaného monstrózními betonovými budovami ve stylu Zuckebäckerstill (stavební dort), v západní části se snažili vyhnout jakékoli nabubřelosti a citlivě rekonstuovali zničené obytné části města, např. Hansaviertel, a do města se opět vrátil dřívější kreativní duch, když se v r. 1957 konala mezinárodní architektonická expozice Interbau, která do západního Berlína přilákala 54 renomovaným architektů ze 13 zemí (mezi nimi třeba Walter Gropius, Le Corbusier, Luciano Baldessari, Alvar Aalto) a díky které vznikly stavby jako Haus der Kulturen der Welt nebo moderní bytový komplex Le Corbusier Haus. Konečně se mohly realizovat Scharounovy plány na stavbu Kulturfora, i když kvůli berlínské zdi ne kompletně. Když po pádu zdi došlo ke znovusjednocení Německa, začal program rozsálhých rekonstrukcí, výstavby a modernizace města, které probíhají dodnes.

    Po tomto stručném ohlédnutí se za historií architektury v Berlíně bych ráda věnovala malou pozornost právě jedné unikátní stavbě, a to pozoruhodnému osudu letiště Tempelhof.

    LETIŠTĚ TEMPELHOF

    V r. 1934 bylo na pozemku bývalého poměrně malého letiště téměř v centru Berlína vybudováno ústřední letiště nacistického Německa. Značnou roli při plánování letiště a jeho realizaci hrála skutečnost, že toto letiště bylo koncipováno pro hlavní město Germania (to mělo být hlavním městem nejen Třetí říše, ale i celého světa, jednalo se o projekt architekta Alberta Speera). Hlavní budova letiště s nástupištěmi se rozpíná přes 1230 metrů a dnes zabírá 3. místo na žebříčku největších samostatně stojících budov na světě (po Pentagonu ve Washingtonu a Ceauçescovou budovou paláce parlamentu v Bukurešti). Přistávací a vzletová plocha činí 400 hektarů (to je zhruba 100 Václavských náměstí nebo 300 fotbalových hřišť).
    V r. 1945 bylo letiště obsazeno sovětskou armádou a vzápětí předáno americké správě. Mezi červnem 1948 a květnem 1949, během berlínské blokády, stálo letiště v centru světové pozornosti jako tzv. Luftbrücke (letecký most), kdy bylo potřeba zásobovat 2,5 miliony obyvatel západního Berlína, a jiná, než vzdušná cesta nebyla tehdy možná. V té době zde přistálo nebo startovalo letadlo každých 90 sekund. Od r. 1950 letiště fungovalo pro civilní účely a do r. 1960, než se otevřelo druhé letiště Tegel, bylo jediným spojením západního Berlína s okolním světem. Právě jeho výhodná poloha velmi blízko centru města (na kole jste odtamtud za 15 minut u Braniborské brány) byla jednou z hlavních příčin jeho zavření. Letecký provoz byl ukončen 30.10.2008.
    Zajímavý je jeho osud po skončení letecké dopravy. Ještě před uzavřením letiště proběhlo referendum mezi obyvateli Berlína o tom, jestli bude letiště dále fungovat v omezeném provozu, nebo jestli se zavře a jeho velká plocha se využije na jiné účely. Berlíňané si zvolili druhou variantu, vznikl tak obrovský park a dnes se na travnatých plochách konají různé festivaly, sportovní akce, o letních víkendech se tu griluje a piknikuje, na podzim se zde koná festival pouštění obřích draků. V letištní hale probíhají rozmanité akce, jako módní přehlídky, hudební festivaly, vzniklo tu kreativní centrum a do budoucna se toho tu ještě mnoho plánuje, tak uvidíme, co tu za pár let zase objevíme nového.

    Genevieve, vloženo 15:57:29  05. 11. 2012

    Vývoj církevní situace za Přemysla Otakara I. 2/2.

    Setkání v Kladrubech

    V lednu 1219 se konalo setkání v Kladrubech, kde se sešel král, čeští šlechtici a duchovní s delegáty papeže v čele s řezenským biskupem. Tam se slavnostně dohodli, že biskupovi sice patří obsazování beneficií a soudní pravomoc nad duchovními, ale s výhradou patronátních práv a s jurisdikcí biskupa jen ve věcech duchovních. Zároveň také bylo biskupovi navráceno postavení, majetek a privilegia. Ondřej nebyl s výsledkem spokojený, jelikož úmluva se dala vykládat jinak v církvi a jinak v českých zemích, ale vše bylo dohodnuto, biskup měl garantovanou bezpečnost a vrátil se do svojí diecéze. Ondřej po krátkém pobytu ve své diecézi zjistil, že se církevní postavení samozřejmě spíše zhoršilo, než zlepšilo, takže byl donucen opět odejít a na Čechy uvalit druhý interdikt.
    Obě dvě strany problému uznaly, že je potřeba na to jít trochu jinak a otevřít si dveře pro dlouhodobý proces změn. Za Přemysla nyní promlouval Jan de Scacario, prokurátor králem Přemysla. Kurie nyní vyjednávala zároveň s Přemyslem a zároveň s Ondřejem.

