14:09:16
23. 11. 2024

Místnost
Desetiminutovky

„Vědění je dvojího druhu. Buďto známe předmět anebo víme, kde se o něm poučit.“ (Samuel Johnson)


  • Prosím respektujte základní 2 pravidla! Díky.

    Místnost má od 12:29:24  30. 05. 2012 pronajatou toomz

    		•

    Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

    ««   1  2  3  4  5  6  7   »»

    Evee, vloženo 14:36:33  29. 06. 2012

    Feidův Zeus v Olympii


    V dnešním povídání o sedmi divech světa zeměřím hledáček na sochu Dia v Olympii. Nejdříve se pozastavím u samotného názvu - kdo z vás ví, proč se Zeus skloňuje tak prapodivně (Dia, Diovi, Dia, Die, Diovi, Diem)? Je to díky tomu, že jeho jméno pochází z indoevropského Djaus - do řecké podoby se odvozením dostalo do podoby s dzétou na začátku, "z" se tudíž vyslovovalo jako "dz" a kvůli různým hláskovým změnám se v 1. pádě ustálil zápis Zeus (vysl. "Dzeus"). V ostatních pádech však zůstal starší tvar s "d" na začátku.

    Anglický název sochy zní "Statue of Zeus at Olympia", my jsme o něco chytřejší, protože si můžeme z českého oficiálního názvu "Feidův Zeus v Olympii" domyslet, kdo byl její stavitel. Ano, správně, byl to sám Feidiás, řecký sochař, jeden z nejvýznamějších ve své době. Feidiás se narodil Athénách (asi v r. 490 př. n. l.), zrovna když byly v plném proudu řecko-perské války. Kvůli nim byl jako malý chlapec s celou rodinou evakuován z Athén a po návratu domů našel město zcela zpustošené perskými vojsky. Když Feidiás trochu vyrostl, vyučil se uměleckému řemeslu, postavil mnoho krásných soch řeckých bohů a bohyň a stal se jedním z nejvyhledávanějších sochařů. Spřátelil se s vůdcem athénského lidu Periklem, který mu velmi důvěřoval. Když se Perikles rozhodl zrekonstruovat válkou zničené město, obrátil se na Feidia, a ačkoli ten byl pouhým sochařem, byla mu svěřena přestavbu Akropole, dominanty Athén. Tehdy však získal funkci stavbyvedoucího a velkým dílem přispěl i k návrhu staveb. S týmem architektů a pomocníků se zhostil úkolu skvěle a vznikly úžasné stavby jako chrám Parthenon nebo dvanáctimetrová socha Athény ze zlata.

    V té době byl Feidiás na vrcholu tvůrčích sil. Ovšem úzká provázanost s vrchním politickým činitelem, tedy Periklem, s sebou nesla i stinné stránky. Feidiás se stal prostředkem k oslabení Periklovy pozice, když byl obviněn ze zpronevěry, bezbožnosti a veřejného pohoršení. Dokonce byl uvrhnut do vězení. Předmětem obvinění z pohoršení bylo tvrzení, že do své dílny láká ahténské ženy a dívky, aby je vydal Periklově prostopášnosti. On je tam však zval za účelem umělecké tvorby - dělaly mu živé modely pro své sochy. Poté byl obviněn z krádeže zlata určeného ke stavbě sochy Athény. Když zlatý šat ze sochy sejmuli a převážili, zjistilo se, že Feidiás je nevinný. Následně ho obvinili ze zpronevěry slonoviny, jejíž přesná evidence byla nemožná. Tehdy už toho měl Feidiás akorát tak po krk, řekl athéňanům sbohem a uchýlil se do Olympie. Tam byl pozván k vytvoření dominanty Diova chrámu, kultovní sochy nejuctívanějšího řeckého boha Dia. Ta se stala důstojným závěrem tvorby největšího klasického sochaře, jelikož je to poslední dílo, které Feidiás postavil.

    Byla to monumentální, asi 13 metrů vysoká socha sedícího boha na desetimetrovém trůnu. Feidiás ji postavil v roce 433 př. n. l., vyrobená byla tzv. chryselefantinovou technikou (ze starořečtiny: chrýsos - zlato, elefántinos - slon, slonovina), což je sochařská technika, která se v té době používala nejčastěji pro stavbu kultovních soch pro chrámy. Základ sochy tvořila dřevěná kostra, na kterou se nanášely vrstvy slonoviny a zlata. Slonovina byla umístěna na odhalených tělesných partiích, jako byla hlava, trup a končetiny, ze zlata byly vlasy a šaty. Trůn z cedrového dřeva byl zdoben zlatem, ebenem, slonovinou a drahokamy. Zeus držel v levé ruce berlu s orlem na vrcholu, v pravé ruce měl sochu bohyně Niké. Ve vlasech měl věnec olympijského vítěze a celou sochu zdobily četné výjevy z mytologie.


    Odkdy byl vlastně Zeus hlavním bohem starých Řeků a kde se jeho postava vzala? Ze antických bájí a pověstí se dá sestavit celý Diův životopis, počínaje jeho narozením (Zeus byl syn Titána Kronose - protože ho otec chtěl sežrat, stejně jako ostatní své děti, matka Rheia ho před ním ukryla do jeskyně a místo něj mu dala spolknout kámen), přes výčet jeho dětí (Zeus byl velkým nevěrníkem, takže s řadou bohyň zplodil manželské i nemanželské děti, např. Afrodité, Artemidu, Apollóna, Múzy. Bohyni Athénu dokonce zplodil sám, protože mu vyskočila z hlavy), včetně vyprávění o všech jeho schopnostech a možnostech, které se Diovi připisují (Zeus, jako vládce nebe, ovládal blesky a používal je jako zbraň, shrožďoval mraky, zařizoval déšť, sníh, duhu a ostatní počasí, uměl probouzet vítr. Jako nejvyšší bůh dohlížel nad řádem světa, tzn. zajišťoval střídání noci a dne a ročních období. Se sílící vládou se mu časem dostávalo vyšších funkcí jako ochránce práva, cizinců, přísahy, měst aj.). Ale ještě než se v řeckých hlavách zrodily tyto představy nejmocnějšího boha celého božstva, předcházel dlouhý staletý vývoj samotné Diovy postavy. Zeus byl původně relativně nedůležitý indoevropský bůh dobrého počasí a jasného nebe. Postupně se dostal na Krétu, kde byl pro námořně založené obyvatelstvo důležitý pro úspěšné plavby, poté na pevninské Řecko (zhruba ve 13. stol. př. n. l.), kde se mu díky proměnlivému počasí na horách začala připisovat i vláda nad horami. V této době ho Řekové umístili na Olymp. Pro vývoj božstev bylo v historii typické, že se z boha něčeho dobrého stal bůh, který přijmul aspekty boha k němu opačného, proto začal Zeus vládnout počasí jak dobrému, tak nepříznivému. Dostal do rukou zbraň v podobě blesků a když se rozhněval, spustila se bouřka. S rozvojem společnosti se také snižoval počet bohů. Proto, když se v r. 1000 situace v Řecku ustálila a začala vznikat centra, vznikla i potřeba jednoho hlavního boha. Postupem času se stal právě z Dia nejuctívanější a nejvýznamější bůh. Byly mu zasvěcovány mnohé chrámy, byl často zobrazován ve výtvarném umění a k jeho poctě se konaly závody v Olympii, antické olympijské hry, které se pravidelně konaly už od r. 776 př. n. l. až do r. 393 našeho letopočtu. Co se týče samotné sochy Feidova Dia v Olympu, ta byla na konci antiky v roce 394 našeho letopočtu přenesena do Konstantinopole, kde byla pravděpodobně roku 475 zničena při požáru.

    Vůbec se nedivím antickému lidu, že Dia tolik uctíval a měl k němu nesmírný respekt. Vlastnil totiž v rukou mocnou zbraň. Podle Iliady měl doma dva sudy, ze kterých posílal jednotlivým lidem dobré nebo špatné věci, přičemž výběr závisel pouze na něm. Nebylo tedy radno si s ním zahrávat, jinak mohl poslat špatný soudek, a bylo po srandě :)

    Otázky:

    1) Proč se skloňuje "Zeus bez Dia"?
    2) Z jakých materiálů byla postavena socha Feidova Dia?

    Silmarien, vloženo 07:55:11  28. 06. 2012

    Prví muži na Mount Evereste?
    (prvé pokusy o dobytie vrcholu najvyššej hory sveta)

    Otáznik v nadpise je skutočne na mieste, pretože nasledujúce riadky nie sú o Sirovi Edmundovi Hillarym a šerpovi Tenzingovi Norgayovi, ale o mužoch menom George Mallory a Andrew "Sandy" Irvine. Oboch majú priaznivci histórie horolezectva zapísaných v mysliach ako obete Mount Everestu z roku 1924. Dodnes sa však nezistilo, či zahynuli po ceste dolu alebo nahor. Pozrime sa teda na prvé pokusy o dobytie vrcholu Čomolungmy, ktoré vyvrcholili práve pokusom týchto dvoch.

    George Mallory bol vo svojich 37 rokoch v roku 1924 už veteránom lezenia, britského i svetového. Zúčastnil sa expedície na Mount Everest už v roku 1921. Tá bola hlavne prieskumná a Mallory na nej objavil cestu do Severného sedla a so svojím partnerom Guyom Bullockom, dlhoročným priateľom už zo školy podnikli niekoľko prieskumných výprav. Spolu so šerpami expedícia vyliezla na niekoľko menších vrcholov okolo Everestu a získala tak neoceniteľné znalosti z geografie celej oblasti, nevyhnutnej pre neskoršie pokusy o zdolanie vrcholu. Výskum sa prirodzene orientoval len na severnú stranu Everestu - zo strany Tibetu, keďže Nepál bol vtedy pre "západniarov" ešte nedostupnou a zakázanou krajinou. Pre zaujímavosť, prvýkrát severnou cestou dokázateľne vyšiel na Everest až v roku 1980 Reinhold Messner.

    Výprava už s cieľom pokoriť vrchol sa konala nasledujúci rok pod vedením generála Bruca. Jej členom bol opäť aj George Mallory a spolu s ním 11 horolezcov (ešte bez Irvina a až na jednu výnimku všetko Briti) a približne 160 nosičov. Jedným z členov výpravy bol aj austrálsky horolezec a chemik George Finch, ktorý skúmal využitie kyslíka v prenosných bombách. Prvý výstup viedol Mallory bez použitia kyslíka. On a ďalší dvaja muži dosiahli hranicu 8225 metrov a stali sa prvými mužmi na svete, ktorí pokorili hranicu 8000 metrov. Druhý pokus viedol Finch s použitím kyslíka (Mallory nešiel) a spolu s Brucom, bratrancom generála, ktorý viedol expedíciu, dosiahli výšku 8326 metrov. Tretí pokus viedol opäť Mallory, už ochotný použiť kyslík, ďalší traja horolezci a 14 nosičov. Pri výstupe ich zachytila lavína a sedem nosičov v nej našlo svoju smrť. Výprava týmto nešťastím skončila.

