 |
Z krabice, kterou měl zahrabanou pod lavičkou na zahradě u dědy, vyndal Lojzík figurku ostnatého muže. Dostal jí od Renaty Blažkové, bývalé kamarádky své zvláštní starší sestry. Věděl, co ta figurka zvládne. A proto ji také už měl tak dlouhou dobu schovanou na bezpečném místě. Šlo o to odlomit z figurky osten. To jí pak vždy velice rozzuřilo. Rozzuřilo tak mocně, že figurka ožila a většinou se i pokusila utéci. Proti útěku Lojzík vymyslel za dobu svého (ne vždy harmonického) vztahu s figurkou řadu opatření. Základem bylo dát figurce ještě před odtrhnutím ostnu kolem krku obojek z vlasce pomazaného vteřinovým lepidlem. Tentokrát použil Lojzík čtyři vlasce, jeden na krk, jeden na trup, dva na nohy. Chystal se totiž na něco razantního. Tak tedy zkontroloval všechna opatření a nadechl se. Pak vzal figurku opatrně do ruky v rukavici, do druhé ruky struhadlo a z figurky kompletně ostrouhal všechny ostny, až na dva menší pod ústy. Figurka běsnila. Trhala sebou a plakala. Lojzík plakal také, nedokázal snést pomyšlení na utrpení své figurky. Vzal nastrouhané ostny a rozmazal si je na zátilku. Rychle se mu zabodávaly do těla a on začínal mít pocit, že do něj figurka pomalu teče. Pohled začal ujíždět, nebo svět. Některé vzdálenosti v obraze, který zrovna viděl se začaly zvětšovat, to co ale bylo mezi body co šly do větších vzdáleností od sebe se naopak začalo zmenšovat a tomu se říká zmatek. Lojzíkův zrak začal zaznamenávat obrazy, které dřív neviděl, ale věděl že tam byly. Figurka vzala Lojzu za ruku a tiše mu funěla do ucha. Ve svitu nových událostí se zdál figurčin nos jako rypák a dva zbylé ostníky jako kly.
"Povídej mi o sobě," poprosil tiše klouček Lojzík.
Figurka chrochtla. To chrochtnutí Lojzíkovi zapadlo do mezer, které viděl všude okolo, jako jídlo do hladu. Už se nebál. Už se netěšil. Začal si tiše hřát. Figurka se mu stočila v klíně. Kolem líně začalo to téct. Pnutí v lopatkách, pnutí v uších, leží na dně zad. Kotouče hub a kotouče rejsků, lepidlo z vymáčklého tělíčka kobylky, pro ní poslední ráná z milosti, pro jezdce rozpor v oddanosti. Keramika zad se pomalu roztéká a tělo zažívá díru. To jsou mi věci. Už nerozezná potkana od vypravěče a čtenář v nose dloubá pečeň. Kéž by tahle rezavá dítka přestala toužit po přestávce. Vždyť mají dost svých starostí s nadechováním a s nadváhou. Já odjakživa říkal, že pečovat chce koule. A místo kapesníku za ušima boule. Rýpne tě trošku do ouška, prasátko veselé a šťastné. Poprosíš strejdu papouška, usne a jen to mlaskne. Prasátko moje v dlani roztáhlé, na vavřínech pečované, já tvojí vinou teď v centru spokojenosti kroužím, v tobě, můj pane. Kterou z těch polévek, kterou jsi vařil, kterou máš srkat z brčka. Už jsme si povídali, vždyť to dobře znáš, vymačkal sem šťávičku ze cvrčka. Ty moje motovidlo, máš na vlasech střívko, to není střívko, to je můj vlas. Však vlásky jsou táhla od světa, světová hra na chlast. Aby je snědl a okrově natřel na příchuť nad kterou slintám. Potvoro hledáš tu snad klid, neboj se nenechám tě utopit. Loktem tě šťouchnu a uskočíš kousek, můj statečný žáku. Však dláty z hemeroidů národa prasat kastruji národ koní. Hřebčíny jsou hotely pro snoby, já zdám se svým představám a ty taky. Vlaky. A přehazovačka na kole. A výhybka na nádraží. A ta malá bójka v dálce. Dožiju se sanace?
Poleju se octem,
poleju se vínem,
ponořím se do vany,
přežeru se jídlem,
neumím už bědovat,
to není má štace,
s mým šťastným kancem,
JE VŽDY JUCHEJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJ!!!!!!! |