    Dohoda Přemysla Otakara I. s papežem

    Naprosto klíčovou změnu v celé aféře přinesla římská dohoda mezi kurií a stranou krále Přemysla Otakara I. Zveřejnění proběhlo 11. ledna 1221 listem papeže Honoria III. Rozhodla se změnit české zvyklosti a nastolit pořádek platný v celé církvi, co se týkalo otázky desátků. Dosazování měl biskup aspoň schválit a bylo mu zaručeno právo vizitace ve své diecézi. Král se také zavazoval obnovit biskupská privilegia a všechna další, o která církev v průběhu dlouhého sporu přišla. Na dovršení mírového procesu měl dohlížet zvláštní papežský legát kardinál Řehoř de Crescentio, který pocházel z římské elity.

    Velké privilegium české církve
    Na jednání na Šacké hoře, na pomezí moravsko-rakouském, se tehdy uzavřel mír a upřesnila se dohoda mezi Ondřejem a královským prokurátorem. Výsledkem byla listina zvaná jako „Velké privilegium české církve“ vydaná 10. března 1222. Ačkoliv za stranu církve tu byla spousta zastupitelů, musel se oprávněně Ondřej cítit ve svém boji dost osamocen, jelikož kouzlo Přemyslovo zapůsobilo jak na legáta, tak i na ostatní, stejně jako jeho ochota (a výrazná finanční štědrost), která výrazně kontrastovala se strohým přístupem Ondřeje. Jediný konkrétní úspěch biskupa spočíval v obnovení staršího Přemyslova privilegia pro pražského biskupa a jeho kostel. Země se konečně zbavila tíhy interdiktu, ale Ondřej, který tvrdil, že se bojí o život, se již do svojí diecéze nevrátil. Celý zbytek událostí pozoroval z povzdálí Itálie a nedlouho poté v cizině také zemřel.

    Církevní situace v Českém knížectví po smrti Ondřeje, biskupa pražského
    Přemysl se pokusil dokázat, že je snadné se s ním dohodnout, pokud to neruší všelijaké snahy Ondřeje a že mu velice leží na srdci blaho církve, takže, za pozdějšího pobytu legáta v Praze, vydal Velké privilegium české církve dne 10. března 1222. „Církevním institucím privilegium např. povoluje využívat lesy, které jim patřily. Král neměl požadovat od klášterů plné vozy spíže pro své cesty či tažení, a šlechta si neměla v klášterech vymáhat pohostinství. Opatové a hodnostáři měli mít zajištěný přístup ke králi a k nejvyšším úředníkům na své stížnosti v době generálních kolokvií. Prosazuje se snaha o zlepšení pozice církevních poddaných. V případě dopadení zloděje neměla být zpleněna celá ves, nýbrž jenom dům zloděje. Pokud nebyl odhalen ve vsi vrah, měla vesnice zaplatit jen tolik, kolik dříve celá usedlost. Poddaní klášterů měli konat zemské roboty jen tehdy, pokud byly nařízeny i ostatním. Měli také volný přístup k trhům bez zvláštních poplatků. Držby klášterních institucí měly být podřízené řádné jurisdikci krále a nejvyšších úředníků. Ti však mohli přenést rozhodování zase na provinční úředníky“ jak píše Vaníček v publikaci Velké dějiny zemí Koruny České.
    Celá listina vlastně vychází z jednání, která proběhla na Šacké hoře, jemuž za přítomnosti Přemysla i Ondřeje předsedal papežský legát Řehoř de Crescencio. Průběh celého jednání byl protokolárně zachycen, takže máme i jasnou představu, jak to celé probíhalo. Na celém jednání se účastnili také biskupové z Vratislavi a Nitry.
    Jak ovšem výsledek celého dlouholetého sporu hodnotit? Došlo k rozhádání dlouholetých přátel, jakými byl Přemysl Otakar I. a pražský biskup Ondřej. Z historického hlediska to ovšem berme spíš jako „civilizační transformaci“. Opět se vydělil ambiciózní klerik, který se odvážil zaútočit na tradiční pozice státu a šlechty. Biskup Ondřej nedosáhl svých primárních cílů, tedy založení arcibiskupství, což mu pravděpodobně překazil sám Přemysl Otakar I., a k omezení moci panovníka v domácí církvi. Ale i přesto dosáhl biskup Ondřej velkých úspěchů spíše z dlouhodobého hlediska. Pouze silou své vůle a osobnosti dosáhl římskou úmluvou zásadního obratu, který by bez něj nenastal, nebo by nastal výrazně později.
    Ondřej možná umíral s pocitem zklamání a nevděku, ale z dnešního pohledu dosáhl více, než si připouštěl. Podařilo se mu určitým způsobem omezit barbarství doby a prosadit „svobodnější společnost“. Také z dlouhodobého hlediska bylo pomoženo vzdělanosti, jelikož církev dostávala více desátků a peněz z vlastní hospodářské aktivity, takže narůstala autorita domácí církve, což vedlo k náročnější zbožnosti a rozšiřování vzdělanosti. Kurie, i díky němu, se začala výrazně více zajímat o český stát a vývoj jeho církevních svobod. Pražská kapitula zvolila, po Ondřejově smrti jeho protivníka Pelhřima, který byl dokonce papežem suspendován. Nicméně biskupa Pelhřima konsekroval Přemyslův přítel arcibiskup mohučský Sigfried. Papež na toto poněkud pochybné jednání reagoval faktickým omezením volebního práva pražské kapituly jako poněkud nesvéprávné instituce a zároveň zpochybnil kompetentnost mohučského arcibiskupa, co se týče rozhodování v záležitostech českých zemí.
    Náhled na samotnou osobnost biskupa Ondřeje nikdy nebyl příliš příznivý. V kruzích kléru se zlepšil v několika dalších generacích, ovšem v kruhu šlechticů si již renomé nikdy nezlepšil. České země tímto také promarnily možnost založit v Praze arcibiskupství, kteroužto chybu museli napravit až Lucemburkové.


