|
Verlit mi mluví z duše. Bezedný měšec, ach, ten jsem chtěla vždycky :).
Brala bych i tři oříšky s neznámým obsahem.
Líbil se mi ale i takový věnec, který se nasadil koni na ucho a kůň letěl (byla to pohádka s takovým dlouhým názvem "O Janovi a jeho podivuhodném příteli,") či tak nějak. Ta mě svým způsobem docela děsila.
A jako takové mě děsily sochy, které představovaly zkamenělé lidi (to bylo ve stejné pohádce).
Ze Smrtky jsem měla noční můry, to opravdu.
A strašné bylo cokoli, čemu svítili oči.
Naopak jako malá jsem milovala poníky, rychlodraka :), kočky ve všech pohádkách a staré večerníčky - Fíka, králíky z klobouku, i toho Vietnamce - tedy rákosníčka :).
A Včelí medvídky, jé :), Míšu Kuličku, u kterého jsem brečela a táta se mi smál, protože on to tak neprožíval. Ale když ho tam ta jeho mamka hledá a volá ho... to slyším ještě teď :). |