Místnost

Taverňata

První skutečně "babyfriendly" místnost na Taverně. Veselé historky s dětmi uvítáme. Dramatické historky s dětmi s pochopením vyslechneme. Na dotazy ohledně těhotenství, porodu, péče o mimina i výchovy těch starších ochotně odpovíme. O nejrůznější vychytávky se rádi podělíme.... Zkrátka si můžete být jisti, že zde je DÍTĚ VÍTÁNO! :-) Ve vývěsním štítě je seznam taverňat. Vlastně jsou tam teď dva seznamy taverňat, jeden kde jsou všechna taverňata podle věku od nejstaršího po nejmladší, pro lepší přehled kdy se kdo narodil, a druhý, kde jsou taverňata rozdělený podle rodin, pro lepší přehled kdo ke komu patří :-). Pokud tam nějaké taverně nenajdete, napište buď Eirellin do pošty, nebo přímo do místnosti, ať zjednáme nápravu ;-) Místnost má od 09:29:49  09. 07. 2014 pronajatou Eirellin. Spolusprávce: Arenga.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

Veverka, vloženo 20:53:50  13. 11. 2015
	Hm, jak já jsem byla ráda, když KONEČNĚ byly rozumně dostupný jednorázovky a nemusela jsem pořád prát látkovky...

Arenga, vloženo 20:24:16  13. 11. 2015

Vever: znamená to to, co si myslím, že to znamená? ;-) my jsme na látkových plínách odchovali obě děti, neměnila bych, byla jsem maximálně spokojená, jednorázovky jsme používali pouze na cestování, jinak jsme jeli v látkovkách celodenně, celonočně, na doma i na ven :-) oba byli ve 22 měsících bez plín přes den, na noc Radmilka ve 2,5 letech, Gabi ve dvou letech vlňáčky jsem používala hodně u Radmilky, u Gabiška už moc ne, nějak mně s nimi nebavila ta údržba a taky bylo u těch větších velikostí složitější nandavání než u klasiských kalhotek na druky :-) jinak vlňáky máme asi patery, všechny doma pletené, mám ty nohavičkové, i jsem dělala pokusy s jakoby klasickými, ale neměla jsem moc dobře vyřešené zapínání. Výhoda je, že fakt větrají, nevýhoda, že se musí nalanolinovat a pak schnou asi dva dny - čili ta údržba je tam podstatně složitější, než u ostatních typů kalhotek. U dětí do půl roku jsem je nepoužívala vůbec, protože ten větrací efekt byl ve chvíli, kdy se stejně přebalovalo často, ne tak nutný a pokud došlo k zašpinění od stolice, což u těch malých hrozilo často, tak se s tím člověk musel dost složitě tytlat. Ono to chce vyzkoušet, co člověku bude vyhovovat, já osobně jsem měla dobrou zkušenost s PUL kalhotkami /ty se zátěrem/ od HaipyDaipy, od ImseVimse a u Gabiho jsme nově měli vícevelikostní Thirsties duowrap, s těma jsem byla spokojená moc, protože byly nastavitelné i podle toho, jak velkou plenu jsem momentálně dala

Vever, vloženo 17:05:59  13. 11. 2015

Potřebovala bych poradit. Matně si pamatuju na nějakou dávnou diskuzi ohledně vlňáčků...já bych to asi i ráda pořídila, ale jsou různé typy a tak a já nevím jak se rozhodnout :) V zásadě jsem viděla dvoje, jedny s takovými úpletovými nohavičkami a druhé co jsou jenom kalhotky. Nemohl byste mi prosím někdo napsat nějaké zkušenosti s tímhle, kdo jste to používal? A klidně i něco obecnějšího na téma plíny :)

Arenga, vloženo 00:45:53  07. 11. 2015

no jo, ideály versus realita :-) řekla bych, že člověk povolí v obou směrech a co teprve u druhého dítěte - jsou věci, u kterých jen říkáme "tohle jsme Radmilce nikdy nedovolovali" - typicky třeba chodit po bytě s jídlem jednoznačné je, že dítě prostě potřebuje hranice a v určitém věku (věcích) ty hranice hledá a zkouší, co ještě může a co už je za - a pokud ty hranice nedostane, je to průšvih současný i budoucí

Silwarel, vloženo 12:12:30  06. 11. 2015
	Orki: Ano, to jsi vystihl.