    Ďalšia veľká expedícia sa konala o dva roky neskôr. Zaujímavosťou je, že najväčší podiel na jej financovaní mal jeden z účastníkov expedície v 1922, kapitán John Noel, ktorý o nej nakrútil film. Ten sa stal trhákom a tak Noel výmenou za výhradné práva na novú expedíciu poskytol na výpravu značnú sumu. Expedíciu opäť viedol generál Bruce, po ceste sa však nakazil maláriou, a tak jeho úlohu prebral podplukovník Edward Norton. Z horolezeckého hľadiska bol vedúcim Mallory. George Finch bol pre túto expedíciu odstavený - najväčší podiel na tom mal Arthur Hinks, sekretár Kráľovskej zemepisnej spoločnosti. Finch bol Austrálčan a niektorí členovia spoločnosti nechceli, aby na vrchole najvyššej hory sveta zastal niekto iný ako Brit. Navyše Finch bol rozvedený, neštudoval na žiadnej prestížnej škole a bral peniaze za prednášky o expedícii 1922 bez toho, aby časť zisku dostala Kráľovská zemepisná. Mallory najskôr odmietol účasť, keď zistil, že Fincha odstavili, pokladal ho totiž za najschopnejšieho horolezca v celej partii, ale napokon sa dal presvedčiť na osobný príhovor členov kráľovskej rodiny. Najprekvapujúcejším členom výpravy bol Andrew "Sandy" Irvine, 22-ročný ešte pomerne neskúsený horolezec, ktorého najväčšou skúsenosťou boli Špicbergy (najvyšší vrchol 1717m). Bol akýmsi experimentom a mladou krvou, keďže zvyšní účastníci boli všetko "veteráni" prvej svetovej vojny, ktorí v nej stratili svoje najlepšie lezecké roky. Navyše ovládal kyslíkové bomby, takže jeho úlohou bolo starať sa a vylepšovať toto vybavenie.
    Prvý pokus uskutočnili Mallory s Brucom (bratrancom, nie generálom :)) s deviatimi nosičmi. Nedostali sa však ani k vztýčeniu šiesteho tábora vo výške 8200 metrov, nosiči postupne poodhadzovali svoje náklady a vrátili sa do nižších táborov.
    Druhého pokusu sa zúčastnili už spomínaný Norton a ďalší z veteránov britského lezenia Howard Somervell. Sprevádzali ich šiesti nosiči a štyria z nich s nimi aj ostali, čo znamenalo úspešné vztýčenie tábora VI. v 8170 metroch. Nosiči sa potom vrátili nižšie a Norton so Somervellom vyrazili bez podpory kyslíka. Somervellovi došli sily ako prvému, o dvanástej na poludnie po čosi vyše piatich hodinách lezenia pokračoval ďalej už len Norton. Ten sa dostal až do výšky 8573 metrov, keď sa pre nedostatok síl a času rozhodol vrátiť naspäť. Tento výškový rekord platil 28 rokov. Po návrate Mallory s Nortonom prediskutovali pokus číslo tri.

    Mallory s Irvinom sa vyšplhali do tábora VI, odkiaľ 8. júna 1924 vyrazili. Podporu im robil v tábore V (7700m) Noel Odell, Malloryho dlhoročný priateľ, horolezec a geológ. Ten zhruba 12,50 na obed videl dve bodky - jeho výpoveď, kde presne ich videl, sa niekoľkokrát zmenila, zjavne si sám nebol celkom istý, v akej výške vtedy boli. Večer toho dňa dokonca vyliezol do tábora VI s proviantom, no kamarátov tam nenašiel. Vyvolával ich a kričal, aby im v snežení a prichádzajúcej tme napovedal cestu, ale neobjavili sa. Na druhý deň sa do tábora vrátil opäť, stan však bol v rovnakom stave. Mallory a Irvine zmizli kdesi na posledných čosi vyše 600 metroch, ktoré im chýbali do pokorenia vrcholu najvyššej hory sveta... otázkou je, či zahynuli pri výstupe alebo zostupe a či zostupovali dolu po úspechu alebo neúspechu.

    Po tragédii z roku 1922, kedy umrelo 7 šerpov a úmrtí 2 horolezcov v 1924, dalajláma neschválil ďalšie expedície, a tak sa Briti dostali k Everestu až v roku 1933. Počas tejto expedície sa našiel Irvinov čakan, otázku jeho smrti to však nevyriešilo. V roku 1979 jeden čínsky horolezec povedal, že vo výške 8100 metrov videl kedysi "mŕtveho Angličana". Kým však stihol bližšie špecifikovať svoj objav, zahynul v lavíne. V roku 1986 sa konala výskumná výprava po Mallorym a Irvinovi, ale nebola úspešná kvôli zlému počasiu. Ďalšia sa konala až v roku 1999 a priniesla nový objav - našlo sa Malloryho telo vo výške 8159 metrov. Nezodpovedané otázky však ostali a objavili sa aj nové. Mallory nemal zranenia, ktoré by zodpovedali dlhému pádu, jeho lano svedčilo o tom, že v čase pádu boli na ňom naviazaní dvaja horolezci. Zároveň však jeho zranenia (zlomená noha a hlboká rana na čele, ktorá musela znamenať stratu vedomia) znemožňovali jeho ďalší postup. Na očiach nemal okuliare, boli vo vrecku, čo mohlo znamenať, že sa vracal už keď sa stmievalo - Mallory by si v prudkom svetle nikdy okuliare nezložil. Na druhej strane, fotografie dokazujú, že na výstup si Mallory bral okuliare dvoje. A napokon je tu posledný, trochu romantický, kľúč - fotografia Malloryho manželky Ruth. Vždy hovoril, že keď pokorí Čomolungmu, nechá tam jej fotografiu, ktorú nosil so sebou na každej výprave. V každom prípade, vo vreckách Malloryho oblečenia sa žiadna fotografia nenašla...

    Otázky:

    1) Prečo viedli prvé britské výpravy k Everestu vždy zo severnej strany?
    2) Ktorý horolezec predstavoval mladú krv britského lezenia?

    Cemendriel, vloženo 02:30:08  27. 06. 2012

    Předzkouškové potápění


    Při potápění se musíme potýkat s několika problémy, je uzavřen přístup k zevnímu vzduchu (pokud si nějak nepomůžeme) a značně stoupá tlak na tělo. Pro srovnání - tlak vzduchu v úrovni hladiny moře je asi 101,3 kPa, každých 10m hloubky pod vodou stoupne tlak o 98 kPa - to je docela dost, že? Obecně - dýchání rozlišujeme na plicní = kyslík z plic do krve (to probíhá, jen když vyměňujeme vzduch v plicích) a tkáňové = přestup kyslíku z krve do tkání (to když přestane, tak se tkáně "dusí" a kvůli nedostatku kyslíku v mozku většinou omdlíme). Pokud budu mluvit o tlaku různých plynů v krvi, myslím tím parciální tlak, ten závisí na množství daného plynu v krvi a na vnějším tlaku, který působí na celé tělo, tedy i na krev.

    Rozdýchávat se nebo nerozdýchávat?
    Při potápění se zadrženým dechem roste v krvi tlak oxidu uhličitého, protože tkáně jej pořád vyrábí z kyslíku a my nemůžeme vydechnout, ten dráždí receptory v tepnách, které nám říkají "Rychle se vynoř!". Tento signál můžeme oddálit zrychleným dýcháním před ponořením, čímž vydýcháme víc CO2 a snížíme jeho tlak. Jenže to není tak jednoduché! Když se potápíme roste okolní tlak, to znamená, že plyny se více rozpouští v krvi a je v ní tímpádem relativní dostatek kyslíku. Při vynoření však tento tlak klesne, takže zbývající kyslík se zase "vypaří" a tkáně mají najednou málo kyslíku. Receptory tohle hlídají a donutí nás vynořit dříve než by kyslík klesl na kritickou hodnotu. Pokud je však přelstíme zrychleným dýcháním před ponořením, přijde signál k vynoření později, což může vést k takovému poklesu kyslíku, že ztratíme vědomí a utopíme se.

    Šnorchlování
    Přívod zevního vzduchu můžeme vyřešit šnorchlem, má to ale háček. Pokud se ponoříme hluboko, voda tlačí na hrudník a ztěžuje nám dýchání a taky tlačí na šnorchl a zvyšuje odpor vzduchu. Naše plíce zvládnou vytvořit jen podtlak okolo 11 kPa, k čemuž dochází už v hloubce 112 cm. Zvětšuje se taky takzvaný mrtvý prostor - to znamená, že nezvládneme vydechnout všechen vzduch ze šnorchlu a tak dýcháme zpět vzduch, který už jednou přešel přes plíce a má tedy méně kyslíku. Podle jakýchsi pravidel by tedy šnorchl neměl být delší než 40 cm.

    Co s tím?
    Můžeme použít potápěcí přístroj s tlakovou lahví, ta nám servíruje vzduch v hodnotě tlaku okolní vody, takže v plicích nevzniká tak velký podtlak. V láhvi může být normální vzduch, ten je ale použitelný pouze do 66 m, jakmile totiž kyslík přesáhne určitý tlak, nadměrně se rozpouští v krvi a stává se jedovatým. Stahuje cévy v plicích, k plicním buňkám doteče méně živin, začínají propouštět tkáňový mok a dochází k otoku plic a jejich kolabování. Otrava se projevuje kašlem a bolestí při dýchání, objevují se křeče a následuje ztráta vědomí.
    To se dá částečně vyřešit menším zastoupením kyslíku v dýchácí směsi. Kyslík ale není jediný plyn, jehož tlak nám dělá starosti, při větším tlaku se dusík stává rozpustným, omezuje tedy dobu, po kterou se můžeme ponořit, abychom se dusíkem úplně neotrávili. Proto se používá směs, ve které je více kyslíku a méně dusíku, takže se můžeme ponořit na delší dobu, ale zase si musíme hlídat hloubku, kvůli většímu tlaku kyslíku.

