 |
ZÁHADA RUKOPISŮ – část druhá: DETEKTIVKA
V první části minulý týden jsme mluvili o nelítostném boji, který se strhl okolo sporu o pravost či nepravost Rukopisu královéhradeckého a zelenohorského (RKZ) a který měl většinu času málo společného s věcnými důkazy. Dnes se přeneseme z bitevního pole národního sebeurčení do laboratoří a výzkumných ústavů.
Jak je to tedy s pravostí RKZ a dalších nalezených rukopisů? Můžeme dnes s naprostou jistotou prohlásit, že se jedná o padělky? A pokud ano, máme důkazy o tom, kdo byl jejich autorem?
Nebudu vás napínat, oba klíčové Rukopisy jsou padělky. Můžeme si být jistí? Ano, můžeme. Jak laboratorní rozbory, tak rozbory historické, lingvistické atd. došly k témuž závěru a je jich tolik, že nepřipouštějí jiný výklad.
Pojďme se podívat na ty nejdůležitější argumenty:
- Lingvistické chyby – autoři se nedokázali úplně vyhnout použití slov a tvarů, které nebyly v době údajného vzniku RKZ známé. Poukazuje se např. na použití slova „tábor“ ve smyslu „vojenské ležení“. Toto slovo se však v daném významu objevilo až v době husitství. Obdobně „lesní roh“ přišel do Čech až v 17. století. Celkově odpovídá gramatika a stylistika představě o vývoji jazyka, platné v 19. století (odpovědí příznivců na tuto výtku je, že tyto chyby vnesly do RKZ pozdější přepisy. Výtka dostatečně neobstojí u slov, která jsou novodobější než údajné století vzniku těchto přepisů).
- Historická ojedinělost – Rukopisy jsou představeny jako honosná, klíčová díla. Měly vzniknout sběrem starých pověstí a jejich opisem do skutečně majestátního díla (zlacené iniciály atd.). Neexistují ale žádná starší ani novější díla, která by na ně jakýmkoli způsobem odkazovala. Jinými slovy, RKZ stojí zcela osaměle v historickém vzduchoprázdnu. Přitom mělo jít o díla přelomová, u kterých se dá předpokládat minimálně vliv na díla následná. (Příznivci argumentují tím, že existují i jiné případy ojedinělých, geniálních děl ve světové literatuře. To je pravda, ale pravděpodobnost existence 4 ojedinělých děl v jedné malé české kotlině je realisticky mizivá). Podezřelá je také absolutní absence německých vlivů (kulturních, literárních). Vzhledem k historické koexistenci obou národů je extrémně nepravděpodobné, že by taková klíčová díla nečerpala inspiraci z širšího kontextu, zatímco u padělku, který měl doložit českou národní soběstačnost je to zcela pochopitelné.
Tady je třeba zmínit jeden drobný detail. Není totiž tak docela pravda, že se nenašlo jediné související dílo – našlo se přesně jedno. V roce 1819 (ta náhoda!) objevil univerzitní kurátor ve vazbě knihy (i to zní povědomě) rukopis Milostné básně krále Václava, na jejímž rubu je báseň Jelen, která má být starší verzí básně z RK. Jde o palimpsest (viz dále) s textem částečně obtaženým tuší (neslyšeli jsme to už někde?), částečně přetřeným klihem, který znemožňuje bližší zkoumání. Nikdy předtím ani potom se žádný další odkaz na Rukopisy nenašel.
Pravděpodobně nejkomplexnější technické zkoumání RKZ proběhlo v letech 1967-1972 v kriminalistickém ústavu, zkoumání bylo vzácně objektivní, účastnili se ho odborníci z obou „táborů“, aby nebyla fakta přizpůsobována přání či názoru a dá se říct, že s definitivní platností přineslo přímé důkazy o tom, že všechna 4 díla jsou padělky.