Orki, vloženo 12:10:32  06. 11. 2015
	Je to bohužel tak, že se vymyslí téma a vytvoří problém, kterému se pak mohou naplno věnovat odborníci, kteří díky relativnímu blahobytu nemají funkční uplatnění. V rámci sebrealizace se pak bohužel snaží svoje konstrukce uvádět do života. Zdaleka se to netýká jen normování výchovy dětí.

Silwarel, vloženo 11:30:32  06. 11. 2015

Mivka: Není to jen ona. Nicméně vystřídala celkem dost rodin a její zkušenosti ,,z pole´´ jsou zajímavé. Jednu dobu mě o tom bavilo hodně číst, ´How Children Took Power´apod. věnující se kultu dítěte a jeho dopadům, přičemž je z nich patrné, že její zkušenosti nejsou extrémně ojedinělé. Tím neříkám, že v UK nejsou slušně vychované děti, i jsem si vědoma, že kdyby navštívila nějakou rodinku u nás a la ´výměna manželek´, dost možná by nasbírala pár podobných zkušeností. Co mě ale vyloženě děsí je trend, kdy to zákazem fyzických trestů bez výjimek začíná, pokračuje to zákazem křičení a zvyšování hlasu, následně je špatně dávat jakkoliv najevo nelibosts chováním dítěte a nakonec to vrcholí absurditami typu zákaz hry na honěnou, aby pomalejší děti neměli trauma z toho, že mají častěji babu.

Tári, vloženo 23:27:31  05. 11. 2015

asi tak. Někdy je moje dítě zlatý a nechá si leccos vysvětlit a někdy ho chytne rapl a dostane-a ne, nedávám mu jen přes plínu, tam by o tom ani nevěděl a ještě by se mi smál, že je to velká legrace. Dávám mu vedle plenky, varovnou. Když byl ani ne roční a šel kočce po miskách a obtěžoval ji při žrádle, vysvětlila jsem několikrát a když to nezabralo, dostal přes packy-už to nedělá, už to daleko lépe chápe. Navíc, doma máme tabu jen dvě-kočičí misky a zásuvky na elektřinu/kabely. zásuvky jsou samozřejmě kryté, ale ani tak si nepřeju, aby na ně sahal, protože můžem jít někam, kde to tak není a jsme v hajzlu. Kabely-mimo diskuzi, rozkouše to a bude průšvih. Navíc, je fakt, že plácní časem ztrácí svou efektivitu, takže je i daleko lepší to řešit jinak a tohle si nechat jako oblast poslední záchrany.. je snadné si říct-nebudu nikdy užívat fyzické tresty. Realita je o něčem jiném. dávám naprosto přednost vysvětlení až do zblbnutí, ale když to nefunguje, tak ty hranice vymezím-a moje dítě je v nich spokojený-zkouší je a dle jeho shcopností se posouvají, ale stále se pohybuje v nich a je to pro něj jistota, kterou v životě potřebuje. Já vím, že ho neplácnu proto, abych si něco dokázala, ale protože vidím, že to prostě někdy je třeba a svět pro něj bude pochopitelnější. V okolí i velmi blízkém (konkrétně bratr), kde chtěli vychovávat děti naprosto bez fyzických trestů, to dopadá to nyní bohužel totálním průšvihem..chjo, už se opakuju, ale je pozdě, tak snad budete mít soucit

Silmarien, vloženo 15:46:01  05. 11. 2015
	My máme s Eliankou teraz dosť ťažké obdobie a to je tak všetko čo k tomu mám :-D súhlasím, že názory sú fasa ale pretaviť ich do reálneho života je zložitejšie