    Kesonová nemoc = kompresní nemoc

    Jak už jsem zmínila, dusík je potvora, ve vzduchu je ho asi 78% a s jeho rostoucím tlakem roste rozpustnost. V 60 metrech hloubky pod vodou se ho v krvi rozpustí asi 7 krát více než nad hladinou. Při vynoření okolní tlak opět klesá a dusík se uvolňuje zase jako plyn. Při pomalém vynořování ho stihneme vydechovat plícemi, při rychlém vynoření však vznikají ve tkáních (velmi bolestivé) a krvi bublinky dusíku, které ucpávají malé cévy, nejzávažnější je embólie plic, srdce nebo mozku - orgány mají málo kyslíku, protože k nim nedoteče dostatek krve. Příznakům provázejícím rychlé vynoření říkáme kesonova nemoc, podle zařízení "keson", které umožňovalo práci pod vodou, a u kterého byla tato nemoc poprvé pozorována. Jako prevence dekompresní nemoci u potápění jsou předepsané dekompresní zastávky. První pomoc u kesonové nemoci je umístění do přetlakové komory a postupné snižování tlaku. Kesonová nemoc se může objevit vždy, kdy dochází k prudké změně tlaků, například při porušení přetlakové kabiny letadla.


    Až vám bude bušit srdce rozrušením, použijte diving reflex! =)

    Diving reflex - jedná se o reflex způsobený podrážděním trojklanného nervu na obličeji (hlavně kolem očí a nosu) studenou vodou (pod 21°C). Reakce organismu jsou tři - zastaví se dech, zpomalí se srdeční frekvence a zúží se cévy na periferii. Tělo tak šetří kyslík pro důležité orgány jako je srdce a mozek, zaručuje taky, že nemáme potřebu se nadechnout pod vodou. U některých savců je tento reflex extrémně vyvinutý a umožňuje jim pobyt pod vodou několik desítek minut (tuleň 70 minut, velryba 2 hodiny), podobný reflex můžeme najít i u potápějících se ptáků jako jsou třeba tučňáci. Zajímavé je, že se diving reflex nespouští pokud ponoříme pouze tělo bez hlavy. No až vás někdo rozčílí a vy budete potřebovat rychle snížit tep, víte jak na to! =)

    Otázky:
    Jaký plyn způsobuje při vynořování z velké hloubky kesonovou nemoc?
    Jak se spouští diving reflex (zástava dechu, zpomalení tepu, zúžení cév)?

    Meridion, vloženo 06:52:34  26. 06. 2012

    Proč je moře slané (a každé jinak)?

    Určitě jste v dětství slyšeli pohádku o kouzelném mlýnku, který se vinou svého chamtivého majitele potopil na mořské dno, a protože ho nikdo nezastavil, mele tam sůl dodnes. Napadlo vás někdy, jak je to ve skutečnosti? Kde se vzala v moři sůl?
    Pro začátek je třeba si ujasnit, že solí v tomto textu rozumíme mořskou sůl, tj. všechny minerální látky obsažené v mořské vodě, nikoliv kamennou sůl NaCl, protože sodík a chlor tvoří pouze 85% těchto rozpuštěných minerálů.
    Odkud se tedy tyto látky v mořské vodě vzaly? Jako první odpověděl vědecky na tuto otázku anglický vědec Edmond Halley (mj. „objevitel“ Halleyho komety) již v r. 1715. A jeho odpověď byla poněkud překvapivá:
    Z řek.
    Ano, z řek. Řekla bych, že to překvapí i v dnešní době. Ale je to pravda, i když dnes víme, že jen částečná.
    Sladká voda totiž také obsahuje malé množství rozpuštěných látek, které byly po milióny let přinášeny řekami do oceánu a hromadily se tam, zatímco čistá voda se z mořské hladiny vypařovala do ovzduší a ve formě deště se znovu dostávala na pevninu a následně do řek, přičemž se na své cestě opět nasytila dalšími rozpuštěnými látkami.
    Moderní výzkum odhalil, že první minerální látky se do oceánu dostaly vymýváním hornin již v době jeho vzniku a podmořskou vulkanickou činností, ale faktem zůstává, že prvotní oceán byl výrazně méně slaný, takže řeky tvoří nezanedbatelný zdroj solí v oceánu.
    Nicméně sladká a slaná voda se liší nejen množstvím, ale i poměrem rozpuštěných látek. Některé minerály z mořské vody byly vázány do sedimentů nebo živých organismů, jiné ve formě plynu unikly do ovzduší, takže časem chlor a sodík díky své nejdelší době zdržení v mořské vodě převládly.
    Obsah solí ve vodě se nazývá salinita a nejčastěji se měří v ‰ nebo v g/l. Sladká voda obsahuje méně než 0,5g/l rozpuštěných látek (tj. < 0.5‰), slaná voda má salinitu v rozmezí od 30‰ (podle některých zdrojů od 18‰) do 50‰. Voda s vyšším obsahem solí než 50‰ se nazývá hypersalinní, voda na rozhraní sladké a slané je brakická.
    Salinita oceánů kolísá od 32 do 37‰ (prům. 35‰), u okrajových moří jsou rozdíly výrazně vyšší v závislosti na poměru mezi vypařováním a množstvím vody přiváděné řekami nebo tajícími ledovci. Nejslanější moře je Rudé (40‰), následované Středozemním (38‰), nejméně slané je Baltské moře (prům. 4-8‰). (Pro srovnání Mrtvé moře, což je ve skutečnosti jezero, má salinitu 330‰.)

    Otázky:

    Odkud pochází sůl v mořích a oceánech?
    Jaká je průměrná salinita mořské vody na světě?

    Huan, vloženo 06:55:38  25. 06. 2012

    Parkour a freerunning

    Jak se vlastně parkour liší od freerunningu? Ačkoli je rozdíl mezi těmito dvěma disciplínami dost významný, tak ho spousta lidí opomíjí, připadně o něm nikdy ani neslyšela. Parkour je ve své podstatě umění elegantního, efektivního překonávání přirozených překážek ve městě i v přirodě. Zároveň je to i životní filosofie, jež se stala vzorem pro mnoho lidí na celém světě.

    Základy parkouru položil v 90. letech minulého století Francouz David Belle s několika přáteli, kteří roku 1997 vytvořili skupinu Yamakasi. David Belle se k parkouru dostal přes mnoho zdrojů, ale především ho inspirovala přirozená metoda Georgese Héberta, k níž ho přivedl jeho otec Raymond Belle. Jedná se o gymnastický směr z počátku 20. století, jenž zavrhuje umělé cviky a doporučuje jen ty nejdůležitější: běh, skoky, šplh, házení, plavání a zvedání. Ve Vietnamu podle ní francouzští vojáci vyvinuli to, co je dnes známé jako parcours de combattant (vojenská překážková dráha) a David Belle se díky ní a Hébertově přirozené metodě dostal až k dnešní podobě parkouru. V roce 1998 však z Yamakasi kvůli neshodám s ostatními členy odešel, příčil se mu totiž jejich přístup k parkouru jako k soutěžnímu sportu. V září 2003 byl ve Velké Británii odvysílán Jump London, v němž účinkoval Sébastien Foucan, jeden ze členů Yamakasi a Bellův kamarád z dětství. Film odstartoval rychlé šíření parkouru po celé zemi, současně s tím taky začal vznikat nový styl, který se později oddělil a přejmenoval na freerunning.
    Přestože na první pohled parkour působí jako klasický sport, potažmo bojové umění, není to úplně pravda. Ve sportech jsou ústředním bodem soutěže, v bojových uměních je základem obrana a bojové střety, ale parkour se od obojího liší tím, že jde v podstatě o "útěk". Cílem parkouristů je jednoduše například přeběhnout z jedné strany města na druhou, pokud možno co nejpřímější cestou a nazabývat se tím, co si o vás myslí lidé kolem.

    Naproti tomu freerunning je považován za akční, efektní sport trénovaný za účelem překonávání sebe sama i ostatních v různých skocích, saltech či kombinacích všeho, co je v tu chvíli napadne, nebo kvůli úspěchu před publikem. Používá sice některé základní techniky vycházející z parkouru, třeba přeskoky zábradlí a šplh po zdi, ale mnohem víc záleží na názoru okolí, takže freerunneři často točí videa, pořádají soutěže a exhibice, třeba na hudebních festivalech nebo jen tak na ulici pro pobavení kolemjdoucích.

    Otázky:

    Kdo "vynalezl" parkour?
    V čem spočívá hlavní rozdíl mezi cíli parkouru a freerunningu?

    toomz, vloženo 16:01:53  24. 06. 2012

    Otestujte si znalosti z uplynulého týdne:

    1) Odkud pravděpodobně pocházejí pověsti o fextech?
    2) Jaké dva kroky jsou nutné k vysvobození fexta?
    3) Na jakém území dnešního státu se nachází zahrady Semiramidiny?
    4) Kde můžeme dnes vidět jednu z osmi vnitřních bran Babylónu, zářivě modrou Ištařinu bránu?
    5) Co způsobuje vznik bublinek v šumivém vínu?
    6) Který další národ vedle Francouzů má zásluhy na vzniku šampaňského?
    7) Kto bol prvý manžel Štefánie Belgickej?
    8) Čoho sa Štefánia Belgická musela vzdať, aby jej cisár povolil nerovný sobáš?
    9) Proč mají jednovaječná dvojčata vždy stejné pohlaví?
    10) Jak se přišlo na to, že existuje chimérismus u lidí?
    11) Jak se nazývaly znaky, které předcházely klasickému notovému zápisu, jak jej známe dnes? (pozn.: slovo je v překladu odvozeno od "pokynutí, znamení rukou")
    12) Je "barokní ladění" vyšší či nižší oproti dnešnímu ladění?

    toomz, vloženo 00:07:30  23. 06. 2012

    Interpretace v hudbě?

    Pokud se člověk rozhodne studovat na vysoké škole hudbu a hraje na nástroj, bude spadat nejčastěji do kategorie "Interpretace a teorie interpretace". Co tato slova vlastně v hudbě znamenají a jak to, že někdo si může fidlat a zároveň za to získávat tituly? ;-) Dnešní desetiminutovka nebude moc o faktech, spíše o rozuzlení jedoho zapeklitého případu a jedné zapeklité otázky.

    Víte co odděluje od sebe "populár" a "vážnou hudbu"? Na první pohled by se mohlo zdát, že "populár" je ta věc, která se hraje na pódiu s ozvučením a lidé u toho můžou pít pivo nebo trsat. A že "vážná hudba" je ta v koncertní síni, kde lidé ani nedutají a jsou oblečeni do fraku. Toto je však trochu mylné kategorizování vedoucí k tomu, že lidé často nazývají "vážnou hudbou" cokoliv, kde se objeví orchestr. Pro mne je zásadní jiný aspekt, který tyto dva žánry dělí - je to interpretace. Jistě znáte pojem "cover". Přesto zkusím shrnout proces, který "coveru" předchází: kapela složí písničku (příp. písničku složí pro kapelu něko jiný), písnička se třeba stane známou, kapela třeba již neexistuje a nová kapela se rozhodne tu stejnou písničku interpretovat ve vlastní verzi - nahrát ji znovu. Již zde je zajímavý moment: víte, kdo skládal písničky Michaelu Jacksonovi? Kdo je skládal Beatles? Dost lidí to neví a to znamená, že pozice "skladatele" v populární hudbě je tajná, neviditelná a vlastně i nevýznamná. Druhý zajímavý moment "coveru" je jeho časté pojetí. Cover v pojetí nové kapely zní přesně tak, jak zní sama kapela. Pokud hraje jazzové uskupení cover Beatles, bude to znít jazzově. Pokud to vezme do ruky metalová kapela, bude to metal!

