 |
Pro mě Wild, na který jsem se podívala hodně nedávno, bylo silný. A to navzdory snaze filmu být "silný, pomalý a artový" - prostě mě oslovila právě ta jednoduchá myšlenka "vyhrabu se ze sraček tak, že zkusím někam jít, i když vůbec nevím, jestli to pomůže a jestli na to mám". K tomu je pro mě docela fajn ta forma flashbacků, kterými se odhaluje, co ty sračky vlastně byly, a relativně prozaický přístup vlastní hrdinky, která se jako neomlouvá a říká "hm, docela hodně jsem toho zkazila sama a taky jsem byla dost dlouho pěkná kráva". A i ty dramatický citáty mi prostě v rámci příběhu nevaděj, protože to na mě nepůsobí jako nějaká hluboce sofistikovaná ukázka geniální myšlenky, ale takový to, co hodně lidí ve sračkách (třeba já) dělá - chytá se věcí, který pro jejich situaci mají nějaký význam.
Waltera Mittyho miluju. Je to pro mě film o tom, že i jiní lidi jsou v normálním životě trochu marní, trapní a ztrácí se v komplexním fantazírování místo aby doopravdy žili... a že je možný to fantazírování změnit ve skutečnost. Že prostě to, že jste hodně divnej týpek, který má spoustu iluzí a málo reálného života, není konec, ale začátek. Navíc je tam David Bowie a dada scéna se skákáním z vrtulníku... a je to pro mě hrozně dobrý v tom, že to vlastně nelíčí Waltera jako rozervaného statečného hrdinu, co se náhle rozhodne změnit svůj život, ale jako týpka, co vlastně ty divný věci moc dělat nechce, ale všechny se mu nějak stanou a on nemá na výběr... a pak je to vlastně super. Je to pro mě takový trochu pratchettovský film. |