    Otázky:
    1. Kdy proběhlo jednání na Šacké hoře a co bylo jeho výsledkem?
    2. Proč je autor Dalimilovy kroniky uváděn jako tzv. Dalimil?

    toomz, vloženo 16:03:16  02. 11. 2012

    EDUARD ŠTORCH A ARCHEOLOGIE
    Autor: Shadw



    Eduard Štorch za svůj život navštívil nespočet archeologických nalezišť, některá sám objevil, na některých pracoval. Dokázal se dívat kolem sebe s otevřenýma očima a nacházet na svých výletech a procházkách příležitosti k archeologickým zjištěním. A ty se pak stávaly předlohou pro jeho knihy.
    Nespokojoval se však pouze s teoretickým poznáním. Chtěl na vlastní kůži zkusit život postav, kterým vdechl život. Zkoušel rozdělat oheň pomocí dřevěné hůlky, učil se štípat pazourky, vyrobit luk … Dokonce se svou ženou Boženou několik dní tábořil v Kokořínském údolí.

    Záliba v archeologii ho snad vedla k průzkumům okolí Lobče, rodiště jeho manželky a místa jejich letního pobytu. Spolu se svým přítelem, řídícím učitelem Jechem z Lobče zde prováděli v letech 1939 – 40 sběry a objevili rozsáhlé sídliště z mladší doby kamenné. Jedná se o sídliště na JV svahu Pustého sadu (vrchu) s velkými sídlištními objekty.
    Od roku 1938 prováděl v této oblasti geologický průzkum dr. Karel Žebera (geolog a archeolog), který potvrdil neobvyklý rozsah sídliště (40 – 45 ha).
    V roce 1940 prohlížel naleziště Jan Filip a zjistil, že patří mezi naše největší osady z mladší doby kamenné. Shledal však naleziště poškozené hlubokou orbou.
    V roce 1946 se sem vrátil dr. Karel Žebera a mimo jiné zjistil, že toto neolitické sídliště dosahuje od Pustého sadu k silnici Lobeč – Vrátno a za silnici Vrátno – Doubravice.
    V padesátých letech zde prováděl výzkum Václav Spurný z SAÚ. Z předchozího plánu zkoumat velkou plochu naleziště sešlo, a tak byla vykopána sonda 12 x 14 m. Objevily se zde jámy nepravidelných tvarů a mísovité prohlubeniny s různými výstupky bez stop po kůlové konstrukci. Komplex jam byl zaplněn do hloubky kolem 1 m splachovou šedou vrstvou, která obsahovala volutové a vypíchané střepy a pazourkové artefakty.
    Pazourkové industrie bylo nalezeno neobvyklé množství. Ze sondy bylo získáno 4600 kusů, z toho 700 bylo identifikováno jako nástroje. Jsou vyrobeny především z baltických křídových pazourků z ledovcových nánosů, 2 nástroje byly určeny jako pazourek z Polska, malé množství je z křemence a chalcedonu.
    Nástroje byly určeny převážně jako srpové čepelky s vysokým leskem, lichoběžníkovité příčné šipky, škrabadla, vrtáčky, vzácně rydla, drasadla, otloukadla. Byl zde nalezen také dosud neznámý druh nástroje: brousek roubíkovitého tvaru – snad k vybrušování okraje otvoru u sekeromlatů.
    Celá kolekce má podle V. Spurného zřetelný pozdně tardenoiský charakter. V hlazených amfibolitových nástrojích jsou doloženy běžné tvary (klíny, sekery, motyky, drtidla na obilí, roztírače)
    Kostěné nástroje ani zvířecí kosti zjištěny nebyly.