    Oproti tomu hudba vážná má jasně daná pravidla :-) A dalo by se i říci, ža ta pravidla jsou noty :-) Jak vznikly noty? Co jsou noty, resp. notace? Wikipedie radí: "Notace (z latinského notare = zaznamenat, označit, zapsat) je způsob záznamu hudební skladby v určité soustavě notového písma. Moderní zápis hudby se vyvíjel velmi dlouhou dobu. Prvními předchůdci hudebního zápisu byly neumy (v překladu pokynutí, znamení rukou), vzniklé v raném středověku (přibližně v 8. století). (…) Moderní notový zápis se začal vyvíjet na konci renesance, ustálil se v období klasicismu, ale jisté nové prvky přijímá průběžně prakticky až do dnešní doby (např.grafický zápis hudby)."

    Neumy vypadaly třeba takto:



    Jako předchůdce dnešních not byly neumy dosti omezené - vlastně pouze ukazovaly zpěvákům či hráčům, jestli mají zpívat víc výš, nebo víc níž :-) Bylo tedy logické, že se postupně vyvinul systém, který přesně instruoval, jak má být skladba hrána. Skladatel tedy dostal do ruky mocnou zbraň - jasný grafický systém, díky kterému mohl předávat své hudební myšlenky!

    A zde se dostáváme znovu ke slovu interpretace. Co je úlohou dnešních hudebníků, které vídáte na pódiích v koncertních sálech? Interpretovat požadavky skladatele a "předložit" je posluchačům v sále. A tím přicházíme k zapeklité otázce, kterou jsem sliboval. Na první pohled se zdá celý systém velmi jednoduchý. Skladatel napíše skladbu, hudebník noty přečte a zahraje…

    ..cha chá! To by bylo ale opravdu velmi jednoduché a já bych neměl co studovat ;-)

    Asi nejlepší příklad za všechny je sám Bach. Ani netušíte, kolik tento geniální skladatel svými skladbami natropil problémů pro dnešní muzikanty. Vezmu to celé velmi stručně, ať se neztrácíte - tak dávejte pozor ;-) Vezměme si, že hudba si šla vždy svou vlastní cestou a stejně tak hudebníci. Hudebníci měli v historii dosti odlišné potřeby a uplatnění. Nejprve hráli u antických hostin pro pobavení, poté ve středověkých kostelech pro povznesení, někdy v klasicismu již konečně veřejně, snad i za nějaký peníz. Co se však stalo v době nedávné, to nečekal asi ani sám Bach. Hudba se začala specializovat a dnes můžete zakoupit stovky různých interpretací jednoho díla! Vyberete si jednu Bachovu sonátu pro flétnu a máte na výběr dlouhé seznamy jmen, stačí si jen vybrat. A kde je takový nával, přirozeně vznikají další cesty, další specializace. A tak tedy někdo přišel na to, že barokní hudba by se měla hrát přeci na barokní nástroje (nebo alespoň přizpůsobit hru tak, aby to tak znělo). A že přeci bychom měli vědět, jak lidé v baroku uvažovali, jak mysleli, jak hovořili, jak se chovali. A podle toho interpretaci uzpůsobit. Tak tedy vznikl pojem "autentická interpretace" nebo také hezky česky "poučené hraní".

    Mimochodem! V minulé 10minutovce jsem zmiňoval různé ladění nástrojů v různých zemích. Jedním ze specifik barokní poučené hry je použití originálního ladění. Díky výzkumu víme, že kdybychom přišli do kostela v době baroka a slyšeli ty samé skladby jako slýcháváme dnes, slyšeli bychom je níže. Barokní ladění je hlubší, nežli to současné. Pokud jsem hovořil o rozdílech mezi Čechami (A=443 Hz) a Spojenými státy (A=440 Hz) tak vězte, že v baroku se ladilo A=415 Hz. Doufám, že je to srozumitelné?
    Prostě a jasně, tato nota, tedy "a":
    zní dnes v americe takto a v baroku zněla takto.

    Dalo by se o tomto povídat na hodiny, až mě někdy potkáte, tak se ptejte ;-)
    Na závěr dvě interpretace jednoho díla, opět Bach, tentokrát pátá suita pro violoncello sólo v podání N. Altstaedta a M. Rostropoviče.

    Poznáte rozdíl?



    Otázky:
    1) Jak zní výraz pro předchůdce klasického notového zápisu, který je v překladu odvozen od slova "pokynutí, znamení rukou"?
    2) Je "barokní ladění" vyšší, či nižší oproti dnešnímu ladění?

    Cemendriel, vloženo 02:54:53  22. 06. 2012

    Jak vznikají dvojčata?

    Výskyt vícečetných těhotenství:
    dvojčata: 1:100 porodů
    trojčata: 1:10000 porodů
    čtyřčata: 1:1000000 porodů


    Dvouvaječná dvojčata
    vznikají při oplození dvou vajíček dvěma spermiemi. Při ovulaci se tedy musí uvolnit dvě vajíčka najednou. Dvojčata se vyvíjí odděleně, každý plod má vlastní zárodečné obaly i placentu. Mohou být různého pohlaví a každý má jinou genetickou výbavu, stejně jako normální sourozenci. Údajně je sklon k rození dvouvaječných dvojčat dědičný a může se šířit v ženské linii rodu.


    Jednovaječná dvojčata
    vznikají při oplození jednoho vajíčka jednou spermií a následným rozdělením zárodku při dalším vývoji. Mají proto vždy stejné pohlaví. (O pohlaví rozhoduje spermie, která nese buď X = holčičí nebo Y = klučičí chromozom, vajíčko má vždy X.)

    1) Pokud se zárodky oddělí ve dvoubuněčném stádiu, mají také každý vlastní zárodečné obaly a placentu. Do této kategorie patří 34% jednovaječných dvojčat.
    2) Pokud se zárodky oddělí ve vícebuněčném stádiu, mají společný vnější plodový obal, ale každý vlastní vnitřní plodový obal. To je asi 65% jednovaječných dvojčat.
    3) Zárodky se mohou rozdělit i v pozdějším stádiu, kdy už se buňky stavebně rozlišují a mohou tak mít společný vnější i vnitřní plodový obal. To se však stává asi jen v 1% případů.
    Také se může stát, že nedojde k úplnému oddělení zárodků a vznikají siamská dvojčata. Výjimečně může dojít i k srůstu původně samostatných dvojčat.

    K nárůstu vícečetných těhotenství přispělo v minulosti umělé oplození. Bylo zvykem transportovat do dělohy dvě a více embryí, aby se zvýšila pravděpodobnost těhotenství. To vedlo ke zvýšenému počtu vícečetných těhotenství, proto se dnes většinou transportují maximálně dvě, ale stále častěji jedno embryo. Zdá se však, že embrya z umělého oplození mívají větší potenciál k dalšímu dělení, což může vyústit ke vzniku jednovaječných dvojčat. Rizikem je i léčba neplodnosti hormonální stimulací cyklu, kdy je větší pravděpodobnost, že se uvolní více vajíček.

    Chiméra
    Chiméra byla ve starověkém Řecku příšera složená z těl lva, kozla a hada.
    Chiméra v biologii je jedinec, který je tvořen dvěma i více buněčnými liniemi s různou genetickou výbavou. Na počátku máme dvě vajíčka oplozená dvěma spermiemi, ty se ale uhnízdí v děloze tak blízko sebe, že dojde k promísení jejich buněk a dál se vyvíjí pouze jeden zárodek.
    K odhalení chimérismu u lidí došlo poměrně nedávno v USA, když se při rozvodovém řízení stalo, že se shodovalo DNA dětí a otce, ale neshodovalo se DNA matky. Až později se zjistilo, že matka byla chiméra a vaječníky měly jinou DNA než buňky, které se odebíraly na testy. S trochou nadsázky můžeme říct, že tedy porodila děti své nenarozené sestry.
    (Pro zvědavce to byly případy Karen Keegan a Lydie Fairchild.)

    Problém může nastat, když jsou původní "dvojčata", ze kterých vznikla chiméra, opačného pohlaví, jedinec pak může mít známky pohlavní obojetnosti (hermafrodit). Dočasnou chimérou se člověk stává při transfúzi krve od dárce nebo při transplantaci.

    Otázky:
    1) Proč mají jednovaječná dvojčata vždy stejné pohlaví?
    2) Jak se přišlo na to, že existuje chimérismus u lidí?

    Silmarien, vloženo 07:10:05  21. 06. 2012

    Štefánia Belgická - Rusovská princezná


    Marec roku 1945. Zámok v Rusovciach neďaleko Bratislavy a jeho obyvatelia čakajú na príchod Červenej armády. Na útek nemajú síl. Vo dverách spálne sa objavia sovietski vojaci so samopalmi. Na veľkej posteli stará žena s krížom v ruke, vedľa na stoličke dôstojný starý pán, za posteľou mladý kňaz. Nikto neprehovorí. Potom jeden z vojakov podíde k posteli a nadvihne nezvyčajne nafúknutú perinu. Pod ňou uvidí dve trasúce sa dievčatá, ktoré v poslednej chvíli našli útočisko u zámockej panej. Vojak spustí perinu a spolu so svojimi druhmi opustí zámok.

    Sovietski vojaci roku 1945 nemohli poznať mená a osudy starého aristokratického páru, ktorý našli v spálni zámku. Ani dnešní obyvatelia tejto obce či turisti nevedia, že na rusovskom zámku takmer štyri desaťročia prežil knieža Elemér Lónyay von Nagylónya a Vásáros-Namény s manželkou. Touto manželkou nebol nikto iný ako belgická princezná Štefánia, dcéra kráľa Leopolda II., manželka Rudolfa Habsburského, jediného syna Františka Jozefa I. a Alžbety Bavorskej (Sissi).

    Štefánia sa narodila roku 1864 a napriek despotickej povahe svojho otca strávila pomerne šťastné detstvo na belgickom kráľovskom dvore. Roku 1881 sa stala nádejnou partiou a napokon i ženou rakúskeho následníka trónu, Rudolfa. Napriek všetkým predzvestiam tragédie, jeho samovražda v Mayerlingu po boku mladučkej milenky roku 1889 otriasla monarchiou i Štefániou. Tá sa náhle musela zmieriť s úlohou vdovy, a tak sa na viedenskom dvore stala popri všeobecnej neobľúbenosti aj zbytočnou.