Dara, vloženo 12:40:44  05. 11. 2015

Mivka: Nedokážu si představit situaci, kdy dítě školkové, první stupeň zš (možná i druhý) je ve škole jako klient. Jako sorry ale fakt ne. Klientem je tak možná rodič. Takové malé dítě sice má nějaké vychování (mělo by) a ponětí o tom, co smí a nesmí. Ale to, že bys ho brala jako klienta je stejné, jako bys ho nechala dělat, co se mu zlíbí, kdy se mu zlíbí. Škokla/škola nemá suplovat výchovu rodičů, ale je podstatnou součástí, takže vychovávat a vzdělávat musí. Proto se učitelé musí zdravit nejen na začátku hodiny, musí se poslouchat a neběhat po třídě. Fyzické tresty by na škole/školce být neměly (i když taky znám případy, kdy to pomohlo), to zas ne. Nevím, jestli to tak opravdu je, už jsem trochu mimo. ALe bohužel mám pocit, že učitelky ve školách (a sem tam učitelé) mají problém s autoritou. Není to ale chyba žáků, ale spíš těch učitelů. Respektive lidí, kteří na učitele chodí. Nebo mi to tak připadá, protože tam dost často skončí ti, co by se jinde neprosadili=nemají tu přirozenou autoritu. (Pouze můj osobní názor, co jsem vypozorovala už za své školní docházky) Add výchvova: Jedna věc jsou názory, druhá věc je skutečnost, že. Já měla takových ideálů - jak se bude dítě správně stravovat, jak bude spinkat ve svém pokojíčku už od mala a sám... No, nejí, protože ho to neba, tak jsme rádi, když sní aspoň něco. A i když jsou věci, co bych neudělala, nebo mu nedala, hodně jsme z nároků slevila. Sám ve svém pokojíčku spal do cca 7 měs. Teď spát sám nechce a já nejsem ochotna obětovat svůj spánek (po večerní práci a celém dni s ním, kdy už přes den spíš nespí), že prostě spím u něj v pokojíčku. Alespoň se snažím, aby spal ve své posteli (taky se moc nedaří). Takže zatím mám ten názor, že občas klidně plácnout (přes ruku, přes plínu), ale jen výjimečně. Zatím mě občas vytáčí, takže mám chuť to udělat, ale zatím dobrý.

Mivka, vloženo 11:59:45  05. 11. 2015

Sorry, ale ideje o "situacích v UK" podle toho, že jedna slečna je au pair, jsou takový ne úplně dobrý podle mě. Ono to možná spíš má něco společného s trendem, že au pair z východu si pořizujou nějak specifické typy rodin (vyšší střední třída, hodně zaneprázdněné...). Bejt nepříjemnej na dítě nebo ho plácnout je široce společensky přípustný, jak to maj konkrétní rodiny je něco jinýho, že se to nepovolí slečně, co ji platěj za obstarání dětí, je taky asi něco jinýho, než jaký mají přístup sami rodiče. Dospělých neschopných se poprat s realitou v Británii fakt není nějak markantně víc než v Čechách, jenom teda asi tím, že v Británii se duševní problémy stigmatizujou asi tisíckrát míň než u nás, je možný, že lidí, co typicky vyhledají nějakou lékařskou pomoc bude víc, no. Já teda nijak markantně neodsuzuju tělesný tresty ve výchově zvlášť malejch dětí, ale na druhou stranu mě taky trochu netěšej protireakce jako "jinak to absolutně není možný" - podle mě je úpolně v pohodě říct si, že jinak to asi možný je, ale pro mě po nějakým racionálním vyhodnocení vyšlo, že tohle je výchovná metoda nejlepší pro život můj a mýho dítěte, hotovo, netřeba generalizovat nazpět o stigmatizování diagnózami (prosímvás diagnostikováním se nestigmatizuje, diagnostikování je velmi pozitivní první krok k vyřešení problému; stigmatizuje následný chování společnosti a náhled na jakoukoliv mentální abnormalitu jako na hroznou hroznou věc, který teda mj. perpetruje i rétorika jako "stigmatizovati dítě různými diagnózami"). Kde ovšem za sebe naprosto nekompromisně dělám hranici je u toho, když jakýkoliv tělesný tresty používají jiný lidi než rodiče a jiní opatrovníci, OBZVLÁŠTĚ různý pedagogové. To je podle mě naprosto nepřípustní - ti lidi jsou placení profesionálové v instituci, jejímž úkolem je vzdělávat, a naprosto nemůže existovat, že by v takové instituci byly povolené tělesné tresty, protože jednadvacáté století. Anekdotické důkazy jako to jednomu bratříčkovi s ADHD pomohlo asi nejsou pro tohle úplně argument, to se jistě shodneme? (mě by teda nesmírně obtěžovali i učitelé a trenéři co mi kecají do výchovy a doporučují přitvrdit, ale to je asi otázka osobního nastavení) Tohleto posilování obrazu žák/student coby svěřenec a zvířátko místo klient podle mě potom vede k mnoha smutkům českého školství do všech vyšších stupňů.