    Tolik odborná řeč archeologická. Co o lokalitě napsal Eduard Štorch? Mimo jiné připravoval ve spolupráci s dr. Absolonem odbornou zprávu o nalezišti v Lobči. Bohužel, nebyla nikdy publikována.
    Štorch však do prostředí, jemu důvěrné známého, zasadil děj některých svých románů. Právě v mladší době kamenné se odehrává příběh Minehavy. Štorch usadil na Pustý vrch rod Sokolů. Mezi muži toho rodu byl i Žvejkal, otloukač pazourků. (str. 70, druhý odstavec): Sám by o tom vykládal: „To nejde uhodit sem, uhodit tam a spokojit se s tím, co se odštípne. Já vždycky vidím napřed, co se mi odštípne, a pak dostanu z každého pazourku ten tvar, k jakému se právě nejlépe hodí! Nebudu štípat nožík z kamínku, o kterém vím, že z něho bude výborné škrabadlo nebo rydlo. A jiný kamínek na mě volá, že chce být vrtáčkem, a ne pilkou. Jak se na pazourek podívám, vím, co z něho bude. Nutit pazourek, aby se stal nožem, když chce být škrabkou, je plýtváním drahým zbožím a nikdy nevede ke zdaru. Proto máme tolik špatných a ledajakých nástrojů! Když já něco udělám, každý o tom řekne, že z toho pazourku se musil udělat právě a jen ten nástroj. Tomu se říká 'dokonalá práce' - a já jinou nedělám...“ Žvejkal v knize učinil objev vrubového nožíku, který proslavil jeho rod daleko široko a Pustý vrch se stal střediskem velkovýroby pazourkových nožíků na mnoho pokolení.



    Kromě Minehavy se v okolí Lobče odehrává také kniha Zastavený příval vyprávějící o vpádu franckých vojsk do Čech v roce 805. Takto Štorch popisuje Vrátenskou horu a její okolí: „Všechen široširý kraj kolem Vrátenské hory, první vysunuté hlídky kdysi sopečného Středohoří, je pokryt nekonečnými lesy. Jen úzké stezky, prošlapané nákladními soumary, vedou bezpečně neprostupným pralesem. Při cestách jsou na vhodných místech, zvláště při vstupu cesty do hvozdu, zřízeny stanice s hlídkami chodů a výběrčími mýt. Hrozí-li nepřátelský vpád, bývají stromy podél stezek podsekány a sem – tam přes cestu skáceny.
    Jsou-li takové záseky včas připraveny, může být jimi vstup do Čech velmi ztížen, ba znemožněn.
    Vrátenská hora se stala středem rozsáhlé pevnostní soustavy. Už sama příroda opevnila tuto rozlehlou horu bludištěm skalních roklí, a když ještě lidská ruka zpevňuje náhorní hřbety a ostrohy nasypávanými valy s pevnými ohradami, nepronikne nepřítel od severu lehko do vnitřních Čech. (…)“ Opevnění na Vrátenské hoře však existovalo jen ve Štorchově fantazii, nebylo nijak prokázáno.


    ___________________________________
    LITERATURA

    FILIP, J. 1947: Dějinné počátky Českého ráje. Praha.
    LUTOVSKÝ, M. - SMEJTEK, L. a kol. 2005: Pravěká Praha. Praha.
    SKLENÁŘ, K. 1982: Pravěké nálezy na Mělnicku a Kralupsku. Mělník.
    SKLENÁŘ, K. 2005: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha.
    SKLENÁŘ, K. - SKLENÁŘOVÁ, Z. - SLABINA, M. 2002: Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha.
    SPURNÝ, V. 1951: Neolitické sídliště v Lobči. AR 1951/III, 124 – 126, 130 – 135.
    ŠTORCH, E. 1909: Hroby se zvoncovitým pohárem na Proseku, Časopis přátel starožitností 17, 55 – 56.
    ŠTORCH, E. 1911: Markomanské hroby v Libni, Pravěk 7, 144 – 145.
    ŠTORCH, E. 1911: Ténský hrob v Hloubětíně, Pravěk 7, 143 – 144.
    ŠTORCH, E. 1914: Nordická osada a předůnětické pohřebiště na Libušáku v Libni, PA 26, 81 – 88.
    ŠTORCH, E. 1921: Praha v době předhistorické. Pravěký člověk a jeho kultura. Praha.
    ŠTORCH, E. 1992: Volání rodu. Praha.
    ŠTORCH, E. 1997: Hrdina Nik. Praha.
    ŠTORCH, E. 1997: Lovci mamutů. Praha.
    ŠTORCH, E. 2000: Zastavený příval. Praha.
    ŠTORCH, E. 2002: Minehava. Praha.

