 |
Citlivá hospoda si po Jonášově poručení, jež považovala za poněkud nezdvořilé, založí ruce v okna a vztyčí svůj kobercový terč, samokoupený v samoobsluze slečny Vykynuté. S krvelačným pohledem setřese červené polobotky 6 trpaslíků zakousnutých v políčku zdvojnásobujícím patnáctku a nonšalantně se postaví za Krtčí čáru, zhotovenou z kvalitní zeminy, pouze 42 Kč za kilogram.
"Hééé???" Zaryčí vedoucí trpaslík či trpaslice (irelevantní údaj, každý trpaslík/ce si na to vždy třetí den zlevněného týdne hází kuličkami) a počne roztáčet ostatní trpaslíky/ce s páskami přes oči, aby mohli hrát letadla v mlze. Ne že by snad chtěli, ale odporovat základnímu poslání své vlastní rasy může být někdy problematické. Trpaslíkům to navíc nedovoluje druhé pravidlo jejich rasy, a to, že nemají problémy.
"S příběhem to sice absolutně nasouvisí, ale pro realističnost světa bylo nutné to dodat," zamyšleně poznamenal filosofický Slaninka z dědinky nahoře na hoře Hoře.
"Á, ráz dva tři," předpovídá hospoda čísla, "vojclopárkoponímet!" A jako na povel začne v hospodě U Marešů pravý valašský trh s proutěnými psíky.
Sedmimílovým záchytným botám s planoucí madame Astair na pravé špičce selhaly záchytné schopnosti, což způsobilo, že se s ladností takřka pásovčí odrazily od Boba, pruhovaného měsíčku, a vrátily se přímo na kopec, na němž nyní již nestepují skřeti stepní. |