Silwarel, vloženo 10:57:34  05. 11. 2015

Pardon, teď to po sobě čtu, mělo tam být *by, škoda že to nejde nijak editovat... Jinak ve zkratce kamarádka popisuje stav v UK celkem neutěšeně, děcka jsou hodně rozmazlovaná, panuje trend, že už i zvýšit na dítě hlas či dát najevo, že vás jeho chování netěší = emocionální zneužívání, takže se dětem nesmí řkat už vůbec nic. Když pominu její zážitky, jak na ni tříletý klučík házek exkrementy z nočníku apod., říká také, že se vůbec nediví, že tam pak je tolik čerstvých dospělých na práškách neschopných se nijak poprat s realitou. Protože ten přerod z dítěte, co může vše, ale nemusí nic, na dospělého, co najednou musí poslouchat v práci a nést zodpovědnost za svoje chování i finance, je příliš náhlý a bolestivý.

Eirellin, vloženo 09:39:56  05. 11. 2015

Já se přiznám, že každýmu kdo vede takový ty řeči, jak všechno s domluvou a zcela bez plácnutí bych nejradši na týden v kuse prdla našeho prostředního, aby z těch idealistickejch názorů trochu vystřízlivěl... náš prostředňák je totiž přesně jak ze Silwarelina popisu :-(... na toho nám naopak ještě jak učitelky v mš, tak trenér florbalu, kam už Sam nechodí, neb tam byl pro absolutní neposlušnost nebezpečnej sobě i okolí, doporučujou přitvrdit, přitvrdit... :-( ten funguje jakžtakž jen s bachařem, bohužel :-( ... jako on je to na druhou stranu úžasně chytrej, šikovnej, samostatnej a neuvěřitelně vytrvalej kluk, zároveň je ale totálně svéhlavej, strašně divokej, názory okolí má absolutně na háku, rebel každym coulem, co chce vždycky všechno přesně naopak, ...občas je vážně úžasnej, ale většinu času je to s nim o nervy, a jsou dny, a neni jich vůbec málo, kdy jsem fakt zralá na zhroucení z toho, co všechno mi zase zvládnul provést :-(... Pamatuju si, jak jsem loni byla na dnu otevřenejch dveří ve škole, kam teď Beník (ten starší, ten už diagnozu ADHD dostal, ale minimálně s tim H je to proti Samovi slabej čajíček) chodí. Líbila se mi učitelka co tehdy měla první třídu, taková milá, empatická, trpělivá, a nejdřív jsem si říkala, škoda, že nevyjde na moje děti, na ty holt vyjde ta přísnější, (co tehdy měla druháky)... a pak jsem si říkala, no možná je to vlastně lepší.. pro Sama to ROZHODNĚ bude lepší;-)

Silwarel, vloženo 07:48:33  05. 11. 2015

Tak já navážu na Songiri. Zajímalo by mě, jak dítě vychovává/ vychovávala by ona. Určitě nejsem zastánce extrémních fyzických trestů, ani řvaní a ječení na dítě, nicméně mám pocit, že si tu výchovu trošku idealizuje. Asertivní přístup sice zabírá na většinu dětí, rozhodně by měl být tím, co rodič udělá jako první, ale není univerzální. Pro ukázku třeba příklad z vlastní rodiny - když pominu týrání ze strany otce a navážu na období po rozvodu, mamce stačilo se se mnou domluvit. Ovšem můj mladší bratr byl od malička velice živý a divoký, rád dělal bugr a neplatilo na něj nic. Měl problémy ve školce, které se v první třídě stupňovaly, dostal strašně hodnou, čerstvě vystudovanou paní učitelku. Brácha ve třídě pobíhal, všechny rušil, pral se, paní učitelku nejenže neposlouchal, ale dokonce jí i říkal, že je blbá apod. Zkoušela ho disciplinovat domácími úkoly navíc, prosila ho, aby přestal apod. Protože to nezabíralo, byl brácha doporučen k psychologovi, diagnostikován s ADHD, dokonce měl jít do zvláštní školy. Potom jsme se s mámou po rozvodu přestěhovali a začali chodit na jinou školu. Tam ho měla jedna starší paní učitelka. Brácha jí začal v hodině vyvádět jednou, byl napomenut, podruhé - dostal přes ruce a musel celou hodinu klečet v koutě. Najednou po ADHD ani památky, začal se učit, zvláštní školu nepotřeboval a normálně dostudoval. Což je tak nějak to, o co mi jde - lidé s ideály dítě na prvním místě v dobré víře často uškodí více než zlí staromódní vychovatelé. Dítě, na které jeich laskavý přístup neplatí, neváhají stigmatizovat různými diagnózami, posílají je do ústavů, případně je nechávají vyrůst zcela neusměrněně. O důsledcích bych moje kamarádka, co dělala dlouhé roky au pair v Anglii, mohla napsat román.

Arenga, vloženo 22:43:20  04. 11. 2015
	Tak jo, můžeme zkusit obnovit tu diskuzi o výchově :-) Jaké výchovné postupy a metody jsou podle vás funkční - rodiče, nerodiče, děti? co myslíte, že naopak funkční není? Názory, zkušenosti, výsledky pozorování? Sem s nimi :-)

Dara, vloženo 11:47:27  28. 10. 2015
	nepotřebujete někdo dvojkový sunar? Vincek ho více méně nepije a sešly se nám tu ještě dvě krabice.

Arenga, vloženo 11:53:25  23. 10. 2015
	dneska jsem naší Radmi vyprávěla, jak mne můj otec, když jsem nechtěla z postele, jednou odnesl v pyžamu do závěje /bylo mi asi osm a byli jsme na horách/ a jednou mne v pyžamu hodil do rybníka - to mi bylo asi pět a nepamatuju se na to, na tu závěj si pamatuju Radmi byla strašně šokovaná a říkala, že to bylo teda pěkně kruťácké :-) ale vlastně myslím, že ani nebylo

verlit, vloženo 07:52:50  23. 10. 2015
	Já jsem se spíš vztekala. Výprask jsem nikdy nedostala, ale běžně mě maminka vystrčila ven za dveře (na dvůr), abych se vrátila, až budu zase ta hodná. Občas jsem tam trucovala pěkně dlouho, ale nakonec jsem vždycky uznala, že už bych mohla být hodná :-)

Arenga, vloženo 23:19:14  22. 10. 2015
	Klair: jo, souhlasím já jsem nebrečívala při výchovných pohovorech, já jsem brečela většinou PO nich, dost často se mi to tak nějak podařilo vydržet, protože to pro mne bylo strašlivě moc ponižující se ještě navíc rozbrečet. Ale někdy jsem to taky nevydržela. No a taky docházelo k takovým funny situacím, že máma brečela v kuchyni a já v pokoji.

Klair, vloženo 23:15:22  22. 10. 2015
	Já jsem u výchovných pohovorů fakt brečívávala.... na zadek jsem dostávala "varovné"... první, druhou, třetí... po třetí byl slíbený výprask, ale nikdy jsem tak daleko nedošla. Jsem zastánce toho, že bolest/úlek je na místě, když je to bolest méně špatná, než by byla bolest vyvolaná situací... Třeba bolest z plácání na zadek vs. bolest po poražení autem

Zpět