    Prenesme sa teraz do istého dňa roku 1899, keď sa u cisára stretli naraz dve navlas podobné žiadosti. Dvaja príslušníci dynastie prosili o povolenie k morganatickému (nerovnému) sobášu. Následník trónu sa uchádzal o ruku grófky Chotkovej a Štefánia chcela svoj život spojiť s grófom Lónyayom. Ten prišiel o dráhu kariérneho diplomata, no Štefánia sa v duchu prísnych regulí habsburského domu musela vzdať všetkých titulov, postavenia i pôct, čo jej prináležali. Až potom dal cisár súhlas k sobášu.

    Lónyayovci v roku 1906 zakúpili od rodiny grófa Huga Henckela von Donnersmarck rusovské panstvo pri Bratislave a tamojší romantický zámok zmenili na svoje sídlo.
    Častým návštevníkom v Rusovciach býval následník trónu František Ferdinand. U Lónyayovcov sa cítil uvoľnene a navyše tu prijímali aj jeho manželku Žofiu.
    Spokojný život v Rusovciach neprerušil ani atentát v Sarajeve, ani vypuknutie svetovej vojny. Naďalej sa žilo a stolovalo podľa takmer dvorného ceremoniálu, v ktorom ústrednú úlohu zohrávala domáca pani.

    Plynuli roky a ľudia stále hltali filmy a knihy o Mayerlingu, nevediac, že jedna z jeho hlavných postáv stále žije. Aj obyvatelia rusovského zámku však starli rovnako rýchlo ako okolitý svet, poznačený nástupom fašizmu. Keď sa začala vojna, mala Štefánia 75 rokov. Napäté čakanie na Rusov sa skončilo už spomínaným stretnutím, potom však Červená armáda obsadila zámok a znovu vyvolala obavy. Zdravotný stav Štefánie pripútanej na lôžko sa prudko zhoršil a prinútil jej manžela na neľahkú akciu. Sanitka objednaná z Budapešti previezla Štefániu do kláštora v Pannonhalme, ktorý bol pod ochranou Červeného kríža. Tu 23. 8. 1945 vo veku 81 rokov vydýchla posledný raz. Gróf Lónyay ju prežil o necelý rok.

    Otázky:

    1) Kto bol prvý manžel Štefánie Belgickej?
    2) Čoho sa Štefánia Belgická musela vzdať, aby jej cisár povolil nerovný sobáš?

    Meridion, vloženo 10:53:45  20. 06. 2012

    Legendami opředený Dom Pérignon a počátky šampaňského vína

    Benediktinský mnich Dom Pérignon je v povědomí široké veřejnosti zapsán jako vynálezce šampaňského. Tento všeobecně rozšířený názor utvrzuje značka šampaňského nesoucí jeho jméno i oslavná socha před závodem Moët & Chandon (viz obr).
    Dom Pierre Pérignon (1638-1715) byl sice velkou osobností champagnského vinařství, ale šumivé víno nevynalezl. Naopak, on proti bublinkám ve víně bojoval!
    Pro pochopení okolností, které vedly ke vzniku šampaňského, si musíme říci pár slov o zvláštnostech vinařství v oblasti Champagne. Tento region je nejsevernější vinařskou oblastí ve Francii. Nejenže místní vína dosahují nižší cukernatosti než v jižnějších krajích, ale pokles teploty v zimě tam má za následek předčasné zastavení fermentace před úplným zkvašením dostupného cukru na alkohol a oxid uhličitý. Pokud se v této době víno stočí do lahví, po oteplení pokračuje fermentace v nich. Oxid uhličitý, který při kvašení v sudech uniká volně do vzduchu, se v lahvovaném víně hromadí a po otevření lahve tvoří bublinky. Většina tehdejších vinařů i zákazníků považovala víno s bublinkami za vadné, a navíc bylo i nebezpečné, protože tehdejší tenkostěnné skleněné lahve měly tendenci pod tlakem explodovat. První lahev svým výbuchem obvykle způsobila řetězovou reakci, která mohla zlikvidovat téměř celý obsah vinného sklepa.
    Přestože vinaři z Champagne nemohli konkurovat bohatým červeným vínům jižnějšího Burgundska, díky výhodné poloze na křižovatce obchodních cest a levnější dopravě úspěšně exportovali svá lehčí, převážně bílá vína do severnějších zemí, hlavně Nizozemí a Anglie. Víno se převáželo v dřevěných sudech, teprve na místě určení se stáčelo do lahví. To, že anglické kvalitnější sklo lépe vzdorovalo vnitřnímu tlaku vína a že Angličané na rozdíl od Francouzů přišli v druhé polovině 17. století vínu s bublinkami na chuť, nastartovalo novou etapu champagnského vinařství. (Pokud by si někdo zasloužil být označen za objevitele „šampaňského“, tj. šumivého vína, tak je to anglický vědec Christopher Merret, který jako první rozpoznal, že vznik bublinek způsobuje cukr, a proto lze jeho přidáním před stočením do lahve vyrobit šumivé víno z jakýchkoliv tichých vín.)
    Teprve v této době vstupuje na scénu Dom Pierre Pérignon, který se v r. 1668 (šest let poté, co Merret publikoval svoji práci o šumivých vínech) stává sklepmistrem v opatství Hautvillers poblíž města Épernay.
    Spleť faktů a bájí, která Doma Pérignona opřádá, se zakládá na dvou pramenech. V r. 1718 (tři roky po Pérignonově smrti) vydal kanovník Godinot pravidla pro pěstování a zpracování vína, sepsaná prý samotným Domem Pérignonem. V r. 1821 pak Dom Groussard, jeden z pozdějších hautvillerských mnichů, sepsal ve snaze pozvednout slávu svého kláštera příběhy o minulosti opatství, v nichž vychválil i zásluhy Doma Pérignona. Vylíčil ho jako vynálezce šampaňského, připsal mu prvenství v používání korkových zátek a přiřkl mu i schopnost určit na základě ochutnání jediného hroznového zrnka vinici, odkud pochází. (Překroucením Groussardovy poznámky o Pérignonově schopnosti naslepo ochutnávat a rozeznávat vína vznikla později další fáma, že tento velký vinař byl slepý.)
    Z Godinotova díla naopak vyplývá, že Dom Pérignon jako většina tehdejších vinařů pokládal bublinky ve víně za vadu, a proto se pokoušel zabránit jejich vzniku. Jelikož podle něj měly bílé odrůdy vinné révy vyšší tendenci k sekundární fermentaci než odrůdy červené, snažil se vyrobit dokonalé bílé víno z tmavých odrůd (tzv. blanc de noirs).
    Mysleli jste si, že se bílé víno vyrábí pouze z hroznů bílých odrůd a červené z tmavých? Omyl. Hlavní rozdíl tkví ve způsobu výroby. Bílé víno se vyrábí zkvašením vylisovaného vinného moštu (z hroznů libovolné barvy), zatímco u červeného vína se nechávají nakvasit celé rozdrcené hrozny, aby se vylouhovala barva ze slupek a další látky.
    Tomu chtěl Dom Pérignon zabránit, a proto kladl velký důraz na nepoškozenost hroznů a co nejkratší kontakt moštu se slupkami. Doporučoval provádět sklizeň za chladného a vlhkého počasí, nejlépe časně ráno, a používat lisování místo šlapání hroznů. Kromě toho byl velkým zastáncem prořezávání a zaštipování vinné révy, která se podle něj neměla nechat dorůst vyšší výšky než jeden metr, aby plodila kvalitní hrozny. Některá z pravidel vytyčených Domem Pérignonem jsou současnými vinaři pokládána za samozřejmost, jiná v dnešní době vzbudí úsměv – jako např. doporučení, aby se k zapřažení do povozů přepravujících sklizeň z vinic k lisu používali spíš osli a muly než koně, protože jsou klidnější a hrozí u nich menší riziko splašení, při kterém by se hrozny na hrkotajícím voze mohly potlouci a pomačkat.
    Co říci na závět? Přestože Dom Pérignon není otcem šampaňského, jeho zásluhy pro champagnské vinařství jsou nezpochybnitelné, protože se mu podařilo ve vinařsky nelehkých podmínkách Champagne vytvořit kvalitní tiché víno, které další vinaři mohli použít jako základ pro šumivou variantu.

    Otázky:

    Co způsobuje vznik bublinek v šumivém vínu?
    Který další národ vedle Francouzů má zásluhy na vzniku šampaňského?

    Evee, vloženo 01:25:05  19. 06. 2012

    Visuté zahrady Semiramidiny

    Visuté zahrady Semiramidiny byly dlouho považovány pouze za legendu. Ačkoli Semiramis byla historickou osobou, její život je znám spíše z mýtů. Podle jedné z verzí byla prý dcerou rybí bohyně Derketo, která se zamilovala do prostého smrtelníka. Ze vzteku nad nerovným manželstvím s obyčejným člověkem Derketo svého muže zabila a sama se utopila. O opuštěnou dceru se starali holubi, kteří ji krmili a zahřívali až do chvíle, kdy ji objevili pastýři, kteří se jí ujali a pojmenovali ji Semiramis (syrsky "holubice").

    Semiramis vyrostla do krásy a ucházel se o ni nejeden muž, nakonec se stala manželkou syrského krále. Ten však zanedlouho zemřel a Semiramis se ujala vlády. Protože chtěla předčít svého zemřelého chotě, založila město Babylón, kolem kterého postavila mocné hradby. Součástí byla i slavná věž a visuté zahrady. Podle jedné legendy se později vzdala trůnu ve prospěch svého syna, proměnila se v holubici a odletěla.
    Babylón byl díky podobným pověstem dlouho považován pouze za pohádku. Ale ukázalo se, že opravdu existoval -  v r. 1898 dostal německý archeolog Robert Koldewey nabídku od Německé orientální společnosti, aby starověký Babylón našel. Vydal se tedy na území dnešního Iráku, kde strávil se svým týmem 18 let, aby odhalil ruiny legendárního města.

    Jednu z osmi vnitřních bran Babylónu, zářivě modrou Ištařinu bránu (Ištar - babylonská bohyně plodnosti, lásky a války), můžeme dnes vidět v muzeu Pergamon v Berlíně. Koldewey objevil krátce po svém příjezdu také zvláštní ruiny s kamennými sloupy, klenbami a hlubokou šachtou. Domníval se, že jde o zbytky visutých zahrad. Vykopávky v Babylónu však v roce 1917 přerušila 1. světová válka a Koldewey nikdy neměl možnost se tam vrátit.



    Postava krásné a mocné Semiramidy inspirovala mnoho skladatelů ke zkomponování opery nesoucí název "Semiramide", např. Antonia Vivaldiho, Gioachino Rossiniho a také českého skladatele Josefa Myslivečka. Semiramide je první opera, kterou Mysliveček složil, a to jen dva roky poté, co se trvale přestěhoval z Prahy do Itálie, a jen čtyři roky poté, co začal ve svých 24 letech brát hodiny kompozice. Jako taková je mimořádným výkonem. Ačkoli byla uvedena v menším operním centru v Bergamu v severní Itálii v průběhu letního trhu 1766, upoutala dostatek pozornosti, aby vedla k zakázce pro Myslivečka na novou operu Bellorofontés pro Teatro San Carlo v Neapoli, jejíž jednoznačný úspěch jej poté trvale zařadil mezi vedoucí operní skladatele v Itálii až do jeho smrti roku 1781.

