 |
Já nejsem moc velký čtenář a taky jsem přečetla mnohem víc sci-fi než fantasy, takže těžko můžu PP nějak příliš všeobecně vyvyšovat, když neznám jiná dnes už klasická fantasy díla. Obecně je pro mě ale PP pořád tím nej, protože podobně, jako to cítí verlit, vidím v PP nějaké zvláštní kouzlo, které zatím žádná jiná kniha, kterou jsem četla, neměla. A myslím tím teď PP, ne zbytek Tolkiena, který mě už tolik neoslovil (asi proto, že Silmarillion je opravdu hodně komplikovaný a prostě už z toho při čtení nemám takový požitek, když se každou půlstránku ztratím v čase, ději i postavách. Hobit je zase příliš rozverný, aby na mě tak opravdově zapůsobil).
V podstatě si myslím, že PP na mě tak působí proto, že tam je hodně málo kouzel a magie, hraje to tam vlastně vedlejší roli, s výjimkou moci Jednoho. Veškeré kouzlo je v povahách postav, v jemném humoru, v popisu krajiny, v tom, jak se informace o jednotlivých "rasách", historickém pozadí a zákonitostech toho světa dozvídáme tak nějak přirozeně a mimochodem. Je to všechno skoro jako z normálního světa někdy dávno, žádná obzvláště bizarní stvoření, a když už, tak jsou to spíš takové mytické epizodky (Stromovous, Odula). Zbytek je takový civilní, nebo jak to říct. Například to, jak je popisovaná moc Andúrilu, je to vlastně obyčejný meč, nemá žádnou pohádkově kouzelnou moc, ale moc spočívá v tom, čeho byl svědkem, kdo ho ukul, kdo ho nosil, co jím bylo vykonáno a kdo s ním teď máchá, spíš než nějaké zázračné kejkle, které by díky němu jeho nositel mohl páchat.
Tohle se mi zkrátka moc líbí.
Navíc ten popis krajiny je úžasný, kdykoli jdu na podzim lesem, vzpomenu si, jak hobiti putovali z Hobitína do Rádovska a jak spali venku, a přemýšlím, jak to, že jim nebyla v noci zima :)
A co se filmů týká, když teď přemýšlím o PP, vybaví se mi nejdřív film, protože jsem člověk, na kterého má viděné silný dojem. Je to nevýhoda v tom, že když si pustím film dvakrát brzy po sobě, pak na něj dlouho nemám náladu, protože si ho prostě dobře pamatuju. Výhodou je to, že když po roce znovu otevřu knihu, co chvíli narazím na něco, co už jsem si nepamatovala a co mě znovu překvapí nebo pobaví. Ve filmu už vím, jaká hláška bude následovat, knihu si takhle dobře nepamatuju, je tam příliš mnoho informací na to, abych si ji pamatovala tak doslova, jako film, takže si ji pokaždé dokonale užiju :) |