    toomz, vloženo 11:35:42  31. 10. 2012

    EDUARD ŠTORCH - ŽIVOTOPIS
    Autor: Shadw



    Eduard Štorch se narodil 10. 4. 1878 jako druhý syn Anně a Vojtěchu Štorchovým v Ostroměři, kde jeho otec pracoval jako správce vodárny. V roce 1897 absolvoval učitelský ústav v Hradci Králové a své povolání vykonával na řadě škol ve východních a severních Čechách. (Třebechovicích, Malově Lhotě, Dolní Dobré Vodě u Hořic, Hostomicích u Duchcova). Od roku 1899 do roku 1903 působil na Mostecku. Roku 1903 odešel do Prahy a působil zde nejprve v Libni (1903 – 1907), pak v Bubnech (1907 – 1922).
    Když přišla první světová válka, byl Štorch zařazen na frontu, ale z transportu se mu podařilo utéci. Skrýval se pak v pražském Jedličkově ústavu a v ústředním útulku hlavního města Prahy v Bartolomějské ulici.
    Po válce byl jmenován ředitelem pražské Dětské útulny a stal se zástupcem okresního školního inspektora v Bratislavě. Od roku 1922 učil na Novém Městě, kde se stal roku 1933 ředitelem školy. Toto místo opustil r. 1939, kdy odešel do penze.
    Eduard Štorch se věnoval nejen své pedagogické praxi, ale také archeologii, literatuře a novinařině. Věnoval se zároveň osvětové činnosti a je autorem mnoha článků politických a odborně pedagogických. Pro své politické články musel opustit některé školy, kde vyučoval.
    Mimo jiné usiloval o spojení vyučování s pobytem v přírodě, příkladem je jeho proslulá Dětská farma, kterou vedl v letech 1926 – 1930 na Libeňském ostrově, pořádal lyžařské kurzy pro děti i pedagogy, levné zájezdy k moři do Jugoslávie a vodil své žáky o nedělích do přírody okolo Prahy. Jako pedagog bojoval také o reformu dějepisu, aby nebyl jen shlukem fakt, ale představoval obraz života té doby. „Nahodilé zvuky nejsou hudbou a symfonií, hromádka kaménků není ještě mozaikovým obrazem, hrstka koleček a hřídelků nejsou hodinky, kniha plná historických faktů není ještě dějepis. Ovšemže bez tónů není hudby, bez kaménků mozaiky, bez koleček hodin a bez faktů dějepisu.“
    Ve 30. letech napsali s Karlem Čondlem trojdílnou učebnici nazvanou Pracovní učebnice pro školy měšťanské, která byla na svou dobu velmi pokroková.

    Archeologii se začal věnovat roku 1902 v době svého působení na Mostecku a nevzdal se jí ani po svém příchodu do Prahy. Navštěvoval přednášky např. Lubora Niederleho a Jana Axamita a dál sám studoval. Spolu se svými žáky prováděl výzkumy pod Bulovkou (našli část mamuta), v Kobylisích (nádoby vinařického stupně, kosti divokých koní), v Lobči i jinde.

    Mezi archeology našel i dobré přátele, Josefa Antonína Jíru, Josefa Floriána Babora, souseda, zájemce o paleoantropologii a paleolit. Právě s ním publikoval nález kobyliské lebky, která byla pokládána za lebku ze závěru pleistocénu.
    R. 1908 byl v Libni nalezen tzv. vavřínový list, který Štorch s Baborem představili Společnosti přátel starožitností jako hrot typu vavřínového listu známého z francouzského mladopaleolitického solutréenu. Jenomže vyvstalo podezření, že se jedná o podvrh donesený do Prahy z Předmostí, kde byl tento typ už dříve nalezen. To bylo záminkou pro kampaň vedenou Albínem Stockým a Josefem Schránilem z Národního muzea proti Štorchovi. Mimo jiné zpochybňovali Štorchovy práce o pravěku Prahy a to mělo za následek vypovězení Štorucha z české archeologie.



    Na základě své sběratelské a výzkumné činnosti vydal Štorch dvě odborná díla: 1916 – Praha v pravěku; 1921 – Praha v době předhistorické. Jednalo se o díla napsaná s ohledem na pedagogické využití. Štorch zde však uveřejňoval i sporné závěry, což odborná veřejnost archeologická neopomněla proti němu použít ve sporu o vavřínový list.
    Jeho zájem o další obory se odrazil v jeho dalších dílech např. Vývoj tvorstva a vznik člověka (1912), První lidé v Čechách, Počátky života zemského, Původ náboženství …
    V duchu svého pedagogického názoru se rozhodl přiblížit dětem dějepis pomocí beletristických zpracování nejrůznějších témat. Jeho první knihou pro mládež byla v roce 1907 kniha Člověk diluviální, která vypovídala o životě pravěkého člověka. Štorchovou nejznámější knihou jsou bezesporu Lovci mamutů, vyprávějící o životě pravěkých lovců z období mladšího paleolitu.
    Z další beletristické tvorby jmenujme: Osada havranů, U veliké řeky, Minehava, V šeru dávných věků, Bronzový poklad, Statečné mládí, Zlomený meč, Volání rodu, Junáckou stezkou, Hrdina Nik, Zastavený příval, O Děvín a Velehrad a Meč proti meči.
    Řada jeho knih byla přeložena do mnoha cizích jazyků a získala ohlas i ve světě.

    Eduard Štorch zemřel 25. června 1956 v Praze. Je pohřben v Lobči (okres Mělník).

    toomz, vloženo 12:59:06  26. 10. 2012

    Es muss sein

    Díky tomu, že už žiji šestým rokem v Berlíně, často se mě lidé ptají na to, jak se tam žije. Dost často po mně též v rozhovorech vyžadují přímé srovnání školských systémů, výuky, úrovně hudebních těles apod. Pokusím se sesumírovat něco univerzálního, co se nesoustředí jen na hudbu, ale obecně na život. A třeba z toho nakonec vyjde něco, co bude mít též informační, ne pouze vyprávěcí hodnotu :) Otázky na závěr nepřikládám, neb není co si pamatovat.