    Pokud čtete rychle, zbylý čas do deseti minut můžete zaplnit poslechem předehry k opeře Semiramide G. Rossiniho, klikněte zde :-)

    verlit, vloženo 09:11:31  18. 06. 2012

    FEXT
    (někdy také Fechst nebo Fest).
    Vzhledem k tomu, že tuhle nadpřirozenou bytost mají ve svých pověstech pouhé tři národy – Švédové, Němci a Češi – a nejvíce pověstí o nesmrtelných Fextech pochází z dob třicetileté války, dá se se slušnou dávkou jistoty předpokládat, že jde o bytost, která k nám připutovala ze švédských pověstí. Nepříliš rozšířený je roztomilý český ekvivalent cizokrajného jména – fextům se říkalo také „zmrzlíci“.


    Kdo tedy vlastně fext je a jak se pozná? Na první otázku je odpověď celkem jednoduchá – fext je nesmrtelný člověk. Poznat ho, to je ale zapeklitější. Někdy se uvádí, že fextové bývají vyšší a mohutnější než běžní lidé, ale to není zas tak výjimečné poznávací znamení, že. Druhým, jistějším, rozpoznávacím znakem je, že když se ho pokusíte zabít, tak se vám to nepovede (speciálně se zmiňuje odolnost proti vystřeleným kulkám). Je to ovšem znak velmi problematický, protože o svém poznatku už velmi pravděpodobně nebudete mít příležitost někomu říct. Oblíbeným kouskem fexta je vyjmout kulku, kterou po něm bylo střeleno a hodit/vystřelit ji zpět. Opovážlivec tak zaplatí za svůj kousek životem.

    Třetím poznávacím znakem je, že tělo fexta v hrobě neshnije, ale pouze seschne. Nabízí se proto teorie, že nejrozšířenější jsou tyto pověsti v místech, kde půdní podmínky nahrávají mumifikaci těl. V některých pověstech se také objevuje informace, že fextem se stává dítě, které přišlo na svět v neporušeném plodovém obalu. Někdy se tento obal usuší a nosí jej pod rukou buď sám fext nebo je to naopak jistá ochrana proti jejich působení, v tom se mýty poněkud rozcházejí. Také není tak docela jasné, jestli se fextem člověk rodí nebo se jím stává.


    Fexti sami o sobě přímo neškodí, alespoň se v pověstech obvykle hovoří jen o případech, kdy pronásledují drzouny, kteří odnesli kus jejich těla nebo je jiným způsobem vyprovokovali. Někteří fextové si také zpestřují nudu v hrobě různými humornými kousky, alespoň z jejich pohledu. Známá je např. historka o fextovi, který si pokojně ležel v márnici, a mezi jeho nohama se usadila slepice, která tam snesla vejce. Fext proti tomu nijak neprotestoval, když ovšem chamtivá návštěvnice hřbitova chtěla vajíčka sebrat, sevřel jí nohama ruku tak pevně, že se nemohla vytrhnout. Celkem dobrácké nátuře fextů odpovídá, že když se pobavil, nechal se celkem snadno uplatit slibem odsloužené mše a nešťastnici bez další újmy propustil.

    Jelikož se nesmrtelnost, v souladu s křesťanskými tradicemi, převážně považuje za prokletí, existují také různé návody, jak ubohé fexty vysvobodit. Nemají to lehké. Nejprve je prý nutné, aby fext učinil nějaký výrazný dobrý skutek (obvykle se zmiňuje využití své neprůstřelnosti k záchraně nevinných). Tím ještě ale není vysvobození hotovo, k jeho dokonání je třeba fexta zabít – a to nejlépe střelou, která ovšem musí být netypická (pecka, střípek skla, knoflík, kamínek). Zasažený fext se poté radostně rozpadne na prach.


    Ze specifických fextů, objevujících se v historických záznamech, můžeme jmenovat např. fexta z Vamberku, který stával v hrobce opřený o zeď, dokud ho dobré duše nepoložily do rakve, aby měl lepší pohodlí. Rychtář z Osečnice zase sám obrátil na útěk plenící švédské vojáky, trochu v rozporu s tradicí se pokojně dožil požehnaného věku a jeho fextí podstata vyšla najevo až po letech, kdy do stejného hrobu ukládali jeho zemřelého syna a zjistili, že je rychtářovo tělo vysušené, ale jinak neporušené.

    Pokud se s Fextem setkáte, zdá se, že stačí slušně se chovat, nebrat mu vejce..ehm..a nedojdete žádné újmy.


    Otázky
    1. Odkud pravděpodobně pocházejí pověsti o fextech?
    2. Jaké dva kroky jsou nutné k vysvobození fexta?

    toomz, vloženo 12:14:20  17. 06. 2012

    TEST Z UPLYNULÉHO TÝDNE:

    1) Jak se jmenoval skutečným jménem "vynálezce" grogu?
    2) Kdy byly zrušeny denní příděly grogu v britském královském námořnictvu? (Stačí rok.)
    3) Kolik medailí získali Češi v uměleckých olympijských hrách?
    4) V kolika disciplínách se na umělecých Olympijských hrách soutěžilo? (Doplňující: jaké disciplíny to byly?)
    5) Co znamená termín „univerzální dárce“?
    6) Která krevní skupina je ve světě nejběžnější?
    7) Za jakým účelem byly vyrobeny první puzzle?
    8) Co se dělo s puzzle v období ekonomické krize v USA?
    9) Jmenuj alespoň jednu ze surovin, která se používala jako žvýkačka v dobách dávno minulých!
    10) Kdo přivezl žvýkačky do Evropy?
    11) Kdy se nesmí na koncertě vážné hudby tleskat?
    12) Co používal francouzský dirigent J. B. Lully v 17. století místo dirigentské hůlky?

    toomz, vloženo 10:14:43  16. 06. 2012

    Představujeme orchestr, část 1. - etiketa, dirigent

    Etiketa

    V této 10minutovce bych vám rád napsal pár zajímavostí ze světa orchestru. Mám pocit, že lidé mají leckdy strach z návštěvy "vážného koncertu" (tj. koncertu klasické hudby). Dost často je to strach oprávněný - bojí se upnutých košil, motýlků, přísné etikety… to vše je již dnes pasé! Zkuste přijít na koncert do většího evropského města. Do koncertních řad často přibývají skladby moderní (které tvoří protipól k veledílům tradičním) a s tím je spjat i požadavek obleku - nemusíte mít večerní róbu či frak. Oblečte se samozřejmě slušně, avšak pohodlně. Pokud jste studenti a neočekáváte na koncertě nějaké oficiální rozhovory či setkání, vezměte si slušnější civil. Pokud je vám řekněme nad třicet, vezměte si oblek, ale třeba i nějakou uvolněnější košili. Rozhodně není třeba se přiškrtit nějakou kancelářskou kravatou.

    Jediné, na co je třeba dát si pozor jsou všelijaké zvukové projevy ;-) Tím mám na mysli:

  • potlesk - je nutné vědět, kdy tleskat a kdy ne. Častou chybou je tleskání mezi větami. Lze se tomu vyhnout tím, že se podívám do programu a zjistím, kolik vět skladba má. Nejčastěji jsou věty tři nebo čtyři, méně často potom dvě nebo více jak čtyři… Velmi výjimečné jsou situace, kdy se netleská ani na závěr skladby, to když je např. vyhlášen smutek. Toto je však vždy zřetelně oznámeno.

  • kašlání - ano, je to bohužel tak. Koncertní sály jsou akusticky nevděčné a každé zakašlání kazí zážitek ostatním. Proto je dobré mít při sobě hašlerku nebo prostě bohužel dát lístek kamarádovi, který zrovna záchvatem kašle netrpí...

    Dirigent

    Tak tedy, čím začít - no samozřejmě dirigentem. Sám jsem si dříve nebyl jist, jaká je úloha dirigenta, než-li jsem si do orchestru sám sednul. Mohu vám prozradit, že ten člověk s taktovkou je právem dobře placený… Dirigent musí znát velmi dobře strukturu skladby, musí znát její historii, kontext. Musí umět správně skladbu nazkoušet - počínaje souhrou, konče intonací. Ápropos intonace - věděli jste, že v každé zemi může být u klasického orchestru to pověstné "komorní á" odlišné? Například v Americe a Británii (a co jsem naposled zažil, tak i v Izraeli) se ladí A=440 Hz. Kdežto v Berlíně zpravidla A=443, v Čechách je to jak kde, občas 443, spíše 442. Jsou to dost slyšitelné rozdíly, které trochu cvičené ucho zaregistruje. Více o ladění vám však povím v jiné kapitole nebo až se budeme bavit o dechových nástrojích (v orchestru má ladění na starosti zpravidla hoboj). To jsem však poměrně odbočil. Ve zkratce a zjednodušeně řečeno je tedy hlavní úlohou dirigenta hráče orchestru správně "sehrát", aby hráli ve stejném rytmu i dynamice (úroveň hlasitosti) a aby dodržovali další pokyny uvedené v notách.

    Je nacvičeno, naladěno, to je však jen polovina úspěchu. Dirigent musí umět na koncertě vystavět dílo pokaždé jinak. Musí volit taková tempa, která v tu chvíli publikum nenudí, která je naplňuje. Dirigent má však též spoustu dalších povinností. Je-li šéfdirigent (dirigent zvolený orchestrem a vedením orchestru na delší dobu), odpovídá i za program orchestru - tedy ovlivňuje, jaký repertoár orchestr hraje. Může mít však i jiné pozice - hostující či hlavní hostující dirigent je zván často k orchestru, avšak nemá takové pravomoce jako šéfdirigent. Může existovat např. i funkce čestného dirigenta, který je zpravidla bývalý šéfdirigent.