- Rukopisy jsou palimpsesty – vytvořené nikoli výjimečnou středověkou metodou, při které se „v rámci úspory“ odstranil vymytím či vyškrábáním původní text z pergamenu a vyčištěné stránky byly použity pro novou knihu. Metoda je v pořádku, její použití pro vytvoření honosné sbírky (viz předchozí bod) je podivné. Zcela vyloučit ho však nejde. Na druhou stranu využití skutečného středověkého pergamenu bylo geniálním tahem falzifikátorů – starobylost materiálu byla nenapadnutelná. U Rukopisu zelenohorského byl identifikován i původní zdroj – šlo o žaltář ze 13. Století. Objevily se dokonce teorie, že změť čar na jedné ze stránek v sobě obsahuje nápis „V. Hanka Fecit“, tedy přiznání falzifikátora. Je to však jen legenda, ve skutečnosti jde o pár čar z původního textu a trochu špíny.
- Použitý inkoust – každý, kdo si občas prohlížel nějaký starý rukopis, si nejspíš všiml, že text je jaksi vybledlý, hnědavý, namísto černého. Je to proto, že používaný železo-duběnkový inkoust stárnutím bledne a hnědne. Pokud by byly RKZ napsány takovým inkoustem, bylo by jejich stáří nezpochybnitelné. Jenže – nejsou. A co víc, jsou napsány směsí, připravenou tak, aby se barvou co nejvíce blížila takovému věky vybledlému inkoustu. Těžko si představit, jak tvůrce luxusní knihy se zlacenými iniciálami pečlivě míchá vybledlý inkoust, že?
- 
- Proužky – vzpomínáte? Slibovala jsem v první části, že budou hrát důležitou roli. Jedním ze základních cílů padělatele bylo vzbudit dojem, že byla nalezena jen část obsáhlého rukopisu, bylo by jednak podezřelé, kdyby se našlo celé zachovalé dílo, jednak by nebylo reálné ho vytvořit. Pomohl si v podstatě geniálním tahem – kromě celých listů obsahoval rukopis také tzv. proužky – úzké cancourky, na které se vešlo často jen jedno, dvě slova. Legenda byla taková, že neznalí kostelníci po léta ten neuvěřitelně cenný rukopis stříhali a proužky používali pro utěsnění svíček. Proužky zaujaly řadu vědců, zkoumajících rukopisy. První přišel prof. Gebauer se zjištěním, že je u proužků přestřiženo statisticky podezřele málo písmen. Tento důkaz se však nepodařilo potvrdit.
Co se potvrdit podařilo byl fakt, že proužky byly NEJDŘÍVE ustřiženy a teprve POTÉ se na ně falzátor pokusil vepsat text. Protože se mu místy inkoust přelil na hranu a prozradil by ho, obstřihl kraj ještě jednou (jen maličko, bylo nutné, aby zůstalo dost textu pro identifikaci sounáležitosti s rukopisy) a čerstvý střih omatlal klihem. Na jiných místech naopak zdánlivě „přestřižená“ písmena naopak z obavu před přelivem nedotáhl až do kraje. Na obrázku vlevo je vidět příklad písmene B (zuola Břetislav), kde horní hrana písmene nebyla dotažena do kraje. Všechna ostatní B v RKZ byla napsána jinak, horní tah byl v celku.
Jistě vás přitom napadla otázka: proč se s tím, proboha, tak camral? Proč nevzal celý nový list, nepopsal ho a nerozstříhal? Nejpravděpodobnější teorie zní: proužky padělateli zbyly. Používal pergameny, které byly předtím vevázány do desek a hřbetů knih. V přehybu tzv. zrcadla vznikly právě takové proužky a opotřebovaný přehyb se trhal. Padělatel zřejmě při pohledu na vzniklé proužky usoudil, že by je šlo použít a podpořit tak autenticitu. Nejspíš byl přesvědčen, že stopy dostatečně zamaskoval, mikroskopické zkoumání ale odhalilo přelivy i dodatečné přetažení hrany klihem.
- Berlínská modř – velké pozdvižení vyvolal v roce 1885 nález tzv. berlínské modři v iniciálách, tato barva totiž vznikla až v 18. století. Klíčovou otázkou bylo – je modř ve vrstvě NAD původním zlacením nebo POD ním? Jediným schůdným vysvětlením by totiž bylo, že jde o dodatečnou opravu kýmsi neznámým, kdo si sto let před objevením RKZ dal práci s restaurováním textu, o kterém nikomu neřekl. Zkrátím to – modř je POD zlacením. Někdo by musel obnovu vzít opravdu z gruntu. Mohlo to tak být? Teoreticky snad ano, ale není už těch extrémně nepravděpodobných náhod příliš?