    Přesnost

    Jak je to s německou přesností, dochvilností? Zde jsou bohužel veškeré předpovědi pravdivé, v Německu se chodí všude na čas! Stačí se podívat na orchestr - je nepsané pravidlo, že s úderem určitého času, tedy ve chvíli, kdy se pomyslná ručička překlopí z :59 na :00, musí zaznít první tón zkoušky. Tomu, kdo se opozdí, jsou adresovány vyčítavé pohledy a i ti, kteří jsou zdánlivě "v pohodě", to ve skutečnosti mohou také jen hrát. Dochvilnost je prostě v krvi, dochvilnost se dodržuje. Něco jiného je to však s autobusy. Nevím, čím je to způsobeno, ale poslední roky pozoruji, že autobusy jezdí výrazně později. Mě to osobně vyhovuje, protože na zastávku vždy většinou dobíhám, ale odporuje to výše uvedenému. Nutno dodat, že tramvaje či s-bahny už jsou přesné jako hodinky švýcarské výroby - odjíždí přesně ve chvíli, kdy ručička opouští :59 na… ale to už jsem říkal.

    Stejně tak jsem si všiml, že u někoho je "nedochvilnost" vědomě pěstována, jako výraz protestu proti okolní unifikované a tedy fádní dochvilnosti :))) Takto třeba chodil pozdě můj profesor na hodiny, kdy nezřídka se zpoždění dostávalo až k půl hodině, někdy hodině! Já ho však prokouknul. On to dělal schválně. Kdyby byl opravdu nedochvilný, tak by chodil pozdě třeba nenápadně o pět nebo deset minut. Ale půl hodina nebo hodina? Pchá! Už ho vidím, jak čeká doma, kouká na budík a říká si "tak teď už je to fakt hodně v pohodě, zpoždění 35 minut, to už nejsem žádný dochvilný suchar."

    Čistota

    Pořádek musí být, to jistě slyšel skoro každý. Jak je to s pořádkem v Německu? Nu tak tedy obecně o Německu toho můžu říct málo. Když cestuji křížem krážem, opravdu mě zaráží, jak jsou uspořádané a čisté vesničky a vesnice. Všechny. Ještě jsem neviděl nějakou zdemolovanou vesničku nebo vesničku, kde by byly na okraji seřazeny polorozpadlé opuštěné stavby. V Čechách bohužel takovýchto vídám většinu :-( V Berlíně je trochu zarážející, jak je špinavé metro. Není vyloženě ěpinavé, jako umazané, ale zde třeba to pražské exceluje - je nesrovnatelně čistší. Ale ono to je také o rozloze, berlínské metro rozhodně nemá jen tři linky A,B,C...

    Je to ale také čistota veřejného prostoru! Zkuste se projet po německé dálnici. Hmm… Něco vám chybí? Přijde vám, že pořád není něco v pořádku? Vždyť tady všude, nalevo, napravo, nahoře… by měly být billboardy! Ha! A ty v Německu nemají. Na dálnicích má reklama utrum a jako řidič vám můžu zaručit, že to je ohromná úleva. Je to ale také veřejný prostor sám o sobě, hlavně ve městech. Všechny domy bývají upravené, obchody i jejich nápisy (pokud to není zrovna zapadlý döner kebab v turecké čtvrti) mají fajn design a zapadají do svého okolí. Já vím, co se vám teď honí hlavou. Je to o penězích. Je. Ale i není. Viz dále.

    Pracovitost

    Nedávno jsem někam psal, že kdyby někdo v oblacích zmáčknul restartovací tlačítko a všechny národy začaly od nuly, tak Češi by šli znovu rovnou do mínusu a Němci do plusu. Proč? Protože je vidět, že všichni pracují, jak mohou. Příklad? Stavební práce na ulici. Jedu na kole. Už z dálky na mě bliká žlutá šipka, že mám z cyklostezky uhnout na chodník (fakt, že jsou všude cyklostezky - opravdu všude - přeskakuji). Když úpravu objíždím, i ten rozkopaný nepořádek má svůj vlastní systém, vše je ohraničeno, poznačeno, nikde nic netrčí, nic nepřekáží. To vše jsou věci, které stojí v řádu stokoruny (páska, blikající světlo aj.), tedy nic nedostižného. Ti lidé to však provedou pořádně, chtějí, aby to bylo čisté, přehledné. A dost často to také rychlé vrátí do původního stavu. Není to tedy jen o penězích. To jsou pouze výmluvy těch, kteří nechtějí dělat věci pořádně. Další důkaz a to přímo z první ruky: orchestr. Na zkoušce se s dirigentem přeme o jednu notu. Druhý den kolega z mé skupiny přináší monstrózní partituru, ve které spolu při svačině hledáme odpověď. A takových detailů je tam spousta. Lidé pracují i když nemusí, chtějí dělat věci dobře a baví je to.

    Kapitolou pro sebe jsou služby. Ty jsou na vynikající úrovni a kamkoliv přijdete, najdete ochotný personál. Opravdu to lze takto paušalizovat, protože jsem zatím neměl nikdy nějaký výraznější problém. A to jsem cizinec a moje němčina je stále místy hodně vtipná. Jen jednou jsem vypěnil na poště, ale ve výsledku se ukázalo, že paní měla pravdu, pouze dodržovala předpisy. Které se v Německu dodržují.