    Mimochodem, věděli jste, že dirigentská taktovka měla svého předchůdce? V 17. století byly orchestry velmi malé a tak nepotřebovaly dirigenta. Ale jak počet členů orchestru rostl, začal být víc a víc nezbytný někdo v jeho vedení. Ještě francouzský skladatel Lully (1632–1687) používal na udávání taktu bouchání velkou holí (podobnou vycházkové holi) do podlahy v době hudební hry. Až později se přirozenou evolucí velká hlučná hůl změnila na elegantní hůlku :)

    Jelikož chci dodržet limit 10 minut, nebudu uvádět jednotlivé dirigentské osobnosti. To je materiál napříště :-)

    Otázky:
    1) Kdy se nesmí na koncertě vážné hudby tleskat?
    2) Co používal francouzský dirigent J. B. Lully v 17. století místo dirigentské hůlky?
    		•

    Klair, vloženo 09:17:13  15. 06. 2012

    Když se jí chceš zbavit, pořádně ji zmraž

    Dávno, dávno tomu, kdy lidstvo objevilo příznivé vlastnosti přežvykování, aniž by žvýkaný předmět polykalo. Nejstarší dochované důkazy o existenci žvýkačky pochází z 9000 let před naším letopočtem, tak alespoň švédští archeologové v roce 1933 chápali směs mízy stromů a medu nalezenou v ústech právě vykopané kostry. Staří Řekové, Mayové i severoameričtí Indiáni si přežvykováním zvyšovali pozornost, (pohybem čelisti se totiž okysličuje mozek) a udržovali svěží dech (ale ano, není to jen výmysl moderních reklam). Co že to vlastně žvýkali? Mayové měli šťávu z gumovníku, Řekové mastixovou gumu a severoameričí indiáni smrkovou mízu zabalenou v listech. Tu se pokusili předat bílým osadníkům, kteří do směsi začali dodávat ještě včelí vosk, ale nějak se to úplně nechytlo. Tedy, prozatím.
    Na fotografii vidíte strom Chicle.

    Základ moderním žvýkačkám položil za velmi zvláštních okolností jistý Thomas Adams. Potkal totiž na jedné zámořní plavbě Antonia de Santa Anna, bývalého generála a prezidenta Mexika (toho času v exilu v USA). Ten se snažil nějak využít velmi levnou sušenou šťávu ze stromu Sapodilly. Pánové to dali dohromady a zatímco Adams se snažil vydělat na vytvoření nějaké levné náhrady gumy pro pneumatiky aut, Santa Anna chtěl získat prostředky pro novou armádu, aby si mohl zpět dobýt Mexiko. Nepovedlo se. Vlastně jim výroba čehokoliv užitečného dost nešla. Ale pánové si jen tak mimochodem během práce a pokusů začli uždibovat z polotovarů a postupem času změnili cíl výroby. Za jeden cent začali prodávat kuličky z tohohle materiálu (později ochucené lékořicí a pojmenované Black Jack) a první produkce, plánovaná na týden, se vyprodala během jediného dne. Stroj, který tenhle zázrak míchal, si nechali patentovat a kontrolovali celý americký trh se žvýkací gumou. Black Jack byl dokonce prvním produktem, který se začal prodávat v prodejních automatech (a to v roce 1988)
    Pěstitel kukuřice William J. White později zjistil, že když se chicle (to je ta výše uvedená sušená šťáva) smíchá s kukuřičným sirupem, je možné hmotě dodat téměř jakoukoliv chuť. Takže začal vyrábět žvýkačky s příchutí máty peprné (přibližně polovina současné světové produkce stále tuto bylinku obsahuje).
    Ovšem pořádně se to rozjelo o čtyři roky později, v roce 1892. William Wrigley (jo, ten, po němž je teď pojmenována největší žvýkačková firma). Wrigley nejen že vytvořil docela dobré žvýkačky (mátovou a ovocnou), ale ještě byl skvělý marketér. Dva balíčky žvýkaček přidával k práškům do pečení, najal si obrovské billboardy a jeho "wrigley´s girls" rozdávaly balíčky žvýkaček všude možně. Sice obrovské množství balíčků rozdal, ale ještě mnohonásobně více jich prodal. V současné době vyváží své produkty do 180 zemí světa. Mimochodem, vymyslel balení žvýkaček po pěti plátcích.
    Do Evropy přivezli "žvejky" vojáci za druhé světové války. Jo, taková americká žvýkačka, to bylo něco. Dávala se jako znak přátelství a sympatií. Na můj dotaz babička okamžitě vypálila, že jakmile voják "dal gumičku, hned mu dala hubičku". Na mou pochybnost, zda šlo skutečně o žvýkací gumu prohlásila, že jsem blbá.
    Tehdejší mládež si žvýkačky (té skutečné, americké), cenila natolik, ze její vyhození bylo plýtváním. Takže ji raději polykala.
    To co se žvýká v dnešní době je převážně polyvinyl acetát. Tyto syntetické gumy jsou netečné a rozpustné, jsou neškodné a jsou-li polknuty - nic z nich nemůže být tělem vstřebáno.
    Na světě se za rok sežvýká přibližně 100 000 tun žvýkaček. Dovedete si to představit? (Mimochodem, jeden polštářek žvýkačky má hmotnost asi 2gramy)

    Otázky:
    Jmenuj alespoň jednu ze surovin, která se používala jako žvýkačka v dobách dávno minulých
    Kdo přivezl žvýkačky do Evropy?

    Huan, vloženo 07:14:30  14. 06. 2012

    Jak vznikly puzzle

    První skládačku puzzle vyrobil londýnský rytec a kreslíř map John Spilsbury v roce 1760. Spilsbury nalepil jednu ze svých map na tvrdý dřevěný podklad a truhlářskou pilkou vyřezal jednotlivé země. Vyrobil tak vzdělávací hru, která sloužila jako učební pomůcka zeměpisu pro anglické děti. Jeho nápad však nebyl po dlouhou dobu dále rozvíjen a tak puzzle zůstaly až do roku 1820 pouze vzdělávací pomůckou.

    Ke konci 19. století se pro puzzle začala používat překližka. Obrázky na ní byly nalepené nebo přímo namalované. Z druhé strany se tužkou nakreslily stopy, podle kterých se dílky řezaly. Na starších puzzle je možné tyto stopy nalézt ještě dnes. V posledních letech 19. století byly představeny také první puzzle z kartónu, jež byly určeny hlavně dětem. Ve 20. století se kartónové puzzle začaly vysekávat, což značně urychlilo jejich výrobu. Výseková forma se skládá z tenkých kovových plátků s ostrými hranami, zohýbaných do potřebných tvarů a připevněných na desku. Výsekový nástroj upevněný v lisu následně vysekává z kartónu požadované dílky.


    Zlaté časy puzzle nastaly během 20. a 30. letech minulého století ve Velké Británii a USA se společnostmi jako Chad Valley nebo Eison-Freeman, které začaly nabízet mnoho různých obrázků přírody, zvířat či romantických záběrů a dalších. Současně tyto firmy vyvíjely složitější skládačky, aby ke skládání přilákaly i dospělé a za účelem dalšího zvýšení prodeje rozdávaly puzzle jako dárky k jinému zboží. Například v roce 1931 se skládačky prodávaly spolu se zubními kartáčky.
    Roku 1932, v době hluboké ekonomické krize, vznikl v USA nový projekt, tzv. „týdenní puzzle“. Jejich počáteční náklad byl 12 000 kusů, ale brzy se dostal přes hranici 10 milionů. Na první pohled je trochu zvláštní, že se taková „nepotřebnost“ prodává tak dobře zrovna v období krize, ale důvod je vlastně velmi jednoduchý. Týdenní puzzle představovaly dobrou zábavu za přijatelnou cenu, která se zalíbila nejen řadě jednotlivců, ale i celým skupinám, jež trávily skládáním celé hodiny.

    Otázky: Za jakým účelem byly vyrobeny první puzzle?
    Co se dělo s puzzle v období ekonomické krize v USA?

    Zdroj: www.dinotoys.cz: „Minulost a současnost puzzle“

    verlit, vloženo 13:54:47  13. 06. 2012

    KREVNÍ SKUPINY


    Krevní skupina je určena antigeny na povrchu červených krvinek. Nepřítomnost některého z těchto znaků vede k přirozené produkci příslušných protilátek.


    Existence krevních skupin byla poprvé popsána v roce 1901 vídeňským vědcem Karlem Laindsteidnerem, který dostal za objev skupin A, B a 0 v roce 1930 Nobelovu cenu. Celkový objev krevních skupin se však dnes připisuje českému vědci Janu Jánskému, který jako první popsal všechny čtyři typy, tj.včetně typu AB, a to v roce 1907.


    Rozlišují se tedy čtyři základní typy: A, B, AB a 0.

    V roce 1940 bylo přidáno další kritérium rozlišení, tzv. RH faktor, který může být pozitivní (RH+) nebo negativní (RH-).


    RH faktor hraje klíčovou roli v těhotenství. Riziko představuje případ, kdy je otec RH+ a matka RH-. Pokud dítě zdědí RH faktor po otci (což se děje zhruba v 15% případů této konstelace), identifikuje matčin organismus dítě jako „cizorodý prvek“ a začne proti němu vytvářet antigeny. U prvního těhotenství bývá problém menší, protože protilátek není v krvi matky tak velké množství, velmi nebezpečné to však může být u druhého těhotenství, pokud je dítě opět RH pozitivní. V těchto případech by mohlo dojít k poškození plodu nebo i potratu.

    Pokud proto dojde k podobné situaci, je matce podáván antiD-globulin (tzv. Rhega), který zničí protilátky v její krvi, vytvořené jako reakce na negativní RH faktor dítěte. Hladina protilátek se monitoruje v průběhu celého těhotenství. V krajních případech je pak možné přikročit k tzv. výměnné transfúzi, při které se vymění krev novorozence. Tato transfúze se dělá buď těsně po narození, nebo – ve skutečně extrémních případech – ještě v děloze matky.

    Nejen samotný RH faktor, ale celkově jsou krevní skupiny geneticky podmíněné a dědí se po obou rodičích. Četnost jejich zastoupení v populaci se regionálně liší. Nejčastější typ ve světě je krevní skupina 0, v některých populacích (např. ve Skandinávii nebo i v Čechách) je však nejběžnější typ A. Nejméně se ve všech populacích vyskytuje skupina AB.

    Podobně se liší četnost dle RH faktoru. Zatímco např. v asijské populaci je 99,9% lidí RH+, v Evropě je to „pouze“ 84%. Proto je pro lidi s faktorem RH- riskantnější cestování do Asie, kde bude v případě nutnosti transfúze velmi omezená zásoba kompatibilní krve.



    Největší roli hraje krevní skupina právě v případech potřeby transfúze. Pokud by byla při transfúzi použita krev nekompatibilní krevní skupiny, krev by byla organismem odmítnuta a došlo by k rozpadu krvinek darované krve, který by způsobil akutní zdravotní problémy (např. selhání ledvin, hemolytickou anémii, šok). Kromě toho, že by transfúze nesplnila účel, mohla by tak příjemce i zabít.

    Je proto klíčové použít krev dárce, která je kompatibilní s krevní skupinou příjemce. Nejžádanější je proto krev skupiny 0- (univerzální dárci), která může být poskytnuta všem potřebným, bez ohledu na jejich krevní skupinu.
    Zároveň jsou však tito univerzální dárci ve velké nevýhodě, protože při transplantaci mohou dostat pouze krev stejného typu, tedy 0-. Naopak lidé se skupinou AB+ jsou univerzálními příjemci a mohou dostat při transfúzi kteroukoli skupinu.


    Otázky:
    1) Co znamená termín „univerzální dárce“?

    2) Která krevní skupina je ve světě nejběžnější?

    toomz, vloženo 11:14:02  12. 06. 2012

    UMĚLECKÉ OLYMPIJSKÉ HRY

    "Dobrý den, milí posluchači, pokud jste se právě připojili k našemu vysílání, je to právě včas, protože startovní linie je připravena a vše se schyluje k začátku soutěže - ano! A už je to tu! - Msstislav Rostropovič zvolil nečekaný úvod bez přípravy, kdy posluchači ještě neseděli v sále a rozbíhá úvodní větu, která je proslulá ďábelským trylkem - ano! Ano!!! - trylek výborně zvládnut a blížíme se k neobvykle těžké pasáži ve dvojhmatech, která stála loni jeho konkurenta zlatou medaili…. ano! ANO!!! Rostropovič tuto pasáž bravurně zvládl a pokud již neudělá nějakou školáckou chybu, neomylně si dojde v pomalé závěrečné harmonické pasáži pro nové vítězství…"

    Tak takhle nějak by mohl vypadat komentář, pokud by se soutěžilo v hudbě. Ale počkat, copak tu nebyly už dříve takové pokusy? Ano, byly, a to dokonce ty nejvyšší - věděli jste, že v minulosti existovaly vedle sportovních olympijských her též olympijské hry umělecké?

    Je tedy asi nesprávné říci "vedle", protože umělecké hry byly spíše současní sportovního dění. Jelikož česká Wikipedie v tomto ohledu mlčí, pokusím se něco sesumírovat sám. Byla by totiž škoda nevědět, že během sedmi ročníků umělecké olympiády jsme posbírali tři medaile!

    Jistě není těžké si představit, že umění bylo spojeno již s antickými olympijskými hrami v Řecku, které se konaly od roku 776 př.n.l. až do roku 393 n.l. Každá slavností událost vyžaduje oslavy, každá oslava hudbu a další radosti, je tedy dochováno, že zahajovací a zakončovací ceremonie často obsahovala hostiny, přípitky, zpěv a čtení poezie. V několika ročnících též byla na závěr zahajovací ceremonie umístěna umělecká soutěž trubačů a heraldů. První disciplínou již tehdy tedy byla hudba! Není to ani zvláštní, vždyť olympijské hry byly vždy důkazem lidských schopností a lidské velikosti, spojením "Antického ideálu tělesné krásy a duchovní dokonalosti" (takto se nazývá dílo Pierre de Coubertina, otce "olympisjké myšlenky" a iniciátora novodobých OH).

    Umělecké hry byly částí her olympijských během jejích počátků v letech 1912 - 1952 (první novodobé OH se konaly v Athénách v roce 1896). A byly originálním nápadem barona Pierre do Coubertina: Coubertin uviděl možnost splnění jeho ideálů a totiž, že člověk by měl být vzdělaný a schopný duševně i tělesně (a měl by se spíše utkávat v sportu nežli ve válce...). Tak vznikla myšlenka spojení sportu a umění. Medaile byly udělovány za umělecká díla, která byla v návaznosti na sport. Kategorie byly: architektura, literatura, hudba, malířství a sochařství.

    Přes několik neúspěšných pokusů se opravdu umělecká soutěž ujala a během několika ročníků byla stále více a více obsazována a sledována. V roce 1912 ve Švédsku to bylo pouhých 35 děl, které dorazily na soutěž, v roce 1928 v Amsterdamu již 1,100! Myšlenka umělecké soutěže byla opuštěna v roce 1954 - již v průběhu ročníků se poukazovalo na to, že umění by mělo být na OH prezentováno amatéry, avšak stále více a více děl bylo velmi profesionálních. Kontroverzi též vzbudilo to, když v roce 1928 mohli umělci svá díla po skončení soutěže prodávat.

    Myslím, že myšlenka šlechtění těla i duše je správná, avšak též souhlasím, že jakékoliv posuzování umění je velmi složité. Mimochodem vidím při letošní olympiádě pokusy o oprášení myšlenky, i když spíše ve smyslu doplňkovém - v průběhu letošíních OH 2012 bude v Londýně velké množství kulturních programů. A Česká republika (České centrum v Londýně) na této myšlence staví svůj program též. Možná se tedy dočkáme renesance této myšlenky, která má jediný cíl a sdělení - šťastný může být člověk jen tehdy, kdy dbá nejen o své tělo, ale též o svou duši.

    Tuto 10minutovku bych zakončil výčtem Čechů, kteří na "umělecké olympiádě" uspěli:

    V Los Angeles (1932) jsme měli dvě vítězné umělce:


    Josef Suk získal stříbrnou medaili za svou skladbu "V nový život". V nový život je symfonický slavnostní pochod Josefa Suka z roku 1919. Skladatel ho věnoval Sokolu, který ho dodnes užívá při různých příležitostech včetně všesokolských sletů. Text ke sborovému partu dodatečně přibásnil Petr Křička. Skladbu si můžete v podání České filharmonie a V. Talicha poslechnout zde: http://www.youtube.com/watch?v=IF8LMP5VPYU


    Rodák z Bystrce u Brna, Jakub Obrovský získal ve stejném roce bronzovou medaili za své dílo "Odysseus" (Vraždící Odysseus).



    V Berlíně (1936) jsme měli vítězství jedno:


    Jaroslav Křička získal za své dílo "Horácká suita" bronzovou medaili. Je krásnou zajímavostí, že Jaroslav Křička je bratrem Petra Křičky, který (jak je výše uvedeno) přibásil později text k vítěznému dílu Josefa Suka.


    __________________________________________
    Na obrázku nahoře je Alfréd Hajós, jediný vítěz umělecké i sportovní olympiády. BTW jeho život je natolik zajímavý, že musím jeho životopis zpracovat a hodit sem nebo do Křesla ;-)

    OTÁZKY:
    1) Kolik medailí získali Češi v uměleckých olympijských hrách?
    2) V kolika disciplínách se na umělecých Olympijských hrách soutěžilo? (Doplňující: jaké disciplíny to byly?)

    Meridion, vloženo 07:49:28  11. 06. 2012

    Jak vznikl grog

    Pitná voda se při dlouhých námořních plavbách rychle kazila, a proto dávní mořeplavci dostávali k pití častěji víno nebo pivo. Avšak ani tyto nápoje nemají dlouhou trvanlivost, a proto se po rozšíření výroby destilátů staly nedílnou součástí lodních zásob sudy s pálenkou. Alkohol činil těžké životní podmínky námořníků aspoň trochu snesitelnější a také pomáhal léčit následky zkažených potravin a vody.

    Po dobytí Jamajky v roce 1655 se v britském námořnictvu rozšířilo používání karibského rumu místo dříve používané francouzské brandy a v r. 1687 změnila Britská admiralita oficiální příděl jednoho galonu (cca 4,5l) piva na jednu pintu (cca 0,5l) rumu denně pro každého námořníka. Později byl příděl snížen na půl pinty a rozdělen na dvě dávky, které námořníci dostávali v poledne a večer. Jenže někteří námořníci si dávky střádali i několik dní, aby je mohli vypít najednou, anebo je mezi sebou používali jako platidlo. Kvůli častým případům opilectví a výtržností nařídil admirál Edward Vernon ve svém loďstvu v r. 1740 ředit rum vodou a pro zlepšení chuti doporučil nápoj přisladit cukrem. Admirál Vernon měl kvůli svému grogramovému plášti mezi námořníky přezdívku „Old Grog“ a tento název se ujal i pro nově vzniklý nápoj. V roce 1756 byl Vernonův nápad uzákoněn pro celé britské námořnictvo. Oficiální příděly byly stanoveny na půl pinty rumu (rozdělené do dvou dávek denně) naředěné v poměru 1:2 s vodou a dochucené cukrem a citrusovou šťávou. (Ovocná šťáva byla původně přidávána pouze kvůli chuti, preventivní účinky proti kurdějím byly objeveny teprve později.)

    A jaké byly další osudy grogu v námořnictvu? V průběhu 19. století se postupně začalo od přídělů alkoholu upouštět. Od r. 1824 přestala být vydávána večerní dávka a v r. 1850 byl denní příděl rumu znovu snížen na polovinu, takže nyní činil již jen osminu pinty. V americkém námořnictvu byly příděly zrušeny r. 1862, v britském námořnictvu byl mužům, kteří se zřekli svého denního doušku, nabídnut příplatek ke mzdě. Několikasetletá tradice však přetrvala až hluboko do 20. století. Poslední denní doušek rumu byl na lodích Jejího Veličenstva vydán 31. července 1970. Od té doby se v královském námořnictvu rum či grog podává pouze k přípitku při významných příležitostech, jako jsou královniny narozeniny a jiné státní svátky.

    Otázky:

    Jak se jmenoval skutečným jménem "vynálezce" grogu?
    Kdy byly zrušeny denní příděly grogu v britském královském námořnictvu? (Stačí rok.)

    toomz, vloženo 17:28:40  10. 06. 2012

    TEST Z UPLYNULÉHO TÝDNE:

    1) V jakém století žil vynálezce sendviče?
    2) Co ještě po něm (vynálezci sendviče) bylo pojmenováno?
    3) Jakou roli v rozhodování hrají emoce?
    4) Proč a v jakých situacích používat při rozhodování rozum?
    5) Jaký je rozdíl mezi meteorem a meteoritem?
    6) Odkud pochází většina meteorů?
    7) Ve které zemi byl Antonín Dvořák v letech 1892-1895 ředitelem konzervatoře?
    8) Která událost donutila A. Dvořáka změnit závěr violoncellového koncertu h moll?
    9) Kdy a kde byl nalezen nejstarší záznam o joju?
    10) Jakého původu byl muž, který rozšířil yoyo v Americe?
    11) Jaký vliv má pH na znehodnocování vitamínu C při přípravě jídla?
    12) Jaké ovoce a zelenina mají nejvíc vitamínu C?
    13) K jaké příležitosti byla pořádána jubilejní výstava v Praze v roce 1791?
    14) V jakých odvětvích jubilejní výstavy v Praze (v r. 1791) prezentovali své výrobky Němci?
    15) Který ze starověkých divů světa se dodnes dochoval v ucelené podobě?
    16) Kdy bylo vyhlášeno 7 novodobých divů světa?

    ««   1  2  3  4  5  6  7   »»

    Zpět


    Fantasy a Sci-fi: Taverna
    © Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net    , 2001 - 2005
    Design: Rinvit, Jeremius
    Na textech se podíleli Pavel Džuban a Toomz
    URL: http://fantasy-scifi.net/taverna/taverna.php