 |
Když už jsem to tu avizoval, vlepím sem, s dovolením, i pár poznámek po přečtení.
David C. Downing Looking for the King
Je jaro roku 1940 a mladý americký badatel Tom McCord přijíždí do Anglie najít Artuše. Pravého Artuše, muže za legendou. A protože je to mladík vzdělaný, racionální a odhodlaný veze s sebou i detektor kovů. Poprvé ho potkáváme v Glastonbury, jak stojí v troskách opatství a prohlíží si místo, kde prý byl Artuš s Guinevere pochovaný. Potom zajde do opatské kuchyně a tam skoro pokradmu svůj detektor zkouší. Přistihnou ho tam dva nepříjemní a poněkud zlověstně tajuplní chlapíci. Ptají se ho, co tam hledá a co tu vlastně pohledává. Tom vysvětluje svůj plán napsat knížku, průvodce po artušovských místech v Anglii. Těm dvěma to pořád nestačí a pořád chtějí vědět, co přijel hledat. Tomovi se nakonec podaří uniknout. Míří do Oxfordu a odtud jeho cesty spíš než moderní technika povedou sny. A vykládat je budou profesoři Williams, Lewis a Tolkien.
Tak začíná knížka Looking for the King Davida Downinga. Z materiálu, který používá, by se dal napsat historický thriller, špionážní detektivka, nebo paranormální spektákl. Mohl by také přibýt další obraz v galerii hrůzy a nevkusu, která tak utěšeně na Artušově příběhu a legendách o svatém Grálu a Kopí Osudu parazituje.
Downing napsal jiný příběh. Každému čtenáři zřejmě nebude po chuti, někdo u něj usne. Děj uplývá volně a jakoby nikam nespěchal i když malebně pohodlné rozvláčnosti viktoriánských velevypravěčů vskutku nedosahuje, už proto, že knížka patří k těm kratším.
Přesto lze říci, že pokud jde o lákadlo v podtitulu The Inkling Novel, autor tak docela neklame. Dlužno říct, že má za sebou několik knížek o C. S. Lewisovi a na příběhu to je poznat. Slavné literáty tak do příběhu nepřistrčil jen tak, aby nalákal čtenáře, kteří si při pomyšlení na Artuše jen zívnou a při zmínce o svatém Grálu otočí oči v sloup.
O Inklings, kruhu oxfordských donů a jejich přátel, kteří se ve čtvrtek ráno scházívali v zadní místnosti hostince Eagle and Child jinak též „U děcka a ptáka“, se prý říkávalo, že se se tam bavívali tak vesele a hlučně, že z toho okolí mělo dojem, že tam vedou řeči rozverné až košilaté, zatímco oni diskutovali o teologii a mýtech. Downing se onoho ducha a atmosféru pokouší oživit a částečně se mu to daří.
Možná ještě živější, ale pro některé čtenáře hůř stravitelný, je klíčový rozhovor, který s Tomem Lewis vede při procházce kolem Temže. Tedy klíčový patrně pro Toma, pro příběh samotný spíš jen druhotně. A to, jak se rozhovor někdejšího a stávajícího „apatheisty“ vyvíjí se právě některým čtenářům nemusí ani trochu pozdávat, byť by mohli uznat, že i takové věci se mohou přihodit.
Po úvodní epizodě v Glastonbery Tomovy další badatelské cesty neřídí jeho plány, ale sny jeho mladé krajanky Laury Hartman, kterou náhodou potká v oxfordském knihkupectví. Zavedou je ke keltskému kříži, do trosek starobylého opatství a hrobu anglického krále či do staré stodoly. Dlužno dodat, že Downing si tu možná trochu tropí šprýmy z častého typu sexy učence s (někdy) ocelovými svaly a jeho neméně sexy parťačkou. Odhlédneme teď od toho, že naše dvojice při výpravách po Anglii nocuje nejen v oddělených pokojích (přece jen jsou teprve čtyřicátá, že), ale dokonce každý v jiném hostinci Ale Tom se prostě v ženských zoufale nevyzná a nerozumí jim, ať je to Laura nebo i malá Priscilla, která Tomovi a Lauře přijde otevřít, když jdou na návštěvu k Tolkienovi. A o tom, kdo v té badatelské dvojici šéfuje (a nejde jen o ty sny, kolem kterých se příběh točí), zda je to pan autor nebo slečna asistentka lze mít také své pohybnosti, ostatně pěkně vypointované v samotném závěru.
Průvodci, kteří se Tomovi a Lauře pomáhají ve snech, jejich významu a legendách, které je obklopují, vyznat, jsou dva z Inklingů Charles Williams a Tolkien. Právě kapitoly s Williansovou přednáškou a poté rozhovorem s Tomem a Laurou mohou být místy, kde čtenář méně snášenlivý vůči poněkud teologičtějším pasážím může knížku zahodit. Je ale ostatně varován předem Lewisem a navíc ta kapitola není dlouhá. Naproti tomu návštěva u Tolkiena je jednak mile vylíčena, jednak je jejich hovor spíše historické povahy. Nadto, mluvíme-li o Kopí Osudu a legendě, která je obestírá, a ještě ke všemu ve čtyřicátém roce v Anglii, pak je to epizoda střídmá, až je to osvěžující. Dozvíme se, že kopí, které probodlo Ježíšův bok na kříži, se posléze stalo jednou z nejslavnějších relikvií křesťanstva spojovanou s vojenskou nezdolností jeho držitele. „Rozhodně věřím podání evangelia. To ostatní jsou prostě tradice. A můžete jim věřit tak moc, nebo tak málo, jak chcete,“ říká Tolkien svým hostům. Jak to s tradicemi a skutečností dopadne, se čtenář dozví v jednom z mála vskutku dramatických momentů v závěru knihy.
Na konci knížky Tom svého průvodce ještě nedopsal, ale Downingův příběh může čtenáře lákat k tomu, aby si do itineráře své příští cesty do Anglie připsal dvě místa, která by ho asi jinak nenapadla. Vesničku Gosforth na severozápadě Anglie, v Cumbrii s jejím vikingským křížem--a tak lákavě popsanou scenérii kopcovité cesty k ní—a opaství v Malmesbury, to zas na jihozápadě, ve Wiltshire. I kdyby jen proto, že do Glastonbury jezdí každý a opatství na kopci, byť pobořená uchovává paměť na prvního „krále vší Anglie“ Athelstana a jednoho z nejstarších anglických historiků Williama z Malmesbury.
Celkem vzato je Looking for the King příjemné a podnětné počtení. A setkání s Inklingy v hostincích, doma i při procházce za městem docela zajímavá. Knížku vydalo před pár týdny americké nakladatelsví Ingatius a je dostupná i jako ebook (Pro ty, kdo to zajímá: Ignatius své elektronické knihy prodává bez DRM a lze je stáhnout v obou nejrozšířenějších formátech: epub a prc, nemluvě o tom, že oproti některým nepoučitelným velkým nakladatelským domům nastavuje cenu ebooku rozumněji). |