    Dodržování předpisů

    Opět bych řekl, že zde se Češi a Němci rozchází. Sám jsem to zažil na vlastní kůži několikrát a mnohdy to bylo nepříjemné. Ve škole, na úřadě, v orchestru, v autobusu, prostě všude. Předpisy se dodržují. Třeba na dálnicích. Tam, kde je omezení na 100, jede se 100. Snad jen v Berlíně, kde někdy při dešti přeskočí 80 na 60 jsou řidiči netrpěliví a jedou něco pod 80. Ale obecně se to dodržuje více než u nás.

    Přesnost, čistota, pracovitost, předpisy, řekl bych, že v tomto nám to Němci pomyslně natírají 4:0… Určitě bych však mohl vybrat kategorie, ve kterých to my natíráme jim! :) Není to tedy vůbec o nějakých výčitkách vůči Čechům, to jsem nikdy nedělal, protože to nemá cenu. Jsou však věci, u kterých bychom měli uznat, že máme rezervy a také bychom měli mít nějaký ideál. Bez ideálu lze těžko směřovat někam výš. Berlín (resp. Německo), jak ho vidím já, není rozhodně také ideální. Ale v lecčems nám může být předlohou.

    toomz, vloženo 12:15:31  22. 10. 2012

    Kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech: Čtyři v jednom
    Autor: Shadw

    Kdybyste někdy měli cestu na severní okraj Prahy, můžete navštívit malou obec Dolní Chabry, známou z písemných pramenů k roku 1273. O nenápadném kostelíku (obr. 1), stojícím na břidlicovém návrší nad Draháňským potokem, však prameny tvrdošíjně mlčí.

    Kostel viděný

    Stavba tohoto kostela je datovaná do osmdesátých let dvanáctého století. Jedná se o jednolodní obdélnou stavbu, na východní straně uzavřenou apsidou, bez věže. Byla postavena z opracovaných opukových kvádříků a nároží lodi byla zpevněna většími pískovcovými kvádry. Na západní straně kostela jsou opukové kvádříky zčervenalé žárem, z toho můžeme usuzovat, že blízko kostela mohla kdysi stát dřevěná stavba. Bohužel vzhledem k poničení archeologických situací pohřebištěm (na místě kolem kostela se pohřbívalo od 11. století do roku 1905, kdy byl zřízen nový hřbitov na severozápadním okraji obce (Krákorová, 2006)) nebyly nalezeny žádné pozůstatky další stavby.
    V apsidě kostela jsou dochované malby, které byly objeveny při rekonstrukci v roce 1905.
    V konše je vyobrazen Kristus sedící na trůnu v královském purpurovém plášti, pravicí žehná a v levici drží otevřenou knihu s latinským nápisem EGO SUM PRIMUS ET NOVISSIMUS. Mandorlu nesou dva větší andělé dole a dva menší nahoře. Vedle Krista stojí přímluvci u Posledního soudu – vpravo Panna Maria a vlevo Jan Křtitel.
    Ve druhém pásu jsou apoštolové. Třetí pás byl odkryt (i vymalován) později a zobrazuje zkrácenou verzi Mariánského cyklu. Kvůli poškození prvního výjevu při budování sanktuária není možné tuto malbu určit. Na druhé scéně je zobrazené narození Panny Marie, na třetí vstup Panny Marie do chrámu, na čtvrté jsou dochované jen dvě postavy se svatozáří. Mohlo by se jednat buď o Navštívení, nebo Zvěstování. Na poslední scéně je zobrazena smrt Panny Marie. Podle J. Royta vznikly malby ve dvou etapách. Kristus v mandorle a pás s apoštoly je datován do let 1230 – 1240, Mariánský cyklus je datován do 50. – 60. let 13. století (Royt, 2011). (obr. 2)
    Na pískovcovém kvádru na v jihozápadním rohu kostela je nečitelný nápis. K jeho částečnému rozluštění došlo až loni. Podle charakteru písma se jedná o gotický nápis: dva řádky napsané vínově červenou hlinkou. Jde o velmi pečlivě provedený typ písma tzv. bastarda přibližně z 15. století. První řádku se přečíst nepodařilo, z druhé bylo rozluštěno několik slov a podle sbírky středověkých přísloví je určit jako „Dum cor non orat, in vanum lingua laborat“(Pokud se nemodlí srdce, jazyk se namáhá marně). (Dragoun – Dragoun, 2011).





