|
V roce 1858 se Heinrich Schliemann rozhodl najít Tróju. Mnoho lidí mu nevěřilo, mnoho lidí se mu smálo, že věří v její existenci, i když předkládal jakési, pro ně nevěrohodné, důkazy.
Přesto ji o pár let později hledat začal a taky našel, díky tomu, že tomu věřil, měl peníze, štěstí, známosti, vědomosti a schopnosti.
Kdyby ho předtím sežral medvěd, nebo kvůli posměchu s hledáním přestal, navždy by byl v očích posměváčků ten blázen, co věřil v Tróju, pro jejíž existenci neměl jasný důkaz. Možná by ji pak našel o několik let později jiný člověk. Ale ten by taky musel mít ty správné schopnosti a odvahu.
A tohle je pevná věc, hmotná věc, kterou jen stačilo najít a její existenci dokázat. Nemůžu říci, že neexistovala a začala existovat až tím, že ji někdo objevil.
Ale najít a dokázat něco nehmotného, co nedokážeme zatím našimi smysly poznat? Možná se to někdy povede, ale zatím na to prostě nemáme ty schopnosti, abychom dosáhli jasného výsledku.
Proto si myslím, že nemůžeme každého člověka, který třeba vidí něco, co my ne, označit za nemocného nebo blázna. Můžeme si jen myslet, že se mýlí, protože máme jiný názor, ale nemáme stoprocentní jistotu, že těmi, kdo se mýlí, nejsme my sami.
A řeknu ti, že je opravdu velmi nepříjemné, když ty víš, že jsi něco prožil, zažil, ale někdo ti nevěří, protože pro to nemáš důkaz.
Myslím, že se stejně nepohneme dál, protože zarytí zastánci toho, že existuje jen to, co lze dokázat, nepřipustí, že by věci mohly být jinak. Já to připustit nemůžu, protože jsem to zažila, čili můžu jen věřit, že se mýlíš, ale nemám ti to jak dokázat.
Jsem teď něco jako Schliemann s vizí, ale bez schopností a prostředků.
A fakt se nechci pořád o něco přít, co stejně nevyřešíme. |