 |
Dara: jo, přesně, chodící dítě s dudlíkem v puse, které si ho vyndává, aby mohlo mluvit! Přijde mi to děsné. Jo, chápu i u většího dítěte dudlík na usnutí, ale přes den? Venku? Při procházce v parku?
Moje starší děti dudlík neměly, protože jsem nechtěla, Radmi ho vnutili na chvíli v porodnici, když jsem u toho nebyla, důrazně jsme pak řekli, že si dudlík nepřejeme, Gabi ho měl chvíli v porodnici, když byl svícený na žloutenku, taky jsem se ohradila a když jsem si ho pak brala zpět k sobě na pokoj, dudlík jsem si nevzala. Doma ho neměli nikdy, nepočítám-li u Radmi období okolo 6-10 měsíců, kdy se jí válel jeden reklamní mezi hračkami a ona ho používala jako kteroukoli jinou hračku. Radmi si nicméně cucala palec, Gábinek ukazováček s prostředníčkem. U Radmi jsme se toho zbavili dost snadno v roce a tři čtvrtě, kdy jsme jí řekli, že je už velká holčička a paleček si cucat nebude a ona poslechla (nebylo to tak, že by ho měla v puse pořád, hlavně na usnínání a někdy přes den). Gábinek si cucal prsty dlouho, vlastně až do letoška, taky hlavně na usnutí a když byl z něčeho nervózní nebo to musel myšlenkově zpracovat. Nakonec si je trochu rozhryzal a tak jsem řekla, že to takhle dál nejde, mazali jsme to mastičkou a lepili náplasti na spaní, aby ho to nesvádělo a po týdnu bylo po zlozvyku. Ani pak se k tomu už nevrátil. Ale fakt si ty prsty strkal do pusy dost dlouho.
Náš mladší syn je v mnoha ohledech jiný, než jeho starší sourozenci. Dlouho jsem čekala, kdy si začně cucat prsty - protože, co si budeme povídat, ono to život fakt usnadní, když se tím dítě uklidní a navíc si to řídí tak nějak samo a vždycky je najde, nezačal nikdy, nepočítám li oslintávnáí ruky, když mu začaly růst zuby. A od malička byl dost uplakané miminko. Někdy vloni touhle dobou jsem vyměkla a dudlík jsem mu dala. Vzal si ho na uklidnění asi tak třikrát. Pak se ho naučil celkem slušným obloukem plivat. Nakonec nebylo účinnějšího způsobu, jak ho rozběsnit, než mu strčit do pusy dudlík. Zkusila jsem tři typy. Ve finále jsme to plačtivé období nějak vydrželi (nic jiného nezbvývalo), postupně to nějak odeznělo. Nakonec nemáme ani dudlík ani prstíčky a vůbec nám to nechybí. A po zkušenosti, jak dlouho se to táhlo s Gábinkem, jsem ráda, že nebudeme muset odnaučovat.
jinak na dudlík prý existuje takový celkem prý dobrý trik, jak dítě přimět, aby ho samo zahodilo - ustřihnout špičku
akorád je pak někdy prý problém, když je v rodině nové miminko s dudlíkem - to vyprávěla mužova babička, že její starší syn mému tchánovi dudlík kradl a tajně ho pak dumlal pod postelí... |