    Kostel neviděný

    V letech 1973 – 1976 probíhal Archeologický výzkum. Sondy byly položeny na ploše hřbitova, i mimo ohradní zeď, ale především v interiéru stavby. Zde byly zachyceny starší stavební fáze nejen současného kostela, ale i tří staveb, které tento kostel předcházely (Tryml, 2011; Dragoun - Tryml, 1977).
    Ke stávajícímu kostelu patří nález centrálního sloupu s drápky, který původně – spolu s dochovanými polopilíři – podpíral emporu, na kterou musel být přístup z lodi kostela, snad po dřevěném schodišti při severní stěně.
    Vzhledem k tomu, že v interiéru kostela se až do 18. století pohřbívalo, byly zbytky starších staveb a fází poškozeny hroby. Z nejstaršího kostela se dochovaly drobné zídky z opukových kamenů spojovaných nekvalitní maltou. Na koruně zdiva jsou místy zachyceny relikty spáleného dřeva. Mohlo se tedy jednat o dřevěný kostel s kamennou podezdívkou, ale kvůli fragmentárním zbytkům zdiva není možné s jistotou určit půdorys stavby.
    Ani druhá stavba není dochována v kompletním půdorysu, ale jsou zachycena jen torza základového zdiva obdélného kostela a část základů pod předpokládanou apsidou. Obvod lodi je nejlépe dochován na severní a západní straně. Tyto zdi byly budované z opukových kamenů kladených technikou opus spicatum (klasové zdivo) a spojené jílovitou hlínou (Tryml, 2011). (obr.3)
    Třetí stavbou na tomto místě byla rotunda, jejíž půdorys můžeme určit pouze ze zachované vnější hrany výkopu, ze kterého bylo zdivo vybráno a použito pro stavbu stávajícího kostela. Průměr rotundy lze odhadnout podle dochovaných stop na 12,4 – 12,8m. Jednalo by se tedy o druhou největší rotundu v Čechách. Během výzkumu se také podařilo najít podlahu z pálených dlaždic, která patřila k poslední fázi existence rotundy. Bylo získáno více než 500 kusů dlaždic a z nich rozlišeno 19 výzdobných motivů. Anežka Merhautová datovala dlaždice do třetí čtvrtiny 12. století, ale některé jsou i mladšího rázu.
    V motivech lze najít představitele dobra i zla. Mezi negativní výjevy patřil císař Nero. Nero byl používán jen na podlahách staveb, které patřily knížeti, výjimečně i v Sázavském klášteře (Merhautová, 1988). Dlaždice s motivem, který se jinde nevyskytuje, je Daniel v jámě lvové. (obr. 4). Motiv Daniela se objevuje v prostředí západní Evropy, např. motiv z reliéfní desky z kostela v Charlieu (Loire) z 8. století (Novák 2007, str. 91). Chaberskému Danielovi podobnější je motiv Daniela v jámě lvové na sponě z 10. až 11. století pocházející z nálezu ve Villach Perau v Korutanech (Eichert, 2010). Další motivy dlaždic vycházejí z předloh z Physiologu a bestiáře, a některé mají obdobu i na jiných lokalitách.
    Díky časovému zařazení dlaždic je možno pokusit se o dataci staveb. Vznik kostela Stětí sv. Jana Křtitele (černý půdorys) se klade do třetí čtvrtiny dvanáctého století, rotunda (červený a červeně šrafovaný půdors) je datována na přelom 11. a 12. století (nebo trochu později), podélný kostel (modrý půdorys) budovaný technikou klasového zdiva je z průběhu 11. století a dřevěný kostel (žlutý půdorys) z počátku 11. století. (obr.5)

    Otázky:
    1) Ke kterému z kostelů patří nalezené dlaždice? K dřevěnému, podélnému, rotundě nebo k tomu současnému?
    2) Kdy byl kostel Stětí sv. Jana Křtitele postaven?

    Použitá literatura:

    Dragoun, M. – Dragoun, Z.: Gotický nápis na kostele sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech. Archeologie ve středních Čechách 15, 2011, s. 599 – 602.
    Dragoun, Z. – Klápště, J. – Smetánka, Z.: Příspěvek ke studiu zemědělského zázemí středověké Prahy. Archeologické rozhledy 35, 1983, s. 387 – 426.
    Dragoun, Z. – Tryml, M.: Předběžné výsledky archeologického výzkumu kostela sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech (Praha 8), in: Středověká archeologie a studium počátků měst, 1977, s. 221 – 224.
    Eichert, S.: Die frühmittelalterlichen Grabfunde Kärntens. Die Materielle Kultur Karantaniens anhand der Grabfunde vom der Spätantikde bis ins 11. Jahrhundert. Klagenfurt am Wörthersee. 2010, s. 78 – 87.
    Klápště, J.: Proměna českých zemí ve středověku. Praha 2006.
    Kristiánova legenda. Život a umučení sv. Václava a jeho báby, sv. Ludmily. (J. Ludvíkovský), Praha 1978.
    Krákorová, J. a kol.: Dolní Chabry, Praha 2006.
    Merhautová, A.: Skromné umění. 1988.
    Merhautová, A. – Třeštík, D.: Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha 1984.
    Novák, A.: Vědomí středověku. Praha 2007.
    Royt, J.: Nástěnné malby, in: Kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech. Vydalo Občanské sdružení na ochranu památek v Dolních Chabrech, 2011.
    Tryml, M.: Kostel stětí sv. Jana Křtitele, in Krákorová a kol., Dolní Chabry, Praha 2006.
    Tryml, M.: Historie a archeologický výzkum, in: Kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech. Vydalo Občanské sdružení na ochranu památek v Dolních Chabrech, 2011.
    Vařilová, Z.: Surovinové zdroje a provenience románských terakotových dlaždic. Archeologické rozhledy 53, 2001.

    ««   1  2  3  4  5  6  7   »»

    Zpět



    Fantasy a Sci-fi: Taverna
    © Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
    , 2001 - 2005
    Design: Rinvit, Jeremius
    Na textech se podíleli Pavel Džuban a Toomz
    URL: http://fantasy-scifi.net/taverna/taverna.php