 |
duše=posmrtný život=Bůh
To je právě úvaha o duši, kterou přineslo pořádně až křesťanství. V podstatě od počátků pohřbívání, což je starší doba kamenná máme doklady víry v duši. Strach z mrtvých projevující se různými zásahy. Víra v to, že duše někam putuje, že mrtví v hrobech hledí na správnou stranu etc. etc.
Když se vezme třeba už velmi přesně popsané chápání duše a těla, jak ho brali Římani (před křesťanstvím, samozřejmě). Většina římských sarkofágů má na sobě reliéf dveří, to je princip už z Egypta - duše musí někudy odejít. Řecko-Hellénsko-Římský náhled na věc pak říká, že duše odchází do Hádu/Podsvětí, kde nad ní příslušní bohové mají jurisdikci, ale nejsou jejími stvořiteli. Naopak, mocné duše mohou mezi bohy vystoupat (Asklepios, Caesar etc.). Původ a podstata duše se pak v antice hledala porůznu, v zásadě ale přetrvával názor, že duše je cosi energického, pravděpodobně s podobnou spirituální podstatou jako plamen a že je to něco, co vzniklo z primárního chaosu pří formování světa. Ani tady ale není žádný Bůh, který by to řídil. Moji oblíbení stoikové pak na to koukají tak, že v podstatě nevěří na bohy (jen mluví o Demiurgovi, prvotním neosobním hybateli, který dal chaosu impuls, ale do světa už nijak nezasahuje), ale za to plně uznávají existenci nesmrtelné duše. Vždyť jak jinak vysvětlit, podle nich, že v člověku hoří takové věci jako morálka, etika, estetika, rozum? To všechno jsou odlesky matérie, ze které je zformován celý kosmos a která vytváří jak hmotu, tak energii a duše je jednou z forem energie. Je třeba říct, že mladší stoici tohle neřešili, protože to nebylo podstatné, podstatné bylo žít tak, aby člověk byl dobrým. Stoická etika je velmi podobná křesťanské, jen tam není zodpovědnost vůči Bohu, ale vůči sobě samému.
No, a teď si ten antický koncept duše porovnejme s tím, jak ji někdy chápe moderní spiritismus nebo obecně někteří lidé a-teističtí. Takový člověk třeba jaksi neurčitě vnímá, že v bytosti lidské je něco víc než jen biologické, chemické a fyzikální procesy. Proč by čistě hypoteticky nemohla být duše jen jinou formou energie, něco co koluje vesmírem od jeho počátku a jen mění formy. A po smrti člověka se taková obzvláště silná energie někde otiskne a projevuje se nějak? V tomhle nikde není Bůh potřeba.
Ono, já na to nemám jasný názor, byť v Boha nevěřím, to ano. Řečičky o energiích mě taky vlastně svého času hrozně dráždili, přitom ale vnímám (a vnímám to doslova IMHO :), že za člověkem je něco víc než jenom prostá biologie. A třeba není - třeba je to všechno biologie a fyzika a chemie, projevy těchto věd, které jenom čekají na to, až se na ně správně podíváme a uchopíme je nějak. |