 
- Iniciálám samotným však bylo souzeno sehrát klíčovou roli trochu jiným způsobem. Jak vidíte hezky na obr. vlevo, autor RKZ některé z nich odstranil vyškrábáním. Jiné ale ponechal a zařadil do textu, což byl geniální tah. Přesto ho i tento tah zradil, protože dal nové vodítko pro důkaz podvrhu. Kompletní popis by byl trochu dlouhý, takže v kostce – na začátku RKZ je inciál více, na pozdějších stránkách méně - jeden z obhájců Rukopisů to vysvětloval tím, že byl písař unavený. Jenže – má jít o zlomky textu! Pokud byl písař unavený, začínal Rukopis vždy tam, kde začíná dnes – v prostředku. Navíc text před iniciálami je v některých případech podezřele natahovaný (počet písmen na řádku výrazně klesá), jindy naopak nahuštěný, jak se snažil pisatel dostat k další iniciále a špatně si to vypočítal.
Ani to však není všechno: Rukopis obsahuje jednu „chybu“, kterou obhájci rádi zmiňovali jako důkaz pravosti (vždyť kdo udělá úmyslně chybu ve falzifikátu, že!) – jedno pětiverší se v textu opakuje, aniž by to mělo básnický význam (viz obra. Vpravo).
Předpokládalo se, že při opisování zabloudil písař očima o pár řádek výš a omylem text zopakoval…JENŽE je tu jedno obrovské „jenže“ – poprvé totiž toto šestiverší začíná červeným počátečním písmenem a podruhé…hnědým. Kdyby se písař opravdu spletl a začal opakovat už opsaný text, jistě by také začal iniciálou, to se však nestalo. Skutečnou příčinou opakování mohla být opět snaha text natáhnout, aby se falzátor dostal k další zlacené iniciále.
- Vzato kolem a kolem – přímých i nepřímých důkazů je drtivé množství a v jejich světle neobstojí ani nepatrná naděje, že by RKZ mohly být autentické středověké památky.
Na jednu otázku se však odpovědět nepodařilo – kdo byl vlastně autorem těchto, v mnoha směrech geniálních – podvrhů. Nejpravděpodobnějšími kandidáty je trojice Linda-Hanka-Horčička. Linda a Hanka uměli psát, psávali si staroslověnštinou dopisy, záhadou je jen to, že jejich vlastní „oficiální“ tvorba kvality Rukopisů zdaleka nedosahovala. Horčička zase rád experimentoval s pergameny, zlacením, historickými materiály. Mohl být „technickým důstojníkem“, spolu s Hankou, kterého tato stránka starých rukopisů také intenzivně zajímala (a proto byl č.1 na seznamu podezřelých).
Nikdo z nich se však k podvodu nepřiznal a je pravděpodobné, že tato poslední záhada zůstane nezodpovězena.
 Přestože jsou RKZ falzifikáty, nelze je jednoduše zavrhnout. Nešlo sice o památky z 9. či 13. století, nepochybně jsou to však výjimečná literární a výtvarná díla, která se stala inspirací pro obrovské množství dalších tvůrců. Nebýt rukopisů, neměli bychom krásné Alšovy a Ženíškovy lunety v Národním divadle (a v televizních pohádkách by dodnes tápali, jak obléct staroslovanské junáky). Bedřich Smetana by zůstal bez Libuše, Josef Mánes by nenamaloval část svých nejlepších obrazů, Zdeněk Fibich by nesložil pár symfonických skladeb a Palackého most by byl bez Myslbekových sousoší. Česká kultura by rozhodně byla chudší. A národní obrození nakonec také na Rukopisech neztroskotalo, takže v podstatě…asi happy end? A rozhodně memento časů, kdy byli lidé ochotni vyzývat se pro spor o báseň na souboj!
Otázky:
1. Co je to palimpsest?
2. Jak nakládal padělatel s iniciálami původního